Vyřeší pozdější začátek výuky dětské ponocování? Ne, problém je jinde. Pojďme hovořit o školství s učitelem
25.09.2022
Foto: Ilustrační foto Pixabay
Popisek: Děti samy by nejraději nevstávaly vůbec...
Že se školy staly kolbištěm, na kterém realizují své zájmy, ideje a záměry různé zájmové skupiny, je dnes již naprosto zřejmé. Ministerstvo školství pod vlivem aktivistů a ideologů z nejrůznějších neziskovek (případně Ministerstva zahraničních věcí) přináší stále nová a nová vylepšení vzdělávacího systému. Nejsem si však jistý, zda se vždy jedná o změny k lepšímu. Mnohdy bych řekl, že je to cesta zpět. Jedním z návrhů, kterým se MŠMT zabývá, je záměr posunout začátek výuky na devátou hodinu.
Jaké by pozdější začátek výuky měl mít výhody?
Uvádí se především lepší soustředění dětí při výuce. To se zdůvodňuje tím, že se žáci lépe vyspí. To jako učitel mohu potvrdit, neboť první hodinu mi některé děti opravdu spí. Řeším to tak, že si zacvičíme nebo zazpíváme nějakou rytmickou písničku. Ta žáky spolehlivě probere. Problém je zažehnán.
Ovšem jsou žáci, kteří spí i čtvrtou vyučovací hodinu! A to už je divné. Většinou se zeptám, v kolik hodin šli spát. Obvykle se dozvídám čas mezi první a třetí hodinou ranní. Na otázku „Co dělali?“ mi většinou řekli, že hráli hry nebo sledovali nějaký film. O stránkách pro dospělé nikdo zatím nemluvil, ale asi tam také budou. Musím přiznat, že občas se jedná o docela hodnotné filmy, na které se následně podívám sám. Jedním z filmů, které mi doporučili žáci a které opravdu stály za to, je film Vyměřený čas. Ačkoliv se jedná o sci-ifi, je to ve své podstatě pravdivý film. A pozor. Internetové ponocování dětí se netýká jen kluků – na hrách bývají závislá i děvčata!
Šohaj večer, šohaj ráno!
Přestože si věcně a v přátelském duchu na téma ponocování se žáky popovídám, zcela nekompromisně jim zároveň sdělím, že mi na hodinách spát nebudou. Že je chápu, ale tolerantní nebudu prostě proto, že jim to škodí. Jako příklad jim uvádím sám sebe, neboť i já jsem sova a mám sklony k ponocování. Většinou ponocuji při psaní nebo ilustrování knih. Stává se mi to, když mě tlačí termín, ale jakmile je hotovo, vracím se ke „zdravému životnímu rytmu“. Obvykle jim problém demonstruji na Faustovi. Ponocování je ve své podstatě snaha prodloužit den na úkor spánku. Taková malá smlouva s ďáblem – něco za něco. Obvykle končívám radou, že si na dospávání musejí vybrat nějakého tolerantnějšího kolegu, anebo chodit dřív spát.
Snažím se jim vysvětlit, že jsme všichni dostali do vínku nějaké dispozice, s nimiž se musíme naučit pracovat. Nechce-li tedy jít spát tělo, musí mu to přikázat hlava. V zásadě platí pravidlo, že spát bychom měli jít v tolik hodin, abychom se ráno probouzeli odpočatí. Krásně to „definuje“ jedno moravské přísloví: „Šohaj večer, šohaj ráno!“ Tam je sice řeč o víně, ale platí to i vstávání.
V praxi jsem aplikaci tohoto přísloví na vlastní kůži zažil pouze jednou. To když jsem se v šestnácti letech vrátil z kamarádovy rozlučky opilý na mol. Když jsem se v šest ráno vypotácel z pokoje k prvnímu rannímu zvracení (večerních jsem měl několik za sebou), čekal mě v kuchyni otec a s úsměvem pravil, že je rád, že se mi akce líbila a že je potřeba vykopat jámu na řepu. Končil slovy: „Šohaj večer, šohaj ráno.“ Na snídani nebylo ani pomyšlení, takže jsem vzal rýč, lopatu a šel na dvůr. Tam jsem si užil dalších několik kol… no, víte čeho. Seděl jsem až do večera pod stromem. Jáma totiž stále nebyla hotova, a nedovolil jsem si jít domů. Byl jsem přece šohaj. A ten od nedokončené práce neodchází! Byla to první a poslední opice mého života. Nikdo mi nenadával, nikdo mě nepeskoval, ani mi nedával žádná kázání. Tomu říkám přirozená výchova. Vidíte tu moudrost našich předků?
