Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Další vzdělávání učitelů? Černá díra na peníze. Pojďme hovořit o školství s učitelem

20.01.2023
Další vzdělávání učitelů? Černá díra na peníze. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Se svolením MŠMT

Popisek: Ministr školství Balaš v Bruseli

Toto je poslední článek z trilogie, věnované právě schvalovanému Zákonu o pedagogických pracovnících. Tentokrát se zaměřím na kurzy dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, zkráceně označovaných jako DVPP. I těmi se tento zákon zabývá. Podle školského zákona musejí kurzy DVPP povinně absolvovat všichni pedagogové. Nikdo se ovšem nezabývá kvalitou těchto kurzů – tam kvalita stanovena není. Jak by také mohla být stanovena a kontrolována, když MŠMT ani neví, kolik jakých kurzů akreditovalo. Ale platí za ně, to je hlavní!

Jako každý učitel jsem kurzů dalšího vzdělávání absolvoval nespočet. Nemohu tvrdit, že všechny byly špatné. Ještě před patnáct lety byla kvalitní drtivá většina pořádaných kurzů. Bylo to dáno tím, že kurzy pořádala metodická centra (obvykle krajská), která v této činnosti měla zkušenosti a zavedené postupy výběru lektorů. Kvalita kurzu totiž vždy závisí na kvalitě lektora. Pamatuji se na paní lektorku, která nám vyprávěla, že dvacet minut s psychologem řešili, kam přesadit žáka. Dovedete si představit, co těch dvacet minut dělal zbytek třídy? Povím vám to – nepochybně zbořil třídu, bez ohledu na přítomnost těchto dvou nerozhodných „ňoumů“. Normální učitel zvládá tuto operaci za třicet vteřin. Ale zpět k tématu. Tato centra oslovovala učitele, kteří ve svém oboru dosahovali dobrých vzdělávacích výsledků a měli tedy co předat svým kolegům.

Jak to bývalo za starých špatných časů?

Tato doba měla ještě jednu výhodu. Učitelé si mohli kurzy vybírat dle svých potřeb, specializace a zájmů. Ne vždy se to podařilo. Dodnes mám trauma, když si vzpomenu, jak mi jedna z ředitelek odmítla zvýšit kvalifikaci „výtvarkáře“ absolvováním kurzu country tanců.

Když se vzdělávání mění v indoktrinaci

Dnes je situace diametrálně odlišná. Pod vlivem globálních agend (např. OSN) se vzdělávání pedagogických pracovníků mění spíše v indoktrinaci. Jedná se o tzv. „globální rozvojové vzdělávání“ (zkratka GRV), jímž mají být děti indoktrinovány. K tomu je ovšem nutné nejprve indoktrinovat učitele, aby tato „témata“ přijali za své. Samozřejmě – oficiálně jsou děti vzdělávány a učitelé vzděláváni. Jakápak indoktrinace?

Která témata tam patří? Třeba inkluze, migrace, práva menšin, greenwashing, LGBTQXYZŽ+ agenda, lidská práva – v rámci nichž má „menšinář“ právo na bezplatnou změnu pohlaví, ale majorita nemá právo na léky nebo bezplatnou zubní péči. Pochopitelně, že jsou tato „školení“ podpořena dotacemi. Je to opravdu kvalitně zpracovaná propaganda – žádné „přechytralé kecy“, kterými komunisté „krmili“ soudruha Pávka. Dělá se to bez učení a zábavně. Uvedu příklad.

Šlo vaše dítě do školy s nákupním vozíkem nebo „pivní basou“ místo aktovky? Tak vězte, že se zúčastnilo „mezinárodního projektu“. K čemu je to dobré? Aby mu školní politruk vysvětlil, že jsou na světě děti, které aktovku nemají. Podprahově mu tím podsouvá, že on je ten šťastlivec s aktovkou a je proto jeho morální povinností tyto „méně šťastné“ děti nějak podpořit. Vidí přece, jak špatně se jede s vozíkem z Tesca do schodů.

