Pýcha a pád finského školství – kluci neumějí číst. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Se svolením Suomi Finland

Popisek: Finové a škola

Severské země byly dlouho synonymem spokojené liberální společnosti a také vzorem pro vzdělávací systémy celého světa. Za špičku bylo považováno finské školství. To už ale není pravda. Podle srovnávacích testů PISA (pořádaných OECD) v roce 2018 se Finsko ve vzdělávání začalo propadat a pád stále trvá. To, že Finsko spadlo pod průměr OECD, v roce 2020 oficiálně přiznalo i finské Ministerstvo školství a kultury. Budeme Finy následovat?

V roce 2000 Finsko získalo prvenství v mezinárodních srovnávacích testech PISA pořádaných OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj). Učitelé a politici z celého světa se sjížděli do Finska, aby mohli na vlastní oči vidět kořeny onoho vzdělávacího zázraku. Šlo to tak daleko, že se pro zahraniční učitele pořádaly zájezdy do finských škol, kde za desítky tisíc korun za den (!) mohli „nasávat“ atmosféru systému bez systému. Spanilé jízdy pedagogů ale asi brzy skončí – finští hoši (ano, převážně hoši) neumějí číst. Jak se to Finům povedlo?

„Vaše dnešní vzdělávání – to je vaše zítřejší ekonomika.“

To jsem neřekl ani já, ani Václav Havel, dokonce ani komunistický Václav Havel – soudruh Lenin. Autorem výroku je Andreas Schleicher z OECD, která se stala jednou z nejvlivnější organizací v oblasti vzdělávání, ačkoliv primárně se zabývá ekonomickými otázkami. OECD pořádá každé tři roky mezinárodní srovnávací testy známé pod označením PISA. Ty ověřují výsledky žáků ve čtení, matematice a přírodních vědách. Měří tedy to nejzákladnější – fakticky se jedná o trivium zavedené za Marie Terezie.  Na základě výsledků těchto testů pak OECD sestavuje žebříček úspěšnosti jednotlivých vzdělávacích systémů.

Asi nepřekvapí, že nejlepších vzdělávacích výsledků dosahují asijské země: Singapur, Čína a Jižní Korea. Rozvojové země postupují nahoru, evropské země pomalu klesají dolů.

Ani ve Finsku není vše špatně, ale…

Poruším dnes své zavedené renomé „škarohlída“ a začnu pozitivně – užiji tzv. „sendvič“: pochvala – facka – pochvala. Nelze říci, že na finském vzdělávacím modelu není nic pozitivního. Za hlavní pozitivum považuji rovný přístup k žákům – vzdělávání je bezplatné pro všechny děti bez výjimky. Žáci mají zdarma výuku, veškeré učební pomůcky včetně pracovních sešitů, stravování ve škole, a pokud dojíždějí, tak i dopravu.

Má to historické kořeny. Teprve v roce 1917 se Finsko zbavilo své závislosti na Rusku (edit. k 20. květnu, autor původně místo Ruska uvedl Švédsko, což byl nezáměrný omyl, pozn. redakce). Po osamostatnění tato relativně chudá země investovala do vzdělávání, aby stimulovala ekonomický růst. Tajemstvím prvotního úspěchu finského školství bylo jídlo. Ano, jídlo! Bezplatné stravování dětem poskytuje Finsko už od roku 1940! K zavedení úspěšného vzdělávacího systému jsou totiž nezbytné dvě věci – kvalitní vzdělávací program a ekonomická dostupnost vzdělávání pro všechny společenské vrstvy. Toho Finové docílili plně bezplatným školstvím.

Základem je řád. Ani učitel nemůže být neřád

Další silnou stránkou finského školství je obrovská svoboda pro učitele, oproštěná od administrativy. Na můj vkus až zbytečná. Za situace, kdy žáci neabsolvují žádné srovnávací testy, je taková míra důvěry neodůvodněná. Jak říkají Češi: „Důvěřuj, ale prověřuj!“ U nás je to přesně naopak. Učitelé jsou prostřednictvím předmětových komisí svázáni tím, na čem se „dohodli“ (i když hlasovali proti). To se týče hodnocení, volby učebnic a někdy i výukových metod. Osobně bych upřednostnil pevně dané cíle a na učiteli bych ponechal výběr metody, jak cíle dosáhne.

Současně je ve Finsku podmínkou pro výkon profese učitele dokončené učitelské vzdělání. Finští učitelé mají jeden hlavní předmět a jeden vedlejší. Na prvním stupni učí učitel všechny předměty. Na bakalářském stupni budoucí pedagog získává odborné znalosti ze svého oboru, v navazujícím magisterském studiu se specializuje na didaktiku.

První stupeň má 6 ročníků a navštěvují jej děti od 7 do 13 let. Druhý stupeň bývá označován jako „střední škola“ a navštěvují ji žáci od 13 do 19 let.

Kdo chce moc, nemívá nic, aneb pýcha předchází pád

Asi tak by se dal charakterizovat pád finského školství. Finsko bylo po dvacet let považováno za Mekku vzdělanosti, kam se sjížděly delegace z celého světa. Aby bylo ještě lépe, rozhodli se finští politici přitvrdit v pokrokovosti a zavedli do výuky výpočetní techniku už od první třídy. Místo knih dali prvňáčkům do rukou tablety.

