Český důchodový systém je obrácená pyramidová hra, tak zvané letadlo. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Máme málo dětí, nemá kdo vydělávat na důchody

Tento týden českou veřejnost šokoval návrh, aby byl věk odchodu do důchodu posunut na 68 let. Vláda to sice obratem dementovala s vysvětlením, že se jednalo pouze o jeden z pracovních dokumentů a že skutečný návrh důchodové reformy bude představen v březnu 2023. Ale už to, že někoho takový nesmysl napadl, hovoří za vše. Ať tak či onak – bez ohledu na to, na jaký věk odchod do důchodu vláda posune, náš důchodový systém to nezachrání. Příčina problému je totiž někde jinde – v nízké porodnosti. Ještě poznámka k titulku. Na první pohled to vypadá, že jsem opustil školskou problematiku, já se nicméně domnívám, že zvolené téma má do „mé školní“ ohrádky značný přesah…

Ačkoliv vás asi jako první napadne, že za nedostatkem peněz na důchody stojí Petro Fialenko a jeho pětirozhazovačná parta, není tomu tak. Oni sice naše peníze rozhazují plnými hrstmi, ale i kdyby šetřili s takovou pečlivostí, s jakou pečují o svůj vlastní majetek, na současné situaci by to nic nezměnilo.

Proč nemá stát dost peněz na důchody?

Nemůže za to dokonce ani „ujo Andrej zo Slovenska“ se svými ANO-Jánošíky, kteří za covidu chudým brali a bohatým dávali. Jistě si ještě pamatujete, že hospody a malé obchůdky byly zavřené, ale nadnárodním korporacím a velkým obchodním centrům se nepochybně covid vyhýbal, a proto byly otevřené. Taková demokratická selectivní karanténa.

Problém českých důchodů je strukturálního charakteru a je způsoben nedostatkem plátců pojistného. Těch se nám nedostává v důsledku nízké porodnosti. Na to jsem nepřišel já, ale pan Ivo Patta, který celý problém podrobně analyzoval v knize „Ekonomům to myslí černobíle“. V ní, na základě rozboru platné legislativy a údajů Českého statistického úřadu, vysvětlil, proč se u nás rodí málo dětí. Doporučuji si knihu přečíst. Mám pocit, že právě tento pán odhalil Achillovu patu důchodového systému České republiky. A ačkoliv se pan Patta pokusil problém vysvětlit všem vládám cca od roku 2005, nebyl vyslyšen. Opravdu se snažil – v knize najdete dopisy adresované desítkám premiérů a ministrů, a také jejich vyhýbavé odpovědi.

Rok po přijetí zákona se narodilo o 14 446 dětí méně

Právě zde je „zakopaný pes“ našeho důchodového systému. Samotná nízká porodnost je způsobena špatnými zákony, jejichž historie se začíná datovat v roce 1992. Tehdy byl schválen zákon č. 586/1992 Sb. Výroba konzumenta zkrátka není slučitelná s porodností. Konzument musí konzumovat. A aby bylo za co, musí současně vydělávat. Takže je logické, že na děti nemá čas a nejsou ani „výhodné“ – snižují konzumentovy možnosti svobodně užívat všech nesmyslů, které mu lze prodat. Asi právě proto výše uvedený zákon zrušil daňový odečet na výchovu dětí, jenž rodinám s dětmi umožňoval odečíst si 50 % daňových nákladů jen proto, že investují do dětí! Tím „znevýhodňoval“ bezdětné, kteří v důsledku vyššího zdanění neměli dost peněz na utrácení.

Zákon se projevil prakticky okamžitě. Mladým lidem se otevřely „neomezené možnosti“, zatímco rodinám s dětmi prudce klesla životní úroveň, takže výběr byl jasný. Už v roce 1994 klesl počet živě narozených dětí na 106 579 z původních 121 025 dětí narozených v roce 1993. To činí úbytek 14 446 dětí za pouhý rok po přijetí zákona! Přitom těhotenství trvá devět měsíců. Lidé tedy změnu legislativy museli pocítit velice intenzivně. Následující rok 1995 přinesl další dramatický úbytek dětí. Narodilo se 96 097 dětí (Patta, str. 66). Bavíme se o úbytku dalších více než deseti tisíc dětí. Jen pro představu – za dva roky zmizely dvoje Milovice (mají cca 12 000 obyvatel).

