Dal zabafat soše z fajfky, spadla na něj a zabila ho. Vítejte ve městě cukru. Český poutník

22.12.2018

Foto: René Flášar

Popisek: Náměstí v Dobrovicích

FOTOGALERIE Městečko Dobrovice znají velmi dobře zejména obchodníci s cukrem, zdejší cukrovar je totiž největším výrobcem tohoto sladidla u nás. Bez přestávky funguje už od roku 1833 a zdejší kraj je s ním neodmyslitelně spjatý. S jistou mírou nadsázky tak můžeme říci, že dnes se budeme toulat nejsladším místem v České republice.

Do Dobrovice jsem již tradičně přijel vlakem, ale poprvé během svého putování jsem toho litoval. Ne, že by bylo špatné spojení, ale nádraží je od města přibližně dva a půl kilometru daleko a nevede od něj žádný chodník či bezpečná cesta. Do centra města jsem se tak musel dostat po nepříliš široké silnici, kterou brázdil kamion za kamionem. Trefil jsem se totiž do řepné kampaně. Dvakrát jsem musel uskakovat doslova do příkopu, abych nebyl v nepřehledné zatáčce smeten nákladními vozidly.

Chodník nebude, nikdo na nádraží nechodí

Po svém příchodu do Dobrovice proto mířím nejdřív na městský úřad, a to přímo za starostou Tomášem Sedláčkem, kterého se ptám, zda by nebylo vhodné vybudovat od nádraží do města nějaký chodník? „Řeknu vám upřímně, že zatím to není na pořadu dne, ani naše priorita. Máme tady mnohem důležitější chodníky, které potřebujeme opravit nebo dostavět. Bohužel vlakem od nás dnes téměř nikdo nejezdí, a když už náhodou, tak jede k vlaku autem. Většina lidí ale využívá pro cesty do nedaleké Mladé Boleslavi autobusovou dopravu,“ vysvětluje starosta Sedláček a radí mi, že je bezpečnější využít polní cestu, která vede po katastru sousedních Vinařic. „Dnes mrzne, takže se bahna bát nemusíte, bude zamrzlo,“ dodává Tomáš Sedláček.

Historický strop ze zámku

Pak už se naše řeč stáčí na život ve městě. Hovoříme o třech kostelech, které stojí ve městě a jeho místních částech, ale o něž se jejich vlastník – katolická církev příliš nestará. Dozvídám se, jak se místním ulevilo, když začaly nákladní automobily jezdit do cukrovaru po obchvatu. Ano, jde o tu silnici, po které jsem kráčel. Vyslechnu si také tip na návštěvu zdejšího cukrovarnického muzea, které vybudoval cukrovar ve spolupráci s městem.

Když už jsem na radnici, zastavuji se v informačním centru, kde se mě ujímá Blanka Mulačová. Ukazuje mi historický strop z místního zámku, který byl snesený, když se část zámku měnila na cukrovar. A dostává se mi z jejich úst mnoho zajímavých informací o historii městečka.

Pomsta Jana Nepomuckého

Nejvíc se mi do paměti zapsala příhoda z období kolem roku 1920, kdy se v českých zemích šířil odpor ke katolické církvi a byly ničeny pomníky nějak s ní související. „Tak došlo i na naši sochu Jana Nepomuckého. Lidé postavili lešení a když dělník, který ji měl odstranit, vylezl na sochu a zapálil si fajfku, ozvala se z davu nějaká žena, ať dá zakouřit i Janovi. Dělník tak učinil a dal „zabafat“ i soše. V tu chvíli se ale socha rozhoupala a zřítila se na dělníka, kterého zabila a převalila se na onu ženu, která utrpěla zohavující poranění,“ vypráví skutečný příběh Blanka Mulačová. Pokud do Dobrovice zavítáte, určitě se za ní na informačním centru zastavte. Nebudete litovat a budete odcházet nabití informacemi.

Na tyto kostely církev zapomněla

Na mě nyní čekají místní kostely, které nejsou zrovna v dobré kondici. Nejdříve se zastavuji u dobrovického svatého Bartoloměje. Goticko-renesanční síňové trojlodí pochází z let 1569 až 1571. Kostel dal zbudovat Jindřich z Valdštejna. Mohutná věž v ose západního průčelí pochází pak z roku 1755. Dovnitř kostela se mi nedaří nahlédnout, ale jeho okolí nepůsobí zrovna vlídným dojmem. Zanedbané je schodiště, fasáda, zahrada i blízká fara, kterou před devastací zachránilo zabednění oken.

V ještě horším stavu je pak kostel v osadě Týnec. Kostel svaté Anny dala vystavět v roce 1725 Eleonora z Valdštejna podle projektu Františka Maxmiliána Kaňky a Františka Ignáce Préea. Dnes je bohužel kostel v takovém stavu, že už neumožňuje konání bohoslužeb. Byl proto vystěhován a odsvěcen. Co s ním bude dál není zatím jasné. Zatím to vypadá, že ho vlastník nechá chátrat dál.

Štěstí v neštěstí

Štěstí v neštěstí měl poslední kostel v místní části Sýčina. Také kostelu svatého Václava hrozila likvidace, ale měl štěstí na lidi. Ti založili občanské sdružení, dnes spolek, kostel Sýčina. Začali pořádat kulturní akce, vyhlásili sbírku a kostel se jim podařilo zachránit. Od kostelů mířím zpět do centra Dobrovice a zastavuji se v areálu cukrovarnického muzea. Soubor několika výstavních síní nese název Dobrovická muzea a nabízí procházku nejen historií cukrovarnictví, ale také městečka Dobrovice a jeho okolím.

Dobrovická muzea vás provedou historií kraje

V hlavní cukrovarnické expozici vám představí historii výroby cukru v českých zemích od prvopočátků. K vidění jsou různé druhy homolí, kostky, kubesy i obří kostka o hraně 1 metru. Dozvíte se, co je melasa či sirob a seznámíte se s významnými osobnostmi tohoto odvětví.

V další části muzea je představena tradici českého lihovarnictví, jehož počátky spadají do 14. století. Seznámíte se nejen s typy lihovarů od ovocných palíren až po průmyslové lihovary, ale i s jejich výrobky. Znázorněny jsou jednotlivé vývojové fáze výroby lihu, ale také samotné výrobní postupy.

Řepařská expozice Vás provede vývojem pěstování cukrové řepy v českých zemích, které začalo před více než 200 lety. Seznámíte se s přírodními podmínkami pro růst cukrovky, vzorky osiv, modely řepy, se způsoby sklizně, s metodami šlechtění a světovým významem výroby řepného osiva.

Poslední expozice nabízí artefakty jednoznačně spjaté s Dobrovicí a okolím, dokumenty mapující minulý i současný život města, archeologické nálezy, fotografie, písemnosti nebo kresby. Součástí prohlídkové trasy je