V roce 2016 finské ministerstvo školství vyčlenilo 50 miliónů euro na to, aby se učitelé naučili při své práci více používat elektronické výukové materiály. Finská psycholožka Aino Saarinen, která se zabývá vlivem používání elektronických zařízení na vzdělávací výsledky dětí, dospěla k jednoznačnému závěru: „Čím větší byla míra zapojení elektronických vzdělávacích nástrojů, tím horší byly vzdělávací výsledky ve všech parametrech, které hodnotily testy PISA.“

Že to nedopadlo dobře, už víme. Ovšem projev vzniklých problémů byl naprosto nečekaný – k propadu došlo jen u chlapců. Ale zato k pořádnému! Rozdíl v kvalitě čtení mezi chlapci a děvčaty byl největší ze všech zkoumaných zemí OECD. Co je příčinou? „Zlobiví“ kluci a „hodné“ holčičky. Děvčata poslouchají paní učitelku, zatímco hoši se místo učení dívají, kam nemají. Na internetu je přece tolik zajímavých věci… Časem se role obrátí – děvčata dostihne puberta a kluci se budou moci učit raketovým tempem – pokud budou mít na co navázat. Ne nadarmo se říká, že „učební věk“ dívek je od 6 do 12 a u hochů od 10 do 15 let.

Stejným směrem se hodlá ubírat i naše země. Toto se píše ve schválené Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ na straně 32: „Technologie mají být nástrojem rozvoje nových metod a forem vzdělávání i hodnocení. Budeme usilovat o zvýšení kvality výuky prostřednictvím technologií a o skutečnou integraci digitálních technologií do komunikace se žáky.“

Podstatou každého úspěšného počinu je kvalitní systém

Vyučovací předměty byly ve Finsku zrušeny už dávno, stejně jako známkování. Stejně jako u nás se rušilo to, co fungovalo, aby se to mohlo nahradit něčím „novým“. Aby toho nebylo málo, přišla v roce 2016 další reforma, která ve Finsku zavedla výuku založenou na fenoménech – česky jevech. Děti se učí chápat jednotlivé jevy, ale ne celek. To je samo o sobě nesmysl. Nelze se zabývat detailem, nevidím-li celek.

Suma částí není rovna celku. Jako příklad mohu uvést hodiny. Je obrovský rozdíl mezi funkčními hodinami a součástkami ze stejných hodin, uložených v krabičce. Soubor součástek je stejný, ale jen součástky složené podle správného systému mi ukážou, kolik je hodin. Dle mého názoru by vzdělání mělo dávat všeobecný přehled, doplněný o „hloubkovou sondu“ do nějaké oblasti, aby žáci pochopili, že ani detaily nelze opomíjet. Právě nepochopení smyslu detailů považují za hlavní nedostatek všeobecného vzdělání. Gymnazista nepochopí, že on je tím, kdo musí ustoupit vodě. Voda se nikdy nebude chovat podle usnesení žákovského parlamentu, protože se jí nedostalo občanského vzdělávání – přírodní zákonitosti jsou neměnné. Na rozdíl od společenských.

Přenesení zodpovědnosti za vzdělávání na dítě se ve Finsku se nezdařilo

Již jsem psal, že se MŠMT podle Strategie 2030+ chystá přenést zodpovědnost za vzdělávání na dítě: „Posílíme využívání formativního hodnocení, které se zaměřuje na pokrok každého žáka, podporuje proces učení a vede k přebírání odpovědnosti za vlastní výsledky i cestu k jejich dosažení.“ (str. 18)

Tento proces již potichu začal. Všimli jste si, že ne vždy učitelé vašim dětem do klasifikačních systémů zapisují domácí úkoly, i když by mohli? To je ono a není to náhoda. Pomíjím, že to odporuje Občanskému zákoníku, podle kterého za dítě odpovídá rodič. Přesně to v roce 2016 udělalo Finsko. Takto výsledek přenesení zodpovědnosti na děti vyhodnotila paní Aino Saarinen: „Tento přístup vyhovuje dětem, které se dobře učí a mají podporu v rodině, ale slabší žáci zůstávají pozadu. Čím více rizikových faktorů na dítě působí (nezaměstnanost, rodič samoživitel, cizinec… – poznámka autora), tím větší je pravděpodobnost, že dítě přenesenou zodpovědnost neunese.“  Jak by také mohlo? Jak „uvědomělí“ jsme byli v patnácti? Nebo v deseti?!

Chudoba cti netratí, lenost ano!

Třetím problémem je migrace. Finské školy sice vykazují úspěšnou integraci cizinců, ale integrovat dítě a něco ho naučit, to jsou dvě různé věci. Finské dítě přichází do školy integrované a má se „jen“ naučit číst, psát a počítat. Oproti tomu u dětí cizinců je hlavním cílem „integrace“. Ale kde je vzdělání? My, stejně jako Finové, se chlubíme tím, že jsme děti cizinců integrovali, tedy dostali na startovní čáru našich dětí. Jak mohou tyto děti něco umět, když nám stačí, že chodí do školy a s úlevami odsedí předepsaný počet hodin?

Je paradox, že finské školství se propadá právě v tom, za co bylo dříve nejvíce ceněno – ve schopnosti vyrovnávat sociální rozdíly mezi dětmi. Dle mého názoru je příčina v samotných počátcích finského školství. Tehdy systém vyrovnával chudobu. Dnes je situace jiná. Finsko vyrovnalo chudobu, ale nedokáže kompenzovat nezájem. Ten „podstrojováním“ vyrovnat nelze. Je velký rozdíl mezi chudobou a nezájmem. Nezájem je chudoba ducha.

Zdroje: OECD, Wikipedia

Vložil: Stanislav Korityák