Ježíškova vnoučata, nebo Ježíškovi důchodci? Pojďme hovořit s učitelem, tentokráte vánočně, o rodičích a dětech

Foto: Se svolením Ježíškova vnoučata

Popisek: Projekt Ježíškova vnoučata podporují i celebrity, zde Václav Kopta.

Český rozhlas je partnerem projektu „Ježíškova vnoučata“. V rámci něj můžeme obdarovat osamělého člověka v domově důchodců. Na první pohled je to šlechetný nápad. Ale při hlubším zamyšlení zjistíme, že tato „šlechetnost“ je jen zrcadlem morální pokřivenosti našeho společenského systému. Tito „osamělí lidé“ buď mají vlastní vnoučata – a ta se o ně nestarají. To je špatně. Anebo si děti nikdy nepořídili a nemají vnoučata z vlastního rozhodnutí (mimo neplodnosti). Mají na to právo. Ale pak musí počítat s následky svých SVOBODNÝCH rozhodnutí, k nimž patří osamělost.

Jak projekt vznikl?

Projekt Ježíškova vnoučata založila Olga Štrejbarová v roce 2016 v Jihlavě. Tam tehdy pracovala jako redaktorka Českého rozhlasu. Po návratu z natáčení v domově důchodců se rozhodla přinést do těchto zařízení více radosti a života. Jak sama v jednom z rozhovorů přiznala, vedl ji k této myšlence nepoměr mezi citovou péčí o děti v dětských domovech a o lidi v domovech pro seniory, kde dostávat dárečky „nebývalo zvykem“. Naopak děti dárků dostávaly tolik, že si jich některé ani nevážily. A tak se rozhodla uspořádat sbírku pro obyvatele domovů důchodců.

Zaujala mě myšlenka paní Štrejbarové, že i důchodci jsou svého druhu děti. Nepochybně ano – určité společné rysy popisuje vývojová psychologie. Ale jeden zásadní rozdíl tam vidím. Na rozdíl od dětí měli senioři celý život na to, aby si svůj „životní podzim“ připravili podle svých představ – pokud zdraví dovolí. Stáří by přece mělo být vyvrcholením života – životní sklizní. A zde je první problém. Podle zákonů Přírody sklidíme to, co jsme zaseli. Jenže lidé NEVĚDÍ, co mají zasít. Čemu se také divit, když jsou už od mládí nabádáni, že mají cestovat, studovat, poznávat cizí země, budovat kariéru, sportovat, udržovat si hezkou postavu… Toto všechno je byznys, který se nás snaží přesvědčit, že pouze spotřebováváním jeho „produktů“ dojdeme svého štěstí. A my se mu podřizujeme.

Dnes důchodcům chybí láska, časem jim budou chybět i důchody

Místo toho, abychom poslouchali neomylný budík svých biologických hodin zvaný hormony, jsme „rozumní“ a pracujeme na svém „všestranném rozvoji“. Neměli bychom ale náhodou pracovat hlavně na rozvoji svých dětí? Přírodu neobelstíme. Ta si na nás počká a jednou se dočká. Dožene nás. Kdy jindy než ve stáří? Čeká nás to, co jsme zaseli. Kdo si pořídil děti, má děti a vnoučata. Kdo pečoval o kočky, má plný dům koček. Kdo „syslil“ peníze v bance, má peníze v bance. Kdo místo investice do dětí „užíval života“ na exotických dovolených, může se kochat fotkami ze svých „báječných dovolených“. Ale nemůže pak očekávat, že mu jeho fotografie budou nosit dárečky a navštěvovat jej.

Dnes důchodcům chybí zatím jen láska, protože nejsou vnoučata. Ale až nenarozená vnoučata bezdětných „dorostou“ do věku, kdy by měla vydělávat na důchody, budou chybět plátci důchodů. Takže nebude na důchody. Ježíškovo vnouče může seniorovi zaplatit výlet nebo mu poslat láhev vína. Může dokonce s osamělým člověkem navázat osobní vztah a navštěvovat jej (což není péče). Ale mám velké pochybnosti, že za něj bude přispívat do důchodového systému. To dělají v rámci placení daní jen ta skutečná vnoučata, kterých se nedostává.

