Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vnější motivace je prý špatná. Zrušíme výplaty? Pojďme hovořit o školství s učitelem

03.02.2023
Vnější motivace je prý špatná. Zrušíme výplaty? Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Snímek z filmu Obecná škola, se svolením Bontonfilm

Popisek: Učil by Igor Hnízdo zadarmo? A nechali by ho vůbec dnes ministerští učit?

V minulém článku jsem se zabýval slovním hodnocením. Vzhledem k tomu, že jsou učitelé „nabádáni“ psát jej pozitivně, jedná se spíše o mazání medu okolo úst rodičů, než o skutečné hodnocení. Pokyn „pište pozitivně“ je stejně objektivní, jako kdyby ředitel radil: „Dávejte pěkné známky“. Žák buď látku umí, nebo neumí. A k tomu stačí klasifikace od jedné do pěti. Ale slovní hodnocení vykouzlí skrytého génia z každého. Dovedete si představit, že by na základě slovních hodnocení střední školy přijímaly studenty? Dnes se budu zabývat motivací, která s hodnocením úzce souvisí. Začnu však vyhodnocením hlasování z minulého článku.

V rámci hlasování jsem čtenářům položil dvě otázky. První otázka zněla: „Jaké hodnocení upřednostňujete?“ Rovných 95 % hlasujících dává přednost hodnocení známkami. Pouze 5 % čtenářů si přeje přechod na slovní hodnocení.

Upřednostňují čtenáři známky, nebo slovní hodnocení?

Ve druhé otázce jsem se ptal, zdali čtenáři souhlasí se záměrem Ministerstva školství zavést v 1. – 3. ročníku od roku 2025 povinně slovní hodnocení a zrušit v těchto třídách známky. I v tomto případě se 93 % čtenářů vyslovilo pro zachování známek, tedy proti záměru MŠMT. Naopak slovní hodnocení v 1.-3. ročníku by uvítalo 7 % hlasujících.

Podobný průzkum jsem si udělal v roce 2021 těsně před covidem. Tenkrát se pro slovní hodnocení vyslovilo 12,6 % čtenářů. To je dvojnásobek oproti mému současnému zjištění. Asi to bude tím, že mé články čtou převážně lidé s podobným pohledem na svět, jako mám já.

Motivuje děti slovní hodnocení lépe než známky?

Slovní hodnocení často bývá spojováno s motivací, protože jej někteří lidé chápou jako povzbuzení. Právě motivace žáků je hlavním tématem tohoto textu. Než se k ní však dostanu, musím odpovědět na výhrady některých čtenářů – například argument, že známky porovnávají žáky mezi sebou navzájem. To je nesmysl. Známka se vztahuje k hodnocenému žákovi a k ověřované látce, nikoliv ke spolužákům. Samozřejmě, že známky, které žáci dostanou, jsou navzájem porovnatelné, ale není to cíl. Kdyby známky porovnatelné nebyly, nebylo by hodnocení objektivní.

Porovnávat můžeme jakoukoliv měřitelnou věc – od eurobanánů po vesmírná tělesa. Pokud se na tento argument podíváme z opačné strany, je na místě otázka, zdali je skutečným hodnocením „hodnocení“, které nemá porovnatelné parametry? Třeba slovní hodnocení. Měli bychom odlišovat hodnocení a pochvalu. Je-li slovní hodnocení pojímáno jako povinná pochvala, pak se určitě nejedná o pochvalu. Nebo už jste někdy viděli slovní hodnocení, kde by bylo napsáno: „Nepracuješ, rušíš a nedáváš pozor!“? Já ne.

Co je to „zdravá“ a „nezdravá“ soutěživost?

Druhou čtenářskou námitkou bylo, že známkování vede k nezdravé soutěživosti. Ovšem co je to „zdravá“ a „nezdravá“ soutěživost? I ve sportu je někdo první a někdo poslední. Je soutěživost „nezdravá“ jen proto, že někdo prohrál a brečí, případně, že mu klesne sebevědomí? To, že někdo „prohrál“, není problém dané disciplíny (kterou může být plavání stejně jako matematika). Je to nevyřešený problém dotyčného jedince. Závažný problém. Člověk by se měl naučit prohrávat – prohry patří k životu. Ze svých proher bychom měli také umět vyvodit závěry – buď „přidat“, abychom byli příště lepší, nebo se začít věnovat něčemu jinému, k čemu máme lepší předpoklady. Jak říkají Američané: „Love it, or leave it!“ (Miluj to, nebo toho nech!) Vítězství a prohry jsou dopravní značky lidského života – ukazují nám, kam se vydat dál.

Soutěživost je „motorem“ zdravých kolektivů. Právě přechod šikovných žáků na víceletá gymnázia je jednou z příčin jevu zvaného „zbytkové školy“, kterým chybí „tahouni“. Odebereme-li ze třídy silné žáky, ztratí kolektiv „rychlé běžce“, kteří určují rychlost třídy jako celku. V důsledku toho se sníží vzdělávací potenciál celé třídy. A co je tedy ta nezdravá soutěživost?

