Zruší odborníci „hudebku“ a „výtvarku“? Určitě ne! Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Se svolením Stanislav Korityák (stejně jako snímky v galerii)

Popisek: Odlévání posmrtných masek v jedné z mých hodin

FOTOGALERIE Minulý týden internetem „otřásl“ článek publikovaný na serveru Seznam zprávy, pojmenovaný Hudební a výtvarná výchova mají skončit. Čtenáři i „odborníci“ se zděsili, že tyto dva předměty zaniknou. Ale klid. Nemusíte se bát. Nic takového se nestane. Dopadne to přesně podle ruského pořekadla: „Chtěli jsme to udělat co nejlépe a dopadlo to jako vždycky.“ Výtvarka i hudebka tu zůstanou. Jen budou více angažované a méně odborné.

V současné době probíhají revize tzv. Rámcového vzdělávacího programu (RVP). To je dokument, podle kterého si od roku 2006 musí každá škola sestavit svůj vlastní Školní vzdělávací program, označovaný jako ŠVP. Fakticky má být cílem této revize snížení objemu učiva na polovinu, aby bylo možné zavést „moderní metody výuky“, digitalizaci výuky, posílení „občanského vzdělávání“ a snížení „nerovností“ v přístupu kvzdělávání – jak rozhodla v roce 2020 Babišova vláda. A vláda Petra Fialy v tomto ušlechtilém záměru pokračuje, co jí síly stačí. Je tedy přirozené, že se tato pokroková změna dotkne i výtvarné a hudební výchovy.

Zavedeme moderní metody výuky! Hurá! – Naučíme polovinu! 2x hurá!

Současné revize RVP souvisejí právě se snižováním objemu učiva za účelem zavedení „moderních metod výuky“. Nedovedu si představit firmu, která sníží objem výroby, aby mohla zavést moderní výrobní postup. Ale v školství žádný problém. Připlaťme si za nekvalitu!

Uvedená změna se vlastně netýká přímo předmětů, ale vzdělávacích oblastí, pod které tyto předměty spadají – v souladu s RVP. Pro každou z těchto oblastí pracovní skupina odborníků připravuje základní rámec, podle něhož budou upraveny (sníženy?) „očekávané výstupy“, tedy to, co má žák umět. Je zajímavé, že se odborníci ještě nedohodli, zdali bude součástí RVP také soubor učiva. Toto jsou vzdělávací oblasti, které jsou předmětem úprav:

U každé z oblastí naleznete návrh úprav, seznam lidí, kteří je psali, seznam posuzovatelů a také jednotlivé posudky (podrobnosti naleznete ZDE). Doporučuji si návrhy úprav a posudky přečíst – minimálně obor, který učíte. Zjistíte, že většinou „přežvýkávají“ zadání MŠMT a NPI, aniž by jej mohli „bez ztráty věnečku“ více konkretizovat – tak jako nelze oddělit duši a hmotu, nemůžeme oddělit ani dovednosti (kompetence) od znalostí. Všichni tedy opatrně přešlapují na místě, až na umělce. Ti to vzali od podlahy.

Bez „bioartu“ se neobejdeme

Celý tento proces se sice oficiálně nazývá revize, ale formulace cílů nezapře politické zadání: „digitalizace, wellbeing, individualizace výuky, propojování formálního a neformálního vzdělávání (fakticky propojení škol a neziskovek – pozn. autora), klimatická změna, společenské změny, masové migrace…“ To jsem si nevymyslel já. To jen cituji část otázek, na něž autoři úprav, v textu, na nějž odkazuji, odpovídají.

A autoři se opravdu snažili. Cituji z materiálů pro oblast „umění a kultura“: „Ve vzdělávacích obsazích je možné zohlednit témata, postupy a metody současného umění (bioart, environmentální umění, landart, politické a angažované umění, inspirace v přírodě, smysluplný upcycling, práce s přírodními lokálními zdroji apod.). Oblast umění a kultura může zohlednit témata, související například s diverzitou a rovnými příležitostmi, výchovou k toleranci a respektu (výměny rolí, identifikace, tvorba na dané téma), témata klimatické krize,…“

Ač jsem vystudovaný výtvarník, nejsem si zcela jist významem slova „bioart“. Vy ano? Že by to byly hmotné artefakty členů umělecké skupiny „Z toho ven“? Možná těch kousků bylo vážně sto. Fakt je, že se dnes za umění považuje opravdu kdejaké ho*no.