Kurzy si už učitelé nevybírají – snad aby neunikli indoktrinační mašinérii

Učitelé si také už nemohou tak úplně vybírat kurzy pro své vlastní vzdělávání. Místo toho jsou nuceni v souladu se Strategií vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ kolektivně absolvovat hromadné „kurzy“, o kterých si troufám tvrdit, že nevzdělávají odborně, ale ideově. Jak jinak mám chápat větu ze strany č. 18 uvedené Strategie: „Významně posílíme kompetence učitelů v inovativních formách a metodách práce zohledňujících genderovou rovnost s důrazem na specifika vzdělávání dívek a chlapců.“ A to není jediný „progresivistický“ záměr. Jen příklad.

Proto také na kurzech DVPP přednáší kdejaký „ho*noznaj“ z neziskovky. Ta témata se totiž vůbec netýkají školství nebo didaktiky, ale výchovy „světoobčana“. V mém případě přednášely „ho*noznajky“ – abych neopomněl zohlednit genderovou rovnost. Obvykle tento „odborník z neziskovky“ hovoří o něčem, s čím má nulovou osobní zkušenost. Ale papouškoval to už mockrát, takže se oborem „dlouhodobě zabývá“. Toto byl argument Českého rozhlasu, když jsem se zeptal, proč označují za „experta na školství“ tělocvikáře bez praxe. Ale zpět ke kvalitě kurzů. Proč by to firmy a neziskovky nedělaly, když MŠMT kvalitu kurzů nekontroluje?

Za některé kurzy rádi zaplatíme, jiné kurzy jsou drahé i zadarmo

Na jednom z kurzů DVPP se nás „lektorka“ (osoba, která nikdy neučila) zeptala „pro co jsme si přišli“. Jako čestný muž, demokrat a šlechtic jsem pravdivě odpověděl, že jsem si přišel pro výplatu. Předpokládám, že většina kolegů také. A myslel jsem to smrtelně vážně – účast totiž byla povinná. Jak přednáška probíhala, si můžete přečíst v jednom z mých starších článků s názvem: „Děti jsou si ve škole rovny, některé jsou si ale rovnější“.

Všimli jste si, že třeba za autoškolu nebo jazykový kurz většina z nás ráda zaplatí? Na některé akce zajdeme, když budou zdarma. A na některé „vzdělávací kurzy“ jdeme jen pod pohrůžkou: třeba, že nedostaneme část výplaty a budeme mít „áčko“. Skutečná hodnota kurzu se pozná podle toho, kolik VLASTNÍCH peněz jsme za něj ochotni zaplatit.

Jsou kategorie s vlastní ekonomikou – třeba úcta nebo láska

Vím, že ne vše lze měřit penězi a také se vše za peníze nedá koupit. Jednoduše proto, že tyto věci nejsou vyčíslitelné, případně jsou neprodejné vlivem kulturních zvyklostí. Můžeme si koupit sex. Ale ne lásku. Budeme-li si chtít koupit lásku, možná se nějaký „dodavatel lásky“ najde. My ale nikdy nebudeme vědět, zda jsme skutečně koupili lásku, nebo jen dostali ekvivalent svých peněz. Ekvivalent peněz však nikdy láskou být nemůže. Ekvivalentem lásky totiž může být také „nic“, anebo dokonce utrpení. To je ta protihodnota, kterou nám dává druhá strana. Občas nás i zbije, někdy i zabije. Nebo se snad mýlím? Čím jiným je neopětovaná láska než utrpením?

Všimli jste si, že protihodnota lásky se může pohybovat od kladných čísel až po vyslovené ztráty? Právě to je důvod její neuchopitelnosti a v konečném důsledku neprodejnosti. Obráceně to však funguje beze zbytku. Je-li nějaká věc určena k prodeji, dá se její hodnota vyčíslit naprosto přesně. Progresivistických vzdělávacích kurzů pro učitele se mnozí zúčastní jen tehdy, pokud za účast dostanou zaplaceno. Co mi to jen připomíná? Když se žena zúčastní erotických hrátek pouze v případě, že pán zaplatí? Nevzpomenete si?

