Masturbace pro děti? Vzdělávací představení. Pojďme hovořit o školství s učitelem
17.04.2023
Foto: Foto se svolením MDP
Popisek: Honzlovou hraje v Rokoku Beáta Kaňoková, kterou teď všichni znají ze seriálu Zlatá Labuť.
Patřím k těm omezeným učitelům, kteří jsou přesvědčeni, že politika, ideologie, propaganda, reklama, náboženství, gender a jakékoliv jiné ideové působení do škol nepatří. A to nejenom proto, že škola má být neutrálním místem, kde budou děti chráněny před vlivy jakýchkoliv zájmových skupin, ale také proto, že rodiče, kteří dítě přivedli na svět, vychovali jej a živí, mají právo vychovávat svého potomka k vlastním hodnotám – ke svému vidění světa. Toto právo by měl respektovat každý. I divadlo.
Mám velice rád umění. Snažím se jej propagovat i mezi žáky. Kdykoliv to jde, propojuji probíraná témata s hudbou, literaturou, divadlem, filmem i architekturou. Školní výlet se mnou je utrpení: „prohlédněte si secesní budovu! – a toto je kubismus! – všimli jste si reliéfu na stěně? – vidíte ty stromy na střeše? – …a ještě si uděláme krátkou odbočku k synagoze…“ Se žáky chodíváme také do divadla v rámci Klubu mladých diváků. Umění člověka kultivuje. Většinou. Ale progresivní, občansky uvědomělé divadlo, dokáže zhnusit i otrlého diváka.
Klub mladého diváka – jak to funguje?
V rámci klubu dostáváme pro žáky lístky do divadel za 120,- Kč za jedno představení, což je krásná cena. My uvedeme věk žáků a ve které části dne si představení přejeme. Požádali jsme o odpolední představení – žáci stihnou oběd, přijdou o minimum výuky a nevracejí se z divadla pozdě večer. Klub mladých diváků nám pak podle zadaných kritérií nabídne představení v některém z pražských divadel – které můžeme také odmítnout a požádat o jiné.
Ačkoliv nám Klub mladého diváka doposud nabízel díla autorů pro nás neznámých, byli jsme nakonec vždy velice spokojeni. Největší úspěch u dětí slavilo baletní představení nazvané „Elixír“, které vysoce překonalo veškerá naše očekávání. Po představení následovala diskuse s herci – jak se dostali k tanci, k divadlu a k baletu, čeho se museli vzdát a co naopak získali. Byl to koktejl umění a praktických rad do života, které nic nepřikrášlovaly. Přesně to, co děti v tomto věku potřebují – setkat se s lidmi, kteří se rozhodli jít za svým snem, něco pro to udělali a svého cíle také dosáhli.
„Honzlová“ – utahaná, nudná, propagandistická ubohost
Jak jsem napsal výše, škola může ze závažných důvodů nabídnuté představení odmítnout, což jsme, bohužel, neudělali. Neměli jsme důvod nedůvěřovat dalšímu z nabídnutých představení. Tím spíš, že autorkou knižní předlohy byla Zdena Salivarová, manželka Josefa Škvoreckého – autora slavného Tankového praporu. Knihu jsem nečetl, takže nemohu posoudit předlohu samou, ale slavné jméno jsem vnímal jako záruku kvality.
My jsme věděli, že představení zpracovává období padesátých let – i takovéto období se dá zvládnout s humorem, nadhledem a grácií, bez explicitního ukazování nechutností. Příkladem nádherného zpracování této doby jsou třeba Šakalí léta.
Nikdy by mě nenapadlo, že se někdo může snížit k takové ubohosti, aby do dětí tlačil propagandu, „okořenil“ ji nevhodnými scénami, a ještě ji zařadil do kategorie „divadlo školám“ coby vzdělávací představení. Tupá popisnost děje mi silně připomínala socialistický realismus. Popravdě – není mi jasné, čím se toto divadlo svou jednostrannou zaujatostí odlišuje od komunistů v padesátých letech. Autoři této adaptace jsou stejně progresivní, jako byli komunisté pokrokoví.
Představení bez smíchu a bez potlesku
Moje nespokojenost s představením má tři roviny. První – hra byla opravdu nudná, hloupá a hrubá. Druhá rovina – představení obsahovalo faktografické nepřesnosti – není pravda, že děti za socialismu neměly přístup k Bibli. Do naší školy na Moravě přicházel jednou týdně pan farář učit náboženství. Za komunistů! Nejvíc mi však vadila nechutnost.
Smích v hledišti byl slyšet jen výjimečně, a pokud ano, tak jen proto, že zaznělo slovo „hovno“ či jiný, podobně vtipný výraz. Kdo četl román Jméno růže od Umberta Eca, možná zaznamenal větu, která říkala, že zábava klesla na úroveň „říhnutí a prdu“. Přibližně tak nějak to v knize bylo – četl jsem ji už dávno. Ale ta slova v uvozovkách si pamatuji. Přesně tak jsem vnímal představení Honzlová. Jedna moje kolegyně tomuto druhu zábavy říkává „fekální humor“.
