Etický kodex učitele, nebo desatero slouhy režimu? Pojďme hovořit o školství s učitelem
16.12.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Učitel, ilustrační foto
Věřte mi, nebo ne, ale chvílemi se cítím jako Miroslav Kalousek. Ten při své „autogramiádě“ s Piráty (je na YouTube – klíčová slova „Kalousek, Piráti“) prohlásil: „Jak známo, já jsem člověk bez myšlenek.“ Říkal i něco o Pirátech, ale to zde citovat nemohu. Zjišťuji, že jsem na tom úplně stejně. V porovnání s tím, co dokážou vymyslet aktivisté z neziskovek a „experti Ministerstva školství“, jsem vlastně také jen takové „nic“ bez nápadů. Začnu zveřejněním výsledků ankety z minulého článku.
Jak vaří české školní jídelny?
Podle odpovědí čtenářů velmi dobře. 89 % respondentů odpovědělo, že se v českých školních jídelnách, až na výjimky, vaří výborně. 7,7 % lidí si myslí, že jinde vaří lépe a že by to mohlo být lepší. Pouze 3,3 % čtenářů odpověděla, že jim jídlo ve školní jídelně nechutná. Řekl bych, že naše paní kuchařky mohou být na svou práci hrdé!
Výrazně hůř dopadly „restaurace Scolarest“, s nimiž má zkušenost 25 % hlasujících. Ze čtenářů, kteří deklarovali zkušenost s „restauracemi Scolarest“, byly tři čtvrtiny hlasujících s jejich službami nespokojeny! Zbývající čtvrtina hlasů se dělí na dvě přibližně stejné skupiny – těch, kteří si myslí, že v Scolarestu vaří dobře (13 %), a těch, kteří nevidí rozdíl mezi „restaurací Scolarestt“ a „běžnou školní jídelnou“ (12 %).
V poslední otázce jsem se čtenářů ptal, co by mohlo školním jídelnám pomoci ke zlepšení služeb (které nejsou špatné). Pouhé 1 % respondentů si myslí, že je potřeba zavést „školení o moderních trendech ve stravování“. Celá 2,2 % čtenářů jsou přesvědčena, že je nutné přeměnit školní jídelny na „školní restaurace“. A plných 96,8 % z vás by našim paním kuchařkám popřálo klid na práci, přidalo více peněz na výplaty a zajistilo dostatek prostředků na nákup surovin. Myslím si totéž.
Budiž ministrem školství moudrý tramvaják
Etický kodex učitele navrhlo a „schválilo“ několik neziskových organizací, za „přicmrndávání“ Ministerstva školství, České školní inspekce, Ekumenické rady církví (kdyby se místo na školy zaměřili na problémy s chlapečky) a jiných. Nechybí ani zástupce OSN, jejíž agendu – neboli seznam úkolů – všichni ti ostatní plní. Mohl bych pokračovat, ale lepší bude, když si zúčastněné prohlédnete na webu, který podle copyrightu patří spolku „Učitelská platforma“. Ten má s učitelskou obcí tolik společného jako Svaz zahrádkářů – kromě názvu nic.
Na tomto webu najdete i plné znění Etického kodexu učitele. Kodexem se příliš zaobírat nebudu. S humorem a vysokou míru pravdivosti jej na svém blogu zhodnotil v článku „Učitelský kodex je bezpodmínečnou kapitulací naděje pro normálního učitele“ Pavel Hewlit. Kdyby o sobě netvrdil, že je „tramvaják“, přísahal bych, že je to kolega učitel.
Chceš-li změnit svět, změň sám sebe!
Myšlenka morálních zásad na způsob Hippokratovy přísahy pro učitele mě napadla už dříve – především v souvislostí s vpuštěním komerčních subjektů do škol, s inkluzí a s „dotační prostitucí“, v rámci níž jsou děti zneužívány jako „důvod“ k přerozdělování veřejných peněz. V mých úvahách by měl mít učitel jedinou morální povinnost – vždy pracovat ve prospěch žáka. Přitom mělo být jasně řečeno, že součástí onoho prospěchu může být i trest. Cílem je přece vychovat vyrovnanou, kultivovanou osobnost nepodléhající cizím vlivům. U trestu je nutné dodržet dvě věci. Měl by dávat žákovi zpětnou vazbu a zároveň by měl učitel, i ve chvíli kdy trestá, „trestat s láskou“. To jest i ve chvíli trestu si být vědom pozitivního cíle, kterého chce dosáhnout – trest v tomto pojetí není msta, ale náprava. Toto byla moje úvaha a v zásadě je to i krédo, kterým se při práci učitele řídím. Vím, že začít musí každý sám u sebe.
Hledej pravdu, ale střež se toho, kdo si myslí, že ji našel
Je zajímavé, že lidé, kteří chtějí napravovat svět, mají tendenci poučovat ostatní, místo toho, aby začali se změnami sami u sebe. Nevím, kde berou lidé z neziskovek jistotu, že právě oni mají patent na pravdu. Také by mně zajímalo, kde berou drzost mluvit jménem učitelů, kteří je nikdy nevolili. Copak je demokratické, aby pár nikým nevolených jedinců určovalo pravidla pro jiné?
Právě nedostatek soudnosti je jedním z indikátorů nedostatku moudrosti jako takové. Kdosi napsal: „Hledej pravdu, ale střež se toho, kdo si myslí, že už ji našel.“ A ještě víc bychom se měli mít na pozoru před těmi, kteří si osobují právo tuto „pravdu“ vnucovat lidem okolo sebe.
V jedné indické povídce doprovází muže ďábel. Daleko před nimi jde po cestě poutník. Najednou se poutník ohne, něco zvedne ze země a velice se zaraduje. Ďábel se raduje také. Muž nevidí tak daleko a ptá se ďábla: „Co to našel, že má takovou radost?“ Ďábel mu odpovídá: „Našel malý kousíček pravdy.“ „A proč se raduješ ty?“ – ptá se muž. „Protože on si myslí, že našel pravdu celou.“ Přesně toto je problém současných aktivistů.
Skutečné pravdy jsou nadčasové
Skutečně nadčasová pravidla překlenují staletí a kultury. Typickým příkladem je „Desatero přikázání“. Je považováno za základ křesťanství, ale ctím jej i já, „nevěřící pes“. Obdobně jednoduchá a jasná je i buddhistická zásada: „Každé živé stvoření má být šťastné.“ Je blízká každému člověku. Jsem si jistý, že se s ní ztotožní křesťan, muslim i ateista. Všimněte si, že ani jeden z těchto nadčasových „kodexů“ neříká konkrétně, zda se máme připravovat na „klínopisnou“ nebo „papyrovou“ gramotnost. Jakmile pravidlo (které má být ze své podstaty obecné) začne předkládat cokoliv konkrétního, znamená to, že plní něčí konkrétní zájmy nebo zadání.
Kromě toho je nutné si uvědomit, že my všichni jsme dětmi své doby. To, v čem žijeme, považujeme za normální a v zásadě za správné, protože nemáme potřebný odstup. Kromě „dětí doby“ jsou mezi námi i prospěcháři své doby. Ti za dotace prohlásí o vlastní matce, že je to strejda a bude-li to cesta k dalším výhodám, bez zaváhání přijmou identitu klokana. A pak tu máme „užitečné idioty“ své doby, kteří přikyvují na cokoliv. Ty se pomocí „občanského vzdělávání“ snaží současný režim vychovat z našich dětí. Udělejme maximum pro to, aby se to našim „demopapalášům“ a jejich přisluhovačům nepovedlo.
Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ jako morálním norma
Co se týče onoho Etického kodexu učitele, tak v podstatě kopíruje záměry Agendy 2030, „přežvýkané“ do Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Nevidím jediný důvod, proč bych měl slepě převzít za svou morální povinnost takové závazky, jako „přijmout odpovědnost za svět okolo sebe“, „chovat se udržitelně“, vést žáky do digitální totality, „být vnímavý k sociálním a kulturním rozdílům“ atd. Všechny tyto věci jsou témata spadající mezi Globální rozvojová témata vyhlášená OSN. Vy chápete, proč by mělo být morální povinností učitele dělat „slouhu“ globalistickým zájmům OSN?
Co by měl Morální kodex učitele obsahovat podle mě?
- Pokud bych měl sestavit svůj vlastní morální kodex – bez nároku na úplnost a závaznost pro ostatní, obsahoval by tyto body:
- Učitel by měl být především profesionál – měl by rozumět tomu, co učí a také metodickým postupům, jak předat potřebné znalosti a dovednosti žákům. Ať učí kohokoliv, měl by žákům poskytnut maximum svých dovedností – pokud o to mají zájem.
- Skutečný profesionál nikdy nespolupracuje s diletanty a zájmovými skupinami. Ani lékaři si nechodí pro rady do neziskovek. Radit se o odborných otázkách s „neziskovkářem“ je stejně neprofesionální, jak kdyby se měl lékař radit s léčitelem. Buďme stejní profesionálové jako lékaři!
- Učitel, bez výslovného souhlasu rodičů, nepůjčuje děti neziskovkám ani je nevystavuje jejich vlivu. Rodiče děti svěřily učiteli a nikomu jinému. Neziskové organizace jako zájmová sdružení mají právo věnovat se dětem svých členů, nikoliv cizím dětem. Tak, jako si ode mne fotbalisté pro svou zájmovou činnost nepůjčují míč, tak by si jiné „neziskovky“ pro předmět svého zájmu neměly „půjčovat“ cizí děti. Ať „podporují“ své vlastní děti – a za své.
- Učitel nevystavuje děti reklamám. Podle platného Školského zákona ve škole mohou „lít“ do dětí reklamy „horem – spodem“ – pokud nejsou na nezdravé potraviny.
- Učitel „netahá“ do školy politiku – škola má být apolitická.
- Učitel prostřednictvím známek poskytuje poctivou zpětnou vazbu dětem i rodičům, aby rodiče mohli včas zajistit potřebnou domácí přípravu.
- Učitel nediskriminuje děti na základě sociální situace jejich rodičů. Je nepřípustné části dětí dávat obědy či pomůcky zdarma a jiným dětem totéž upírat, protože mají „bohaté“ (často jen pracující) rodiče.
- Učitel nepřipouští indoktrinaci dětí jakýmikoliv ideologiemi – včetně „zelených“, „lidskoprávních“ atd.
- Učitel se neplete rodičům do výchovy. Výchova je výhradně věci rodičů, protože rodiče dítě přivedli na svět, a také mu poskytují veškerou péči potřebnou pro život. Pokud se rodič nedokáže o své děti postarat, jedná se o patologický jev, a jako takový by neměl být nornou. Ve funkčních rodinách nebývá „nepodnětné prostředí“.
|
Jak byste Etický kodex učitele doplnili vy? Napište své návrhy do komentářů. Jistě nejsem jediný, koho zajímá, co od učitelů očekávají ostatní rodiče a učitelé.

Vložil: Stanislav Korityák