Co dělá mozek, když spíme?
Pilně pracuje! Nejsem neurolog, ale z toho, co jsem četl, vím, že mozek ve spánku třídí informace, které nashromáždil v průběhu dne. Dá se to přirovnat k procesu, kdy volně naházená polínka skládáme do dřevníku. Jako správná „sova“ mohu potvrdit, že když jsem překročil určitou hranici, dostavily se halucinace. Při nich jsem slyšel hlasy, které jsem slyšel v průběhu dne. Stávalo se mi to především při kreslení. To jsem nepoužíval slova, a proto jsem při práci poslouchal rádio. V noci mi hlavou zněly úryvky zpráv, které ten den zazněly v rádiu přes den. Přitom rádio bylo vypnuté.
Snídej sám, o oběd se poděl s přítelem, večeři…
S ponocováním souvisí další nešvar, a to je zanedbávání snídaní. Občas i svačin. Bez snídaně jde do školy minimálně třetina českých dětí! Jak to vím? Při konverzaci se se žáky bavím na různá témata. Každou hodinu se v rámci konverzace ptám, jaké mají koníčky, co budou dělat po vyučování, co si dnes oblékli a také – co měli ráno k snídani. Přitom vědí, že když řeknou, že „nic“, tak se jich zeptám na oběd či na večeři a mluvení stejně neuniknou. Proto předpokládám, že se odpovědím dá věřit.
I v tomto případě dělám mravokárce a trpělivě žákům opakuji jiné přísloví – pro změnu české: „Snídej sám, obědvej s přítelem, večeři přenech nepříteli!“ Je otázkou, proč děti nesnídají, zda by pozdější vstávání tento problém vyřešilo. Ale myslím si, že ne. Mnohé děti ani nesvačí. Jednoduše proto, že to nestihnou. Jsou totiž o přestávkách na mobilu.
Ranní ptáče dál doskáče
Zatím jsem se zabýval vlivem ponocování a případného pozdějšího začátku výuky jen z hlediska vlivu na dítě samotné. Ale máme tu též rodinný život. První problém začíná již ráno – rodiče chodí do práce a jen málokdo si může dovolit vodit děti do školy před devátou hodinou. V té době mají již mnozí z rodičů za sebou už skoro tři hodiny práce.
Tento časový posun se projeví následně u kroužků a výuky na základních uměleckých školách. Už za současných podmínek se nám dcera minulý rok vracela z hudebky o půl osmé. Letos nám rozvrh vyšel lépe. V konečném důsledku se zkrátí doba, kdy je rodina pohromadě, což je samo o sobě špatně. Jsem přesvědčen o tom, že rozvrhy dětí a rodičů by měly být sladěné. Jak se dnes moderně říká – synchronizované. Zkrátka když začneme dřív, víc toho stihneme i jako rodina. Opět si pomohu příslovím: „Ranní ptáče dál doskáče.“
Zachovej řád a řád zachová tebe!
Snahy posunout začátek výuky zesílily po uzavření škol za covidu právě s odůvodněním, že děti chodí pozdě spát, a proto bychom je měli nechat vyspat. Už tehdy jsem si všiml, že děti ztrácejí základní životní návyky – schopnost vstát, umýt se, obléci se, nasnídat se. Osobně jsem to vnímal jako rozklad osobnosti v přímém přenosu. Člověka dělá člověkem řád. Ne náhodou máme v češtině krásné slovo „neřád“. Všimněte si, že vnitřní řád je to, co ztrácejí lidé, kteří jsou na sestupné dráze – narkomani, alkoholici, lidé v depresi či dlouhodobě nepracující. A také děti, které po nocích sedí u počítače. Všichni tito lidé se odchylují od zaběhlého řádu, který by měl řídit jejich život. Řád je něco jako náš životní autopilot – řídí nás, aniž bychom o něm museli přemýšlet. Jediná cesta zpět je vzchopit se a začít zase dodržovat řád. Zachovej řád a řád zachová tebe!

Vložil: Stanislav Korityák