To vím naprosto přesně. Kdysi jsem jezdíval z Hradce Králové do Brna. Trasu jsem znal, a tak jsem věděl, kde levně natankovat. Tankoval jsem proto vždy jen tolik paliva, abych dojel na „benzinku“ ONO u Vysokého Mýta, kde jsem pak nabral plnou nádrž levné nafty. Jenže při jedné z cest jsem se nechal unést a zazávodil si s jiným řidičem. Kdyby mi 13 km před cílovou čerpací stanicí nedošlo palivo, určitě bych vyhrál. Toto je nezdravá soutěživost a její důsledky – když musíte s „petkou“ stopovat pro palivo. Velmi nezdravý pocit. Prostě jsem si neuvědomil, že auto má při vyšších rychlostech větší spotřebu.

To bylo jen na odlehčení. Dle mého názoru je nezdravá soutěživost taková, při níž soutěžící chtějí vyhrát i za cenu podvodů. Platí to ve sportu i ve škole. Proto je důležité hrát „fair-play“. Jen férové vítězství a férová porážka člověka posiluje.

Co je to motivace?

Motivace je soubor podnětů, které v nás vyvolávají potřebu určité činnosti. K tomu, abychom něco dělali nebo nedělali, musíme mít nějaký motiv – důvod. Motivy jsou osobní příčiny určitého chování. I kriminalisté při objasňování trestného činu hledají motiv pachatele.

Základem motivace (důvodu něco dělat) jsou potřeby. Potřeby dělíme na biologické a sociální. K biologickým potřebám patří dýchání, bezpečí, spánek, strava, lákání samiček (a samečků) atd. Ty jsou nám vrozené a nikdo nás k nim nemusí motivovat. Sociálními potřebami jsou společenské uznání, pocit sounáležitosti se skupinou, přátelství, prestiž atd. Na rozdíl od biologických (sociálních) potřeb jsou společenské potřeby získané. Mohou se měnit v závislosti na našem věku a na společenství, v němž žijeme.

Zde je důležité si uvědomit, že potřeby mají svou pevně danou posloupnost. Vždy jsou na prvním místě potřeby biologické. Teprve po jejich naplnění přicházejí na řadu potřeby sociální. Pokud nemáme uspokojeny základní potřeby (dýchání, strava…), netoužíme po vyšších potřebách, jak plyne z Maslowova trojúhelníku (pyramidy). Pokud se topíme, nezajímá nás pochvala.

Vnitřní motivace souvisí převážně s biologickými potřebami

Podle psychologů dělíme motivaci na vnitřní a vnější. Vnitřní motivace je ta, která vychází přímo z nás – z našich potřeb. Nikdo nás k ní nemusí nutit (motivovat). Do značné míry se kryje s našimi biologickými potřebami, jež ovšem většinou přesahuje. U někoho biologické potřeby přesahuje jen neznatelně (stačí mu napít se, najíst se, vykonat potřebu a jít spát), u jiného přesahuje biologickou základnu významně. Čím jiným než popřením vlastních biologických potřeb je ochota Jana Husa zemřít pro své přesvědčení na hranici?

K vnější motivaci bývají používány prostředky, jež nás mají dovést k určitému jednání. Obvykle jimi bývají odměny a tresty – pochvala, hrozba, prémie, osobní ohodnocení, srážky ze mzdy a také známky. Vnější motivace souvisí se společenskými potřebami. 

Vnitřní motivace – mantra „moderní pedagogiky“

„Odborníci na vzdělávání“ se nás snaží přesvědčit, že je ve škole hodnotná pouze vnitřní motivace. Zapomínají ovšem, že i oni sami jsou při své práci motivování zvnějšku – výplatou. Kolik z nich by pracovalo zadarmo? A je úplně jedno, že se budou vymlouvat na rodinu či hypotéku – stále se jedná o vnější motivaci. To je první moment, který bychom si měli uvědomit.

Druhý důležitý moment – motivace a potřeby se v průběhu života mění. Tříleté dítě potřebuje medvídka. Nejdůležitější potřebou prvňáka je Pokémon. Puberťák potřebuje pro své fungování mezi vrstevníky potrhané džíny – ty mu zajistí potřebný společenský statut. Ovšem puberťákův tatík potřebuje k nákupu synkových džín oblek a dobrou znalost angličtiny, aby vydělal dost peněz.

A zde je kámen úrazu. Až bude synek dospělý, také bude potřebovat oblek a angličtinu. Oblek, ten si může koupit během jediného dne. Ale angličtinu se za den nenaučí. Na té musí začít pracovat mnohem dřív – v době, kdy má naprosto jiné přirozené potřeby a angličtina (nebo matematika) ho nezajímá.

Může všechny lidi bavit to samé? Nepochybně ne, ale po škole se to vyžaduje

Hovoříme-li o motivaci, měli bychom si uvědomit, že každého nebaví to samé. Co je pro jednoho zábava, to je pro druhého nuda. Pamatuji si, když kamarád vzal manželku na hokejový zápas. Jak zápas skončil, už nevím, ale nikdy nezapomenu na větu: „Tolik debilů pohromadě jsem ještě neviděla“.

Dovedete si představit, že bychom zavedli třeba povinnou fotbalovou docházku? Nepředstavitelné. Když se na to podíváme z této perspektivy, tak jsou školy vlastně velice úspěšné – těší se do nich nadpoloviční většina dětí. Na fotbal polovina národa určitě nechodí. A přitom je to nejrozšířenější český sport.

Téma motivace je poměrně rozsáhlé, proto jsem jej rozdělil na dvě části. Proč je někdo líný a jiný pracovitý se dozvíte příště.

 

QRcode

Vložil: Stanislav Korityák