Každý svého štěstí strůjce aneb Co kdo zaseje, to sklízí

Ano, narážím na to, že mnoho lidí v domovech důchodců vnoučata nemá. Ať už proto, že sami neměli děti, nebo proto, že jejich děti nemají děti – tedy vnoučata. Jistěže je tu jisté procento lidí, kteří nemohou mít děti ze zdravotních důvodů. Mezi ně nepočítám ty, kteří si napřed „užívali“ a po třicítce zjistili, že to „nejde“.  Stěžovat si, že mi ve 35 letech nejde počít první dítě, je stejně hloupé, jako si stěžovat, že mi ujel vlak, protože jsem seděl v nádražní kavárně. Biologické hodiny nečekají a nemají pochopení pro důvody „hodné zvláštního zřetele“.

Problematikou „systémové bezdětnosti“ v západní společnosti se dlouhodobě zabývá pan Ivo Patta. Dnes budu citovat z jeho knihy nazvané „Ekonomům to myslí černobíle“, vydané v roce 2021. Vřele doporučuji si ji přečíst. Kniha se zabývá příčinami, proč máme od roku 1995 v České republice tak extrémně nízkou porodnost (v roce 1995 porodnost klesla na 96 097 živě narozených, tj. byla o 37,6 % nižší než potřebná pro zachování počtu obyvatelstva). Dozvíte se v ní také, proč nám hrozí zhroucení důchodového systému. Ale abychom byli trochu optimističtí, najdete v knize také cestu, jak situaci vyřešit.

Knize se budu podrobně věnovat v samostatném článku někdy jindy. Dnes si z ní vypůjčím jen pár vět a statistických údajů. Na straně 214 se dočteme: „Výchova dětí je investice komplexní, zahrnující investice finanční, investice pracovní a investice citové. Ta poslední je ze všech tří investic nejdůležitější, protože jediná vede k pozitivnímu výsledku ve výchově dětí. Dětí sociálně ukotvených, vzdělaných a pracovitých. Protože jen ty jsou schopny platit daně, ze kterých jsou přímo vypláceny důchody.“

Citová investice aneb Domovy důchodců jsou pomstou za jesle

Pan Patta uvádí, že citová investice do dětí je ze tří investic nejdůležitější a já s ním musím souhlasit. My můžeme děti živit i šatit, ale pokud se jim nebudeme věnovat, vyvážené osobnosti z nich nejspíš nevyrostou. To je třeba problém dětí v dětských domovech – hmotné zabezpečení je větší než v rodinách, ale citově strádají. Vím, o čem píši. Děti z domovů jsem učil a cítil jsem z nich snahu navázat blízký vztah – obzvláště u hochů, kteří postrádají výrazné mužské vzory.

Kdysi jsem slyšel aforismus, že domovy důchodců jsou pomstou za jesle. Jedná se sice o vtip, ale bohužel je pravdivý. Pokud matka v době, kdy se tvoří citové vazby, „strčí“ dítě do jeslí, nemohou tyto vazby vzniknout. Ona je v práci, dítě v jeslích. Proto se domnívám, že pokud děti „zapomenou“, že mají maminku v domově důchodců, může být příčina právě zde.

Doba pokročila a my dnes děti „neuklízíme“ jen do jeslí. Dobrými „odkladišti“ je televizor, počítač a často i telefon. A opět – hledí-li dítě na tablet a matka do mobilu – jaká citová vazba se vytváří? Je to citová investice, nebo citové zanedbávání? To je situace těch, kteří děti mají. Samozřejmě jen některých z nich – většina rodičů se svým dětem věnuje. Bezdětní citově neinvestují – nemají obvykle do koho investovat. Nemohou tedy očekávat „citové výnosy“.

Finanční investice – je libo dítě, nebo raději nové Porsche?

Říká se, že ženatý muž žije jako pes, ale umírá jako král, zatímco svobodný muž žije jako král, ale umírá jako pes. Myslím, že se toto pořekadlo dá aplikovat i na lidi, kteří se dobrovolně rozhodnou nemít děti. Příjmově jsou na tom výrazně lépe než rodina s dětmi. Podle údajů Českého statistického úřadu v roce 2018 přesahovaly náklady na výchovu jednoho dítěte částku 1.600.000,- Kč. Jen pro představu – za tyto peníze koupíte nové Porsche. Rodiče, kteří vychovali tři děti, by si mohli tato auta koupit tři! Kdyby neměli děti. Zde jsou ty peníze, za které mohou bezdětní vést „moderní životní styl“, na který se rodinám s více dětmi nedostává.

