Vyhodíme školníky, aby bylo dost peněz na provoz. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Nepostradatelný pracovní nástroj „sdíleného“ školníka

Mě by něco takového nenapadlo, ale našli se „odborníci“, kteří spočítali, kolik by takové „úsporné opatření“ přineslo. Ale peníze světem vládnou, takže to bude zase (jen) o penězích. Platy učitelů a správních zaměstnanců jsou ve skutečnosti spojené nádoby. Možná ne z hlediska zdroje peněz, ale z hlediska konečných důsledků určitě. Jsme všichni na jedné lodi a podle toho bychom se měli chovat.

Po sdílených školnících by mohli přijít na řadu třeba sdílení učitelé. A tento návrh už oficiálně zazněl!

Jeden školník pro více škol

Třetího listopadu vyšel v Lidovkách článek, pojmenovaný: „Unikátní návrh úspor: jeden školník pro více škol“. V něm se uvádí, že by základní a mateřské školy mohly na platech provozních zaměstnanců ušetřit přibližně dvě miliardy korun ročně. Autorka článku píše, že by se mělo jednat o školníky, účetní, právníky atd. Ale je třeba si uvědomit, že mezi provozní zaměstnance škol patří i paní uklízečky, uklízeči (abych nedostal pokutu jako někteří zaměstnavatelé od Inspektorátu práce) a třeba i kuchařky, kuchaři a jiní. Toho by se mělo docílit sdílením zaměstnanců mezi školami. „Díky“ tomuto dobrému nápadu by mělo zaniknout přibližně 3900 pracovních míst, což by mělo být 21% současných provozních zaměstnanců. Jinak řečeno – „půjde každý pátý“.

Kdo na takový „dobrý nápad“ přišel?

Autorka článku – Markéta Rizikyová uvádí, že se jedná o společnou „studii“ spolku, který si říká SKAV (Stálá konference asociací ve vzdělávání) a Vysoké školy ekonomické (VŠE), určené pro „ministerstvo“. Bohužel se v článku nedočteme, jak se studie oficiálně nazývá, ani kterému ministerstvu je určena. Předpokládám, že by se mělo jednat o Ministerstvo školství.

Že s něčím podobným přišel SKAV, mě nepřekvapuje. Vyhánění čerta ďáblem neboli tvorba nedomyšlených řešení, která přinesou víc škody než užitku, je typickým rysem aktivistických skupin, v nichž nadšení předbíhá rozum. „Pro dobrou věc vás poženeme i do pekla.“

Co mě ale opravdu překvapilo, je, že s organizací SKAV, která je podle Občanského zákoníku stejně „odbornou“ organizací jako třeba svaz tanečníků zumby, spolupracovala Vysoká škola ekonomická. Docela by mě zajímalo, co „odborného“, co VŠE nemá, přidala aktivistická organizace, která podle vlastního vyjádření ráda pomůže, ale za výsledky „pomoci“ odmítá nést zodpovědnost. Alespoň to kdysi prohlásila ředitelka SKAV Silvie Pýchová – čas 5:08-5:34.

Jaká pozitiva autoři studie od sdílení zaměstnanců očekávají?

Vladimír Srb ze SKAV uvádí, že kromě úspory peněz by mělo dojít ke snížení administrativní zátěže ředitelů, díky čemuž by měli více času na „pedagogické činnosti“. Přetížení ředitelů prý podle pana Srba způsobuje „stagnaci vzdělávacích výsledků“. Toto tvrzení však nedoložil žádnými daty. Já si to nemyslím. Já za propadem českého školství vidím „zpackané“ školské reformy.

Zatímco dnes je školník ve škole, v budoucnu by z důvodu práce v jiné škole nemusel být k dispozici ve chvíli, kdy dojde k nějaké nenadálé události, kterou může být třeba přetékající ucpaný záchod. A tak bude ředitel místo výuky nebo pedagogického vedení zaměstnanců zjišťovat, kde má právě školníka.

Sluha dvou a více pánů – kdo bude „sdíleným zaměstnancům“ přidělovat práci?

Autoři uvádějí, že by sdílením provozních pozic měli ředitelé ušetřit 10 - 20 hodin týdně. To by bylo opravdu hodně – téměř celý jeden pracovní úvazek učitele (plný úvazek = 22 hodiny přímé pedagogické činnosti týdně). Neuvádějí však, kde konkrétně by měla úspora vzniknout. Ať budou provozní zaměstnanci zaměstnáni jakýmkoliv způsobem (jako kmenoví zaměstnanci nebo sdílení), vždy bude dle Zákoníku práce povinností zaměstnavatele přidělovat jim práci, a tedy je i nějak řídit.

Zde přichází na řadu další nezodpovězené otázka – kdo bude oficiálním zaměstnavatelem „sdílených zaměstnanců“. Autoři studie uvádějí, že by tyto sdílené zaměstnance měl koordinovat třeba zřizovatel více škol. Je to nesmysl, neboť převážná většina zřizovatelů má jednu školu a jednu školku, často sloučené do jedné organizace. Budiž. Ale připusťme, že to tak bude a zaměstnavatelem bude přímo zřizovatel. Kdo bude dle Zákoníku práce přidělovat těmto lidem práci? Starosta nebo ředitelé jednotlivých škol?