Za peníze si můžeme koupit vzdělávací kurz či knihy. Ale ne vzdělání

Našly by se i jiné kategorie, které nelze koupit – třeba přátelství nebo úcta. A obdobné je to se vzděláním. I když tam je nezbytná vlastní pracovní, myšlenková a časová investice. Za peníze si můžeme koupit vzdělávací kurz a knihy. Možná koupíme i doklad o vzdělání. Ať už přímo, jako v Plzni či na brněnské „hnojárně“, nebo nepřímo absolvováním nějakého kurzu, který nevyžaduje žádné úsilí. Ale v žádném případě tak nezískáme vzdělání.

K získání skutečného vzdělání musíme dodat svůj vlastní vklad. Je to jako hromada písku obsahující drahokamy – k získání drahokamů musíme hromadu přeházet z místa A na místo B. Když tuto práci za nás odvede někdo jiný, moc jich nenajdeme – najde je jen ten, kdo „přehazoval“.

Nevím jak láska, ale úcta a vzdělání se získávají prací

Možná, že se mýlím, ale mám pocit, že zde je klíč k odpovědi, jak je to se získáváním přátelství a úcty. Pominu-li nevyzrálé jedince, kteří se vrhají okolo krku kdejaké „hvězdě“ reality show, o níž nic nevědí, dá se říci, že v případě úcty nebo přátelství je cestou k jejich získání hluboké poznání daného člověka. Láska, to je samozřejmě zcela jiný level – tam se můžeme zamilovat do největšího padoucha. Ne nadarmo se říká, že je láska slepá. Ale vraťme se na zem – ke kurzům DVPP.

Dopad na proměnu vzdělávání je minimální, ale MŠMT platí!

Doposud se kurzy pro učitele musely akreditovat. Ministerstvo školství přiznává, že při současném počtu podaných žádostí není schopné „efektivně“ vyhodnotit kurzy, o jejichž akreditaci firmy a neziskovky požádají. MŠMT na straně 2 v důvodové zprávě k zákonu o pedagogických pracovnících navrhuje: „dojde ke zrušení povinnosti akreditovat vzdělávací programy, které nevedou k získání nebo zvýšení kvalifikace, v rámci systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků.“ A uvádí i výhody – str. 22 důvodové zprávy:

„Pozitivní dopad je v tom, že převážná část vzdělávacích programů bude vyňata z mechanismu akreditace v systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků a vzdělávacím institucím odpadne administrativní zátěž spojená s akreditacemi krátkodobých vzdělávacích programů, které v nabídce dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků převažují, ovšem jejich dopad na proměnu vzdělávání je pouze minimální.“

Takže školy utrácejí za kurzy DVPP milióny korun z veřejných peněz i přesto, že podle MŠMT je dopad těchto kurzů minimální! Dají se lépe rozhazovat peníze občanů?

MŠMT nemá zkušenosti – kontrolu kvality nechá na pořadatelích kurzů

A tyto peníze platíme, ačkoliv MŠMT na str. 22 píše: „S ohledem na chybějící procesy a zkušenosti s intenzivnějším vedením programů dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků k vyšší kvalitě,… (…) MŠMT nyní uděluje akreditaci všem vzdělávacím programům v rámci systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. V roce 2021 to bylo téměř 9 tisíc akreditací (8 923 akreditací), přičemž doba platnosti akreditace jsou 3 roky. Za období 3 let 2019-2021 MŠMT udělilo 25 018 akreditací. Největší podíl z nich tvoří akreditace tzv. průběžného vzdělávání, tedy kratších programů, kterým si pedagogičtí pracovníci obnovují, udržují a doplňují kvalifikaci. MŠMT nedokáže přesně kvantifikovat podíl těchto programů…“ Kdo tedy bude hlídat kvalitu kurzů DVPP? Ministerstvo školství navrhuje, že dohlížet na kvalitu budou sami pořadatelé – viz důvodová zpráva na straně 14: „Vzdělávací instituce by měly v rámci řízení o udělení akreditace prokazovat systém vlastního hodnocení kvality vzdělávacích programů a jeho výsledků.“

Opravdu bude poskytovatel služby zároveň hodnotit kvalitu odvedených služeb? Není tam náhodou střet zájmů? Ale, jak se říká: „Pochvalme se sami – nikdo jiný to za nás neudělá!“

 

Vložil: Stanislav Korityák