Přitom 80 % nákladů na výchovu dítěte nesou jejich pracující rodiče (nepracující nepočítám – ty živíme stejně jako jejich děti). Pouze 20 % nákladů na výchovu dítěte nesou formou daní bezdětní. Je logické, že bezdětným zbývá více peněz pro sebe. Přitom ale výpočet důchodů je nastaven tak, že důchody mají tito bezdětní lidé často vyšší než ti, kteří vychovali reálné plátce důchodů – neseděli s nemocnými dětmi doma, kariérně postupovali, a tak více vydělávali.

Ivo Patta ve své knize uvádí na straně 185, že i po zohlednění cca dvacetiprocentního příspěvku bezdětných ve prospěch rodiny s dítětem je příjem na osobu při dvou dětech – oproti bezdětným rodinám poloviční. Na výchově budoucích plátců důchodů se bezdětní finančně podílejí přibližně z 20 %.

Investice pracovní – rodičovská druhá směna

Rodiče musejí nejen vydělat peníze na jídlo dětí, na kroužky, na oblečení atd., ale také musejí vařit a prát, aby neumřely hlady a ve špíně. Nestačí přinést peníze a s dítětem si popovídat (citová investice). Rodiče doma čeká „druhá směna“ – po příchodu z práce vaří, perou, žehlí atd. V oblasti pracovní investice leží veškeré náklady na výchovu dětí na bedrech pracujících rodičů. Bezdětní se ani v této oblasti na výchově budoucích plátců svého důchodu nepodílejí.

Nechybí jen „důchodcům“ děti, ale také dětem dědeček a babička

Schválně jsem dal odlidštěný výraz „důchodce“ do kontrastu slov „dědeček a babička“, která jsou už ze své podstaty laskavá. To pro ilustraci, jak silně naše společnost dehumanizovala naše prarodiče. A nezachrání to ani politicky korektní výraz „senior“. I ten už je součástí vtipů. Dříve se říkávalo „prduch“ = pracující důchodce. Dnes se lze sekat s výrazem „prase“ = pracující senior. Nevím, co si vybrat. Snad ještě než půjdu do důchodu, vznikne něco lepšího.

To bylo jen na odlehčení. Skutečný problém je mnohem hlubší. Sociální stát zpřetrhal mezigenerační vazby rodin a oddělil zabezpečení na stáří od výchovy dětí, které na něj budou reálně vydělávat. Jinak řečeno – k tomu, abyste měli „právo na důchod“, nemusíte vychovat žádného plátce. Nepřijde vám to divné? Kdo tedy bude vydělávat na důchody „bezdětných“? Ti, kteří na vlastní náklady děti vychovali!

To, co dnes chybí, je funkční tří generační rodina, v níž rodiče zajišťují hmotné zabezpečení rodiny jako celku a prarodiče odpovídají na všetečné otázky vnoučat. To je výhodné jak pro děti, tak i pro prarodiče – navzájem si uspokojují sociální kontakt, otázky dětí předcházejí stařecké senilitě a děti zase dostávají laskavé odpovědi, založené na životních zkušenostech.

Je jednodušší být Ježíškovo vnouče, než se starat o vlastní prarodiče

Docela by mě zajímalo, zda se všechna „Ježíškova vnoučata“ starají o své vlastní prarodiče. Mohlo by se snadno stát, že péče o seniora „někde daleko“ funguje jako morální náplast, která vrátí pocit „šlechetnosti“ těm, kteří se dostatečně nestarají o vlastní předky. Ono je jednodušší vybrat si „přání“ a poslat určený obnos než se dlouhodobě starat o dědečka. Starat se o vlastní rodiče a prarodiče je náročná povinnost, zatímco starat se o cizí lidi je dobročinnost. Když řeknu „máme doma nemohoucí babičku“, zní to zcela jinak, než když se někdo pochlubí „Jsem Ježíškovo vnouče.“

Z historického hlediska by to mezi „humanisty“ nebylo nic nového. Třeba veliký myslitel Jean-Jacques Rousseau, který napsal jednu z nejslavnějších knih o výchově, poslal všech svých pět dětí do sirotčince. Přitom ve francouzských sirotčincích tehdy byla 80 %-ní úmrtnost! Kolik jich přežilo, se neví. Ale dílo velikého humanisty je nesmrtelné.

Toto vše píši při vší úctě k práci paní Štrejbarové, o jejíchž čistých úmyslech nemám nejmenší pochybnosti. Bohužel, ani krásná záplata v podobě Ježíškových vnoučat neopraví plesnivý pytel špatně nastaveného sociálního systému.

Vložil: Stanislav Korityák