Při jedné ze scén přistihla uklízečka hlavní protagonistku zamčenou v kanceláři. Když uklízečka začala vyzvídat, proč se Honzlová zamkla, hlavní hrdinka odpověděla přibližně touto větou: „Onanovala jsem, jestli tedy víte, co to je.“ – a výrok doprovodila lascivním pohybem ruky, napodobujícím mužskou masturbaci. Tuším, jak by za toto gesto byl ohodnocen žák ve škole.
Toto gesto bylo o to nepochopitelnější, že se o sebeuspokojování bavily dvě ženy. Opravdu nechápu, co tím autor chtěl říci. Ale jsem si stoprocentně jistý, že toto nebyl důvod, proč rodiče své děti poslali do divadla. Jsou věci, které patří do soukromí, a jen rodina určí, jakým způsobem do nich své děti zasvětí. Fascinuje mě, jak se tito progresivisté vyhýbají slovům „máma“ a „táta“, protože by to mohlo někoho urazit, ale do cizích dětí, o jejichž rodinných hodnotách nevědí vůbec nic, „tlačí“ cokoliv se jim zachce.
Divadlo bylo autentické – svoboda projevu byla stejná jako za komunistů
Myslím, že jsem nebyl jediný, kdo byl z představení v šoku. Usuzuji tak proto, že po první části představení všichni seděli na sedadlech a nikdo netleskal. Nezatleskal ani jeden divák! Část učitelů své žáky o přestávce odvedla z divadla pryč.
Přemýšlel jsem, jak dát taktně najevo, že jsem s úrovní představení hrubě nespokojen, a tak jsem projevil tvůrčího ducha – přesně v souladu se záměry, o nichž Rokoko píše na svém webu: „Naším cílem je vzbudit v mladých lidech zájem o živé umění a doplnit jim školní výuku o prvky umělecké tvorby a kritiky.“ Doplnil jsem nástěnku, kde byly štítky se jmény herců a jejich rolí, o stejně velký lísteček se svým jménem a nápisem „trpící divák“. Bylo tam přesně pro něj volné místo. Bohužel, má upřímná snaha nebyla doceněna. Zaměstnanci lístek urychleně odstranili. Ale ještě předtím jsem si nástěnku stihl vyfotit:
Foto Stanislav Korityják
Nejen my, ale i pedagogové z ostatních škol byli překvapeni, jak byli u takové nudné hry žáci hodní. Někdo hrál na mobilu, jiný si kreslil. Takto své dojmy z představení vyjádřila na vstupence jedna z žákyň:
Foto Stanislav Korityják
Umění by mělo lidi kultivovat a povznášet, ne přivést k depresi
I když jsem vystudovaný výtvarník a měl bych mít „správný vkus“, nehodnotím práce ve smyslu „umění – neumění“, ale „líbí – nelíbí“. To proto, že „umění“ je jen smluvní kategorie – umění je to, co za umění považujeme. Málokdo ví, že třeba malíři a sochaři nebyli dlouho považováni za umělce – byli to jen „trochu šikovnější“ řemeslníci.
Zvláštní místo přisuzuji literatuře. Dobré literatuře. To je taková, která člověka nechává nahlédnout do mysli ostatních lidí a jejichž prostřednictvím pak poznává sám sebe. To je důležité obzvláště ve zlomových fázích života, například v pubertě. Díky tomu si tápající člověk uvědomí, že všichni jsme nějak „praštění“ a že on sám je vlastně docela normální.
Dobro je to, co činí mě a moje okolí více člověkem
Na střední škole jsme měli mnoho zajímavých učitelů. Jeden z nich nám, v rámci technického předmětu (!), řekl větu, která by měla viset nad vchodem každé školy: „Dobro je to, co dělá mě a moje okolí více člověkem.“ Postřehli jste? To, co nás dělá více člověkem! Jsem přesvědčen, že dětskou duši je třeba kultivovat. Nikoliv deformovat.
Slovo kultivace označuje zušlechťování člověka, zatímco ideologickým působením dítě přetváříme v člověka duchovně pokřiveného. Tím se liší výchova od indoktrinace. Ideologie jsou vždy ze své podstaty jednostranné a jednostranným tlakem nemůže vzniknout nic rovného ani vyrovnaného. Ideologické působení je přesně opačný proces než kultivace.
Jako učitel striktně odděluji výchovu od vzdělávání. Výchova je to, čemu dítě věří (i když to považuje za „své názory“). To je ten duchovní květináč, z něhož rosteme. Vzdělání chápu jako soubor praktických dovedností, které nám umožňují poznávat svět okolo sebe nezávisle na květináči, z něhož rosteme. A pak je tu indoktrinace – snaha přesadit děti do jiného květináče.
Slyším slova proroka – zpět do divadla Rokoka
V divadle Rokoko jsem byl poprvé, ale přesto mám s tímto divadlem spojené pozitivní představy. Může za to nádherná písnička od Václava Neckáře „Podej mi ruku a projdem Václavák“. Nedovedu si představit, že by pan Neckář s takovou láskou opěvoval divadlo, které by podlézalo režimu a uchylovalo se k nechutnostem. Proto věřím, že v době, kdy tato píseň vznikla, Rokoko skutečně povznášelo lidskou duši. Velice rád bych viděl představení, která se tam v té době hrála.

Vložil: Stanislav Korityák