Děti jsou si ve škole rovny, některé jsou si ale rovnější. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Jak učit děti se zvláštními potřebami? Skutečnou radu nedostanete a ani učitelé si neuvědomují, že jsou vlastně manipulováni.

Nedávno jsem viděl přednášku, nazvanou Práce s jinakostí aneb Inkluze prakticky. V rámci ní paní lektorka z jisté neziskovky učitelům vysvětlila, proč má být jednomu dítěti nevychovanost tolerována a jinému nikoliv a jak to ostatním dětem podat tak, aby pochopily, že je to správně.

Pokud bych měl akci popsat, tak to nebyla přednáška v pravém slova smyslu. Jak bývá u dobrotrusů (jistě znáte šťavnatější variantu tohoto slova) zvykem, začínalo se obligátním představováním v kruhu, čímž se spolehlivě zabila skoro hodina přednášky v hodnotě desítek tisíc korun. Paradoxní je, že se za několik tisíc korun představovali lidé, kteří se navzájem znají.

Možná by se dalo namítnout, že paní lektorka potřebovala zjistit naše vzdělávací potřeby. Ale opravdu věříte, že paní obsah školení sestavovala na místě na základě našich deklarovaných potřeb? Nebo měla vystoupení předem připravené, několikrát odprezentované, a nás nechala jen demokraticky se vykecat, abychom (stejně jako ti před námi a po nás) měli pocit, že to dělá jen a jen kvůli nám?

V kolovém uspořádání kurz pokračoval. Ve skupinách jsme sepisovali, čím jsou povahové vlastnosti členů skupiny specifické, jaké vlastnosti máme společné, a následně jsme měli specifikovat výhody a nevýhody těchto odlišností. Dostali jsme se i k tomu, jaké máme při výuce obavy atd. V podstatě se jednalo o obecné kecy, jaké bychom klidně mohli probrat u piva v hospodě. Ale za to by neziskovka nedostala peníze.

Vymezíme rámce, o čem je přípustné svobodně diskutovat

Postupně jsme se dostali k prvním manipulacím typu: „Nikdo nevíte, co si prožil.“ Tato věta se dá naroubovat na omluvu čehokoliv – na dítě, které napadá jiné žáky, nebo jiné dítě, které si o ostatní třeba utírá nos atd. Zajímavé je, že ten, kdo nám tuto manipulaci podsouvá, neví, co si dotyčný prožil, ale zato ví naprosto přesně, že by si všichni ostatní měli sednout na zadek a bezpodmínečně jeho chování chápat, tolerovat a omlouvat.

Zde jsem stále ještě nechápal, kam celý vzdělávací program směřuje. I když jsem to mohl tušit. Ona neziskovka na svých stránkách výslovně slibuje, že nám ukáže komunikační mantinely, v rámci nichž dětem dovolíme se o problému bavit: „…v neposlední řadě si zkusíme vytvořit ideální komunikační rámce, které mohou být škole v této oblasti prospěšné a efektivní.“

Ano, budou prospěšné a efektivní. Na větu „Nevíte, co si prožil.“ věcně reagovat nejde. Lze se maximálně zeptat: „Tak o čem se tu bavíme, když to nikdo neví?“ Ale to řekne málokdo. Zvláště děti jsou proti takové manipulaci bezbranné. Cítíte to jasné vykolíkování hrací plochy pro komunikaci? „Nevíš, co si (někdo koho zvýhodňujeme) prožil, tak drž ústa a krok!“

Může slon pomoci rybě vylézt na strom?

Jednou z prezentovaných učebních pomůcek byl obrázek se skupinou zvířat, jako je ryba, slon, žirafa, pták, lev, opice atd., stojících okolo stromu. Děti mají za úkol odpovědět, která ze zvířat se dokážou samostatně dostat na strom. Následuje otázka, co mohou udělat ostatní zvířata pro to, aby se na strom dostala třeba ryba nebo pes.

Pomíjím, že některá ze zvířátek by část svých zvířecích kolegů snědla ještě před společným šplháním na strom. Lev má pramálo pochopení pro speciální potřeby lenochoda. Přejdu dokonce i to, že ona rybka by pod stromem bez vody brzy lekla. Ale zamysleme se nad samotným důvodem, proč by ryba měla lézt na strom? Co by ryba na stromě dělala!? Chápete, že chceme rybě pomáhat k něčemu, o co nestojí, co nepotřebuje a co ji nakonec bude stát život? Ryba prostě potřebuje vodu, ne korunu stromu. Tento obrázek naprosto dokonale ilustruje zvrácenou podstatu inkluze – snažíme se za každou cenu dostat děti tam, kam nepatří a o co ani často nestojí. Nebylo by lepší prostě akceptovat, že „ten umí to, a ten zas tohle“?

Co pro vás mohlo udělat okolí, ale neudělalo?

Asi jsem natrvdlý,  ale směr, kterým se ubíráme, mi nedošel ani při další manipulativní otázce. To se nás paní lektorka zeptala, zdali jsme zažili nějakou nepříjemnou situaci a zdali naše okolí pro nás něco mohlo udělat, ale neudělalo. Automaticky mě napadlo, že pokud se mi něco stane, měl bych pro sebe něco udělat především já sám. Jak se říká: „Pomoz si, a bude ti pomoženo.“ Pomoc od ostatních je sice ušlechtilá, ale rozhodně není povinná a neměla by tak být ani prezentována. Ovšem my jsme byli vedeni k tomu, že bychom k takové automatické a bezmyšlenkovité pomoci coby morální povinnosti děti měli vést.

Teprve později mi došlo, že se jednalo o nástupní plochu k dalšímu kroku, kterým se kruh uzavřel a já pak procitnul. To bylo až ve chvíli, kdy nám paní na tabuli promítla spirálu, jež popisovala, jak s odlišným žákem máme pracovat. Já bych spíše řekl, jak okolo něj mají všichni poskakovat.

Může něco pro spokojené soužití udělat odlišný žák?

Spirála začínala zevnitř, od nástupu žáka do školy. Pak mělo následovat setkání s ním a s rodičem 1 a s rodičem 2. Tam by nám žák povyprávěl o svých potřebách a bolístkách. Následně bychom jej představili třídě, kde by o svých pocitech a speciálních potřebách povyprávěl kolektivu. Poté by podle paní měl učitel pohovořit se třídou bez žáka ve smyslu „nevíte, co si prožil“, aby ztlumil nespokojenost s agresivními nebo obtěžujícími projevy odlišného žáka.

A víte, co mi došlo? Že nám paní stále opakovala, co máme dělat s třídou, jak jim to máme vysvětlit, co oni pro tohoto speciálního žáka mohou udělat atd. Ale vůbec se nezabývala otázkou, CO PRO SPOKOJENÉ SOUŽITÍ MŮŽE UDĚLAT onen ODLIŠNÝ ŽÁK?

Vadí, že lektor, který vzdělává učitele, v základní škole nikdy neučil?

Jak jsem zjstil, paní lektorka děti ve škole nikdy neučila, takže jsem si položil otázku, zdali je to problém. Dříve bych odpověděl, že ano, protože jí chybí praxe. Dnes musím s lítostí konstatovat, že z hlediska účelu těchto vzdělávacích akcí a jejich působení na učitele je to vlastně jedno. Proč? Protože tito rozdavači dobrých rad nejspíš nikdy učit nebudou. Moc dobře vědí, žáci by je při běžné výuce snědli zaživa. Speciálně žáci se speciálními potřebami by jim dali co proto. Z tohoto důvodu se tito specialisté běžným školám vyhýbají jako čert kříži.

Neříkají nám JAK učit, ale ukazují CO učit

Paradox je, že ani učitelé si neuvědomují, že jsou fakticky manipulováni. Nebezpečí celého systému spočívá právě v podprahovosti tohoto působení. Lektorka nám neřekla jak učit – jen s námi na nás předvedla pár činností. A v tom spočívá celý fígl působení na učitele. Lektor nedá jedinou skutečně metodickou radu, jak s dětmi pracovat. Tu učitel nedostane. Takže mu vlastně nezbude nic jiného, než udělat s dětmi to, co dělala lektorka s námi. Cítíte tu genialitu? Nepředat žádné jasně definované didaktické postupy, a právě díky tomu nechat učiteli jedinou správnou výukovou cestu? Tedy tu, kterou viděl na přednášce.

Zneužívání dětí na druhou

Nejprve mě napadlo, že jsou děti ve třídě zneužívány jako bezplatné výchovně vzdělávací pomůcky pro výchovu oněch dětí se speciálními potřebami. Ale pak mi došlo, že je to přesně naopak – jinaký žák je využíván jako pomůcka k formování postojů a názorů dětí ve třídě.

Vložil: Stanislav Korityák