Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Začal Festival svobody aneb Minulá i současná propaganda na školách. Pojďme hovořit o školství s učitelem

18.11.2022
Začal Festival svobody aneb Minulá i současná propaganda na školách. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Se svolením Jitka Jeslínková

Popisek: 17. listopad v Praze na Národní, ilustrační foto

Když jsem začal psát pro Krajské listy, sestavil jsem si něco jako ediční plán. Ale v poslední době se do něj už ani nedívám, protože přichází tolik aktuálních událostí, že nevím, čemu se mám věnovat dřív. Kupříkladu „vítězným listopadem“ jsem se zabývat nechtěl, ale když čtu, že máme „Festival svobody“, cítím jako účastník tehdejších událostí povinnost uvést věci na pravou míru. Pojďme se podívat, jaké svobody nám polistopadová doba přinesla.

Patří téma 17. listopadu (1989) do školské tematiky? Nepochybně ano. Všechna ta mediální propaganda, která nás obklopuje, se naprosto přirozeně přelévá do škol. Děti jsou „demokratickými hodnotami“ krmeny stejně vydatně, jako jsme my byli krmeni „výdobytky socialismu“. A škola v tomto ohledu nezůstává vůbec pozadu. Nejedná se jen o občanskou nauku nebo „moderní české dějiny“ (takto se tato speciálně šlechtěná odnož ideologického dějepisu oficiálně nazývá). Další „vzdělávací programy“ do škol přinášejí politické neziskovky. A vím, jakou kvalitu tyto „programy“ mají. Coby správný „šťoura“ jsem se zúčastnil několika kurzů pro učitele, které tyto dobročinné organizace pořádaly.

Jsem příliš starý, abych věřil v revoluci

Problém „moderních českých dějin“ spočívá v jejich selectivnosti. V neustálém omílání toho, co se hodí a současně ve vynechávání toho, co se zrovna nehodí. Přesně takto propagandu definoval Joseph Goebbels: „Propaganda je opakování“.  Dnes se tomu říká „strategická komunikace“ – tam vám také řeknou jen to, co máte vědět.

Věřte tomu, že propaganda v dnešních školách nefunguje jinak, než fungovala za komunistů – formou soutěží, výstav, nástěnek, oslav výročí, povídání si o… nebo s… To je ta jemnější varianta. Od covidu a války na Ukrajině nabrala dech a jde tvrdě po dětských emocích (očkuj se, abys zachránil babičku atd.). Kupodivu, jsou děti odolnější, než jsem čekal. To bude tím, že mají doma rodiče.

Se stejnou intenzitou jako je dnes vtloukán dětem do hlav 17. listopad s „bojem“ za svobodu, nám komunisté vnucovali Vítězný únor nebo VŘSR (velká říjnová socialistická revoluce, která proběhla v listopadu). Vím to přesně – jako dítě jsem vyhrál první cenu za nejhezčí obrázek Aurory, jejíž výstřelem začala ona slavná říjnová sametová revoluce.

Co se listopadových událostí týče, pro mě (jako šestnáctiletého kluka) to tehdy bylo něco mezi karnevalem v Riu a prázdninami. Extáze. Jízda na rychlodráze – nevím, k čemu to přirovnat. Rozhodně ne boj. Ten se vedl jinde. Já jsem byl jen zmanipulovaný trouba zvonící klíči. Ale užíval jsem si to. Dnes už jsem „příliš starý, abych věřil v revoluci“ – jak správně zpívá Jaromír Nohavica.

 

Byla to fantastická doba plná nadšení

Pokud bych měl charakterizovat atmosféru mezi lidmi v listopadu a prosinci 1989 (tyto události trvaly delší časové období), pak bych použil slova nadšení, pospolitost a euforie. Byla to doba plná víry, že svět bude lepší. Rozhodně nikoho nenapadlo, že tu budeme mít bezdomovce, dětské exekuce, potravinové sbírky pro hladovějící děti a fronty na získání zubaře. Ta atmosféra byla tehdy taková, že když jsem v autobuse řekl, že jedu na demonstraci, tak mě řidiči brali zdarma.

Obzvláště bych vyzvedl slovo „pospolitost“, protože tenkrát se protikomunistických demonstrací účastnili skoro všichni – i komunisté. Konec konců, „mladí komouši“, neboli svazáci, byli i samotní studentští vůdcové. A někteří ze studentských „vůdců“ byli i agenti StB. Ale to se dnes ve školách neříká. 17. listopad 1989 je dnes prezentován jako pohádka o hodných uvědomělých studentech a zlých komunistech. Bohužel se zapomíná, že nejeden ze studentských „hrdinů“ měl v kapse svazáckou knížku. I to, že polovina jejich tatíků byla ve straně. Možná proto vše proběhlo bez krveprolití. Kdo by střílel do vlastních dětí?

Ve skutečnosti pochod svazáků

Vůdce „studentských“ demonstrací Martin Mejstřík byl místopředsedou výboru SSM pro ideově výchovnou práci. Ona i ta slavná demonstrace 17. listopadu, která je nám dnes předkládána jako studentská, byla ve skutečnosti oficiální akcí Svazu socialistické mládeže (SSM). Když to hodně zjednoduším, tak lze říci, že komunistická policie nějakým nedopatřením zmlátila aktivní komunistické svazáky. Já bych spíš řekl, že je „seřezala“ záměrně, na základě pokynů z Moskvy. Kdyby nebyla vypuštěna nepravdivá informace o zabití Martina Šmída, asi by nedošlo k radikalizaci společnosti, která nastartovala další události. Proto se na scéně objevil. Onen neexistující „zabitý student“ byl ve skutečnosti agent STB Ludvík Zifčák, ovšem tehdy vystupoval coby student Milan Růžička.

Tehdejší atmosféru by měl zažít každý učitel

Právě ona pospolitost byla pro tehdejší dobu charakteristická – cíle „lidu“ a studentů byly totožné, což dnes neplatí. Dnes, když studenti pořádají „okupační stávky za klima“, mají jen mizivou podporu veřejnosti a to i přes podporu mainstreamu, zatímco tenkrát chtěli změnu všichni. Podpora studentů tehdy šla napříč generacemi i sociálními vrstvami.

Byla to opojná doba a přál bych ji prožít každému učiteli. Obzvláště „občankářům“ a moderním „dějepisářům“ bych ze srdce přál zažít změnu režimu. Možná by byli mnohem opatrnější ve svých „blahořečeních“ i odsudcích. A jak tehdy dopadli učitelé správných názorů? Samozřejmě jen ti, kteří kolaborovali s režimem. A je jedno, jestli kolaborovali se současným nebo tehdejším režimem. Poctivý učitel by neměl posluhovat žádnému režimu. Jediný, komu by učitel měl – v tom dobrém smyslu slova – sloužit, je žák a potažmo jeho rodič. Nikdo jiný.

Většina učitelů za socialismu učila apoliticky

Ale odbočil jsem od učitelů, kteří to přeháněli se světlými zítřky (v EU). Učitelů, kteří lezli komunistům do… nebylo mnoho. Ani na základní, ani na střední škole. Naopak – musím říci, že slušných a poctivých učitelů byla většina. Když se ohlédnu zpět a podívám se optikou učitele, musím konstatovat, že to byli, až na vzácné výjimky, opravdoví profesionálové, kteří rozuměli své práci a uměli učit. Výukové postupy některých z nich jsem převzal. Byli i tací, kteří nám zcela otevřeně řekli, jak se věci skutečně mají. Pamatuji si na učitele ze základní školy, který učil ruštinu a občanku. Ten nám vysvětlil náboženskou povahu komunismu a socialistickou ekonomiku přirovnal k masturbaci – to bylo okolo roku 1987! Těchto odvážných lidí byla menšina, ale ani ostatní učitelé nám nic nevnucovali. Troufám si tvrdit, že zapálené ideology z řad učitelů na základní i střední škole bych spočítal na prstech jedné ruky. 

Jaké poučení jsem si z listopadu 1989 odnesl coby učitel?

Zase jsem zamluvil, jak dopadli tehdejší aktivističtí učitelé. „Aktivní pedagogové“ nám v prvním pololetí vyprávěli o tom, jak fantastický je Sovětský svaz a socialismus. Pak se přes pololetní prázdniny doučili nové pravdy a ve druhém pololetí byly naším největším spojencem Spojené státy a nejlepším člověkem Václav Havel – poslední komunistický prezident (opravdu byl do své funkce zvolen komunisty). My, coby studenti, jsme si ty nejaktivnější pochlebovače předchozího režimu vychutnávali – schválně jsme odpovídali to, co nám říkali v prvním pololetí nebo předchozích letech. Oni proti tomu nemohli nic namítat, protože kdyby cokoliv řekli, usvědčili by sami sebe ze lži. Tak nás raději nezkoušeli vůbec. Poučení, které jsem si vzal – má výuka by měla být taková, abych se za ni nemusel stydět ani po změně režimu.

 

QRcode

Vložil: Stanislav Korityák