S jistou nadsázkou říkávám, že co není pozvracené, není umění. A opravdu to u moderního umění do značné míry platí. Třeba v soutěži o nejkrásnější českou knihu dostala jednu z cen kniha, co měla obálku záměrně politou lepidlem, činící z každého kusu neopakovatelný originál. Zato moje krásná kniha byla „vypakována“ hned v prvním kole.

Co tedy vyvolalo obavy o možný zánik výuky VV a HV?

Ale toto není skutečný důvod, proč návrh úprav výstupů oblasti „Umění a kultura“ vyvolal takovou nevoli. Nesouhlas s vymýváním dětských mozků za dopisem pro pana ministra nehledejte. Spíše nízkou čtenářskou gramotnost „odborníků“. Návrh úprav totiž obsahuje dvě varianty:

Varianta A
Výtvarná a hudební výchova zůstávají základními předměty pro uměleckou a kulturní výuku na ZŠ a vyučují se od 1. do 9. ročníku. Filmová, taneční a dramatická výchova budou realizovány samostatně formou volitelných předmětů nebo projektů.

Varianta B
Místo výtvarné a hudební výchovy vznikne komplexní umělecký předmět, který bude zahrnovat pět rovnocenných oborů: výtvarná výchova, hudební výchova a dále filmová, taneční a dramatická výchova. Z nich si škola vybere dva obory, které bude vyučovat v pěti po sobě jdoucích ročnících, přičemž dojde ke ztrátě cca pětiny vyučovacích hodin. Školy mohou vyučovat obory tradičně nebo v inovativním pojetí.

Současná podoba RVP – hlava v oblacích, nohy v hnoji

Osobně si myslím, že k žádné zásadní změně u uměleckých předmětů nedojde pro nejasnost zadání. Už v současném RVP jsou „božské cíle“, kterých nemůže dosáhnout ani učitel. Je nemyslitelné, aby něco takového zvládli žáci. Pomíjím, že jim to nebude k ničemu.

Zde je krátká ukázka: „Ověřování komunikačních účinků: osobní postoj v komunikaci – jeho utváření a zdůvodňování; důvody vzniku odlišných interpretací vizuálně obrazných vyjádření (samostatně vytvořených a přejatých), kritéria jejich porovnávání, jejich zdůvodňování, komunikační obsah vizuálně obrazných vyjádření – utváření a uplatnění komunikačního obsahu; vysvětlování a obhajoba výsledků tvorby s respektováním záměru autora; prezentace ve veřejném prostoru, mediální prezentace proměny komunikačního obsahu – záměry  tvorby  a  proměny  obsahu  vizuálně  obrazných vyjádření vlastních děl i děl výtvarného umění; historické, sociální a kulturní souvislosti.“ (RVP ZV, str. 96)

Chvála osvícených učitelů, kteří se řídí vlastním rozumem

Toto je materiál, podle kterého se dnes oficiálně učí děti na základních školách! A tyto „kecy“ zákonitě obsahují ŠVP. Učitel se pak tísní v prostoru mezi oficiálním zadáním, které je nereálné a nesmyslné, a reálnými možnostmi a potřebami žáků.

Rozumný učitel se na to „vykašle“ a učí tak, jak byl zvyklý podle osnov, které měly hlavu a patu. Ukázka z osnov, které platily před zavedením RVP v roce 2006: „Co by měl žák umět: uplatňovat ve vlastní výtvarné činnosti teoretické a praktické poznatky a dovednosti: s kresbou, různými grafickými materiály a technikami, malbou temperovými a krycími vodovými barvami, pastelem, křídou, akvarelem, koláží, mozaikou, textilní aplikací, seznámit se s proporcemi lidského těla,…“ (vzdělávací program Základní škola, str. 229)

Čím myslíte, že se dnes učitelé reálně řídí? Budiž pochváleni osvícení učitelé, kteří se drží zdravého rozumu. Pokud je takový učitel jeden nebo dva na škole, mají příslušné vzdělání a vedou si své třídy, má škola kvalitní výuku.

Problém nastává na školách, kde se hudebky a výtvarky „rozdávají“ na doplnění úvazku, často lidem bez potřebných znalostí. Tam se výuka mění v nekoncepční „tvoření“ podle toho, co kdo našel na internetu nebo viděl na nějakém kurzu. A protože ŠVP obsahuje jen obecné cíle, nikoliv konkrétní učivo, běžně se stává, že žáci dělají 3x to samé. Učitelé totiž sdílejí stejný „dobrý nápad“ a zároveň nemají kam se podívat, zdali to žáci už dělali.

Výtvarná výchova je fantastický předmět, ale extrémně náročný na učitele

Většina českých učitelů má aprobaci pro dva předměty, ale obvykle mají jeden obor raději. Já jsem třeba chtěl studovat „výtvarku“ a ruštinu jsem přibral jen z nutnosti. Ale v průběhu studia jsem zjistil, že je ruština mnohem zajímavější. Tím, co mně oslovilo, byla ruská literatura. Měl jsem štěstí na učitele, který nás učil. Ten dával literaturu do souvislostí s dobovou filozofií, politikou, hudbou, výtvarným uměním, ekonomikou a náboženstvím. Třeba příčiny hladomoru v 30. letech v SSSR nám demonstroval na vládě posledních Ptolemaiovců v starověkém Egyptě. Na nich nám vysvětlil, proč nemůže na východě fungovat západní mentalita. Právě důsledná aplikace západního byrokratismu měla být jednou z příčin zániku Egypta a hladomoru v SSSR. Ale to by bylo na samostatný článek.

Přiznám se, že i dnes mám ruštinu raději. Proč? Je tam jednoznačné zadání. Vím, co je cílem výuky a co mám žáky naučit. To u výtvarky neplatí. V oficiálních dokumentech jsou nesmysly (viz výše) a já sám si nejsem jist, k čemu mám děti dovést. Má to být řemeslo, tedy technika kresby, malby a práce v prostoru, jako na základních uměleckých školách? Nebo mám nechat žáky „svobodně“ tvořit, aniž bych jim do jejich originálního přístupu zasahoval? Či něco jiného? V jedné knize jsem četl vyjádření muzikanta k západnímu pojetí výtvarné výchovy: „Nedovedu si představit, že bych žáka nenaučil noty, a pak ho nechal osm let se svobodně projevovat u klavíru.“ To však západní pedagogika dělá. A podobný princip přenáší i do ostatních předmětů.

Je koncept komplexního uměleckého předmětu reálný?

Ano, je, ale ne na každé škole a ne pro každého učitele. Někomu se podaří propojit tři obory (k dispozici jsou: výtvarka, hudba, tanec, počítače, film, dramatika), jinému čtyři, podle toho, co kdo umí. Já jsem kdysi podobnou komplexní práci se žáky zrealizoval. Jednalo se o tvorbu „třídní knihy“, kdy si každý žák připravil text dle vlastní volby (úvaha, povídka, báseň,…), pak k ní udělal ilustraci, tu převedl do podoby tiskové techniky „suchá jehla“. Následně jsme tisky naskenovali, zpracovali v PC, vysázeli texty, „vyřadili“ tiskové archy a ty vytiskli v počtu žáků (+ rezerva) na běžné laserové tiskárně.  

Ze složených archů jsme si nakonec ručně svázali knížečky v pevných deskách. Díky tomu získal každý student (bylo to na gymnáziu) knihu s obrázkem a textem od všech svých spolužáků. Já mám také jednu. Jak práce vypadaly se můžete podívat v galerii.

Podobný přístup jsem uplatnil i na jedné z uměleckoprůmyslových škol, kde jsem učil odlévání bronzových plastik. Do ŠVP jsem připsal, že každý student musí za pololetí přečíst dvě knihy – životopis libovolného umělce a dílo z klasické literatury. Dvě knihy za půl roku není moc, a proto jsem na tomto požadavku důsledně trval – za hlavní cíl výuky považuji naučit žáky samostatně myslet. Využil jsem tenkrát toho, že jen málokdo čte to, co podepisuje.

Když se žáci začali bouřit, že kováři nic takového dělat nemusí, vyšlo najevo, že povinná četba je součástí schváleného ŠVP, a tak vedení studentům sdělilo, že můj požadavek je plně v souladu s učebními plány, takže mají číst. A četli. Nakonec jsme na základě přečtených knih začali chodit do divadla a žáci ostatních oborů chodili s námi. Říkávalo se tomu „akce v sakách“. Jak se říká: „Z odříkávaného chleba největší krajíc.“

Vložil: Stanislav Korityák