Lidé si myslí, že si spoří na důchod, ale není to pravda

Asi vás napadlo, proč se tak soustředím na počet narozených dětí. K pochopení podstaty problému je potřeba si uvědomit, že v České republice máme tzv. průběžně financovaný důchodový systém. To znamená, že lidé a firmy odvádějí Správě sociálního zabezpečení tzv. „sociální pojištění“. Ve skutečnosti se však o pojištění v pravém slova smyslu nejedná. Opravdové pojištění je ze své podstaty hra s náhodou. Typickým znakem pojištění je, že účastníci platí na společný účet určitou částku a z ní se následně vyplácejí kompenzace těm, kteří měli úraz, případně utrpěli jinou škodu, kterou mělo dané pojištění pokrývat. Všichni přispívají, ale peníze dostane jen ten, komu se něco stane.

Platíme důchody současných důchodců

Průběžný systém sociálního pojištění funguje jinak. Čerpají ti, kteří měli štěstí a důchodu se dožili. To je zásadní rozdíl, oproti klasickému pojištění, z něhož se platí těm, kdo měli „smůlu“.

Za druhé – vklady pojišťoven bývají úročeny, takže zcela logicky musejí na společném účtu „ležet“ delší dobu. Ani toto u průběžného systému neplatí – zde žádné úspory ani investice nejsou. Peníze vybrané od plátců (ti, kteří pracují a vydělávají peníze) se obratem vyplácejí těm, kteří jsou právě v důchodu. To znamená, že neplatíme na svůj důchod, ale platíme důchod současným důchodcům. Naše důchody nám budou vypláceny opět z příjmů těch, kteří budou pracovat, až my budeme v důchodu. Otázka ale zní: z odvodů koho budou vypláceny naše důchody, když se NÁM nerodí děti – budoucí plátci našich důchodů?

Posunutí důchodového věku je odložení splatnosti dluhu

Tento problém se projevuje už dnes – ony „dvoje Milovice nenarozených dětí“ z roku 1994 a 1995 by dnes byly v produktivním věku a vydělávaly Fialově vládě na důchody pro současné důchodce. Ale nevydělávají – nenarodily se. Proto Fialova vláda chce zvýšit věk odchodu do důchodu. Odsune tím „splatnost“ závazku státu poskytnout důchody těm, kteří celý život pracovali a současně se sníží počet těch, kteří se důchodu dožijí. V podstatě se čeká na úmrtí věřitelů.

Přitom se nejedná jen o dva uvedené roky. V roce 1996 počet živě narozených dětí poklesl na 90 446 (Patta, str. 66). Pokles porodnosti je setrvalý. Četl jsem, že za poslední rok došlo k dalšímu prudkému poklesu porodnosti. Údajně okolo deseti procent, ale přesná čísla nemám k dispozici. Je-li to pravda, jedná se o stejně prudký úbytek novorozenců, jako v roce 1994.

V roce 2008 bylo v ČR 53,3 % bezdětných rodin

Když jsem tento text promýšlel, uvažoval jsem o systému mezigeneračního vyplácení důchodů jako o rodovém stromě, jen s tím rozdílem, že každého člověka tohoto stromu vnímám také jako plátce důchodů. V rámci rodiny se vždy rodičům narodí několik dětí, přičemž žádoucí jsou 2-3 děti. K udržení stabilního počtu obyvatel potřebujeme v průměru 2,1 dítě na ženu. Má-li každá žena tři a více dětí (a není vysoká dětská úmrtnost), počet obyvatel roste. Při dvou dětech se udržuje stabilní počet obyvatel.

Pokud by ženy měly v průměru jedno nebo žádné dítě, budeme vymírat. A my skutečně vymíráme. V roce 2008 bylo v ČR 53,3 % bezdětných rodin (Patta, str. 15)! Jsem zvědav, kdo bude těmto „bezdětným rodičům“ vydělávat na důchody. Bohužel to vím. Moje děti a vaše děti. 

Prvním člověkem byl Adam. Kdo zůstane jako poslední?

Právě myšlenka na strom mě dovedla k pyramidovým hrám. Strom i pyramida v podstatě rostou. Z jedné větve vyrůstají tři větvičky a z každé z nich další. Obdobně u pyramidových her – jeden účastník přivede tři nové účastníky a každý z nich další. Obojí roste geometrickou řadou.

Ale co moderní rodina, kde se sejdou dva „účastníci“, a ti přivedou na svět jen jednoho nebo žádného člena rodinné pyramidy? Připusťme, že každá rodina bude mít alespoň jedno dítě, i když to není pravda – polovina rodin je bezdětná. Sejdou se dva lidé a vzejde z nich jeden člověk – počet členů klesl na polovinu. Jejich dítě si najde partnera a výsledkem je, že ze čtyř lidí máme jen dva. Takto bude geometrická řada pokračovat, dokud tu nezůstane poslední člověk. Je to přesně opačný proces než v Bibli. Tam to oním jedním člověkem začalo. Proto se píše: „Milujte se a množte se!“

Důchodový systém ČR je vlastně obrácená pyramidová hra

Bible začíná od jednoho člověka, který se začal množit a pyramida jeho rodu se postupně s každou generací více a více rozšiřovala. Proces, který probíhá v současné Evropě, je přesně opačný. Začínáme od široké lidské základny, která se s každou další generací zmenšuje, až (čistě hypoteticky) dojdeme k poslednímu člověku. Pokud bychom uvažovali o jednom dítěti na ženu, klesne náš počet s každou další generací o polovinu. Jsou to vlastně dvě pyramidy. Jedna z nich je postavena špičkou nahoru, druhá špičkou dolů. Jedna roste, druhá je v regresi (odumírá). A právě v tuto chvíli mi došlo, že český (ale i evropský) důchodový systém je obrácená pyramidová hra.

S pyramidovou hrou jsem se poprvé setkal jako dítě na základní škole ještě za komunistů. Tenkrát chodila taková psaníčka, která jste měli 10x opsat, vložit je do obálky a poslat dalším deseti lidem. Kromě toho jste měli na adresu toho, od koho jste dopis dostali, poslat desetikorunu (byly papírové). Stejný úkol – poslat vám 10,- Kčs měli i ti, kterým jste poslali svých deset opsaných dopisů (kopírky jsme tenkrát neměli).  Pokud jste byli úspěšní, vydělali jste s investicí 10,- Kč celou stovku (mínus poštovné – bylo zanedbatelné). Já jsem byl na nějaké opisování líný, ale holka, s níž jsem seděl v lavici, dopisy pečlivě opsala. Tomu, kdo jí dopis poslal, nic neposlala a své dopisy (se žádostí o 10 korun) poslala dál. Už tenkrát byli lidé, kteří s tímto systémem dokázali „vydrbat“. Ale většina naletěla…

Jaká je síla číselné řady? Zničující

Abychom si dokázali uvědomit, jakou rychlostí číselné řady rostou (a je jedno, jestli vzestupné nebo sestupné), uvedu příklad růstu „letadla“ s pouhými šesti zakladateli, z nichž každý přivede stejný počet nových členů, přičemž noví členové udělají totéž. Začali jsme u šesti lidí. Už v deváté vrstvě pyramidy by se počet účastníků vyrovnal počtu obyvatel ČR. Ve třinácté vrstvě bychom potřebovali dvojnásobek všech obyvatel naší planety. To je také důvod, proč každá taková hra „krachne“ nejpozději v šestém kole. Takto naše hypotetické letadlo se šesti zakladateli poroste:

Přesně v opačném grádu, jen jinou rychlostí, bude probíhat i naše vymírání, a tedy i úbytek plátců našich důchodů – pokud nezačneme mít minimálně 2 děti na ženu. Na tomto trendu nic nezmění žádná vláda. Cesty k nápravě jsou dvě.

Buď ze systému důchodového pojištění vyloučíme bezdětné, kteří v podstatě cizopasí na cizích dětech, které nevychovali (do výchovy dítěte rodiče vkládají 1 600 000,- Kč, zatímco bezdětní formou daní na každé dítě přispívají částkou cca 500 000,- Kč – dle ČSÚ). Ti si budou na důchod povinně spořit částku, odpovídající nákladům na výchovu dítěte. Druhou možností je vrátit se před rok 1993 a osvobodit pracující rodiče od daní a odvodů vůči státu, aby se opět vyplatilo mít děti. Pan Patta obě varianty propočítal a navrhnul, jak stávající situaci řešit. Návrh Pattovy důchodové reformy popíši příště.

P. S.: Kdybyste v textu našli početní chybu, buďte shovívaví – měl jsem z matematiky čtyřku.

Vložil: Stanislav Korityák