„A proč bychom nemohli sdílet i pedagogy?“

Toto měl podle článku prohlásit ředitel jedné z brněnských škol. Argumentuje tím, že se těžko hledají aprobovaní učitelé na menší pracovní úvazky, takže by učitel mohl učit na více školách. To není nic nového. Já sám jsem na dvou školách současně po jistou dobu učil a neměl jsem s tím problém – především proto, že jsem učil jen to, co umím.

Je však třeba uvést i negativa – při sestavování rozvrhů se paní zástupkyně obou škol musely dohodnout a započítat nejen samotnou výuku, ale i čas na můj přejezd z jedné školy do druhé. Také se dvakrát stalo, že zůstaly „viset“ závory a já jsem do školy telefonoval, že přijedu pozdě a škola musela zajistit někoho, kdo zatím žáky pohlídá. Podmínkou takového řešení také je, aby sdílený zaměstnanec měl řidičské oprávnění a automobil, aby se mohl dostatečně rychle přemísťovat z místa na místo. A zde je další nevyřešená otázka – kdo bude hradit palivo a amortizaci automobilu sdíleného zaměstnance? Kdo za něj bude zodpovídat v případě nehody?

Sám za sebe musím říci, že tato zkušenost nebyla špatná – viděl jsem ve stejně době naprosto odlišné modely řízení lidí, i odlišná řešení pracovně-právních vztahů. Ale jsem rád, že dnes učím na jedné škole. Podstatné je, že to byla moje dobrovolná volba, k níž jsem nebyl nucen ani okolnostmi, ani nikým zvenčí. Prostě jsem si to chtěl zkusit.

Vymýšlíme vymyšlené – služby školám dříve zajišťovaly Okresní školské úřady

Stěžují-li si dnes pokrokáři z neziskovek, že jsou ředitelé škol přetíženi administrativou, tak by také mohli zapátrat po příčinách této situace. Problém totiž začal u jiného „pokrokového řešení“, kterému se říká zavedení „právní subjektivity škol“. To bylo prezentováno jako osvobození škol, ale v reálu to znamenalo minimum pravomocí a současně přenesení mnoha povinností na ředitele. To je celkem logické – školy se staly samostatným organizacemi, ovšem s povinností řídit se příkazy zvenčí. A to pod drastickými pokutami – za neuposlechnutí školní inspekce hrozí ředitelům až padesátitisícová pokuta.

Mzdovou agendu, právní servis, investice atd. dříve školám zajišťovaly Okresní školské úřady, což mi přijde optimální. Okres není velký, úřad zná konkrétní podmínky jednotlivých škol a má možnost se školám věnovat. Touto cestou se vyřeší také problém právních, účetních a IT služeb malým školám. Malotřídka o 30 dětech si nemůže dovolit vlastního účetního, natož právníka. Ale okresní úřad ano – a může jeho služby poskytnout všem školám bez ohledu na velikost školy.

Jsou Okresní školské úřady dobré řešení?

Právě v znovuzavedení Okresních školských úřadů vidím cestu, jak usnadnit ředitelům škol jejich práci. Přitom je nutné odlišit dvě skupiny provozních zaměstnanců:

Ti, kteří pracují fyzicky ve školách, tj. školníci, kuchařky, uklízečky, hospodáři atd. Tyto lidi by měla mít každá škola své vlastní, bez ohledu na „efektivitu“ a velikost školy. Důvody jsou dva. První – jsou vždy k dispozici v případě, že se něco stane. Za druhé – tito lidé tvoří sociální prostředí dětí – náš pan školník, naše paní kuchařka. Díky nim děti vidí, že hodnoty nepadají z vesmíru ani z Bruselu, ale že je s láskou zajišťují konkrétní lidé. Bez nich budou školy odlidštěné. Stabilní lidské prostředí je jeden z neměřitelných, ale nezpochybnitelných přínosů pro děti.

Ti, kteří nepřicházejí s dětmi do každodenního styku, jako jsou mzdoví účetní, sepisovatelé žádostí o granty, právníci atd. Tito lidé by mohli být zaměstnanci Okresního úřadu a poskytovat „bezplatně“ své služby školám ve svém okresu. Proč bezplatně? Aby byly jejich služby dostupné všem školám rovným dílem.

Sdílená ekonomika – má být její součástí i školství?

Dnes moderní sdílená ekonomika má být jednou z cest, jak přispět k realizaci tzv. „zeleného údělu“. V podstatě bychom podle jejích pravidel NEMĚLI věci (a lidi) vlastnit. Všichni známe „sdílené koloběžky“, které se povalují po chodnících větších měst. To, že se jedná o obyčejný pronájem, kterému hloupí lidé říkají „sdílení“, je jiná věc. Ale máme tu i jiná sdílení – sdílení automobilů v komunitách, bytů (Airbnb), sdílení volného místa v autě (Uber), ale také sdílení námezdní pracovní síly TaskRabbit (jak příznačný název). V podstatě se přesouváme k agenturním zaměstnancům, které pracovní agentury „poskytují“ (to je věc – poskytovat lidi) různým firmám. Jedná se především o manuální profese. Opravdu chceme, aby to takto fungovalo i ve školství?

Vložil: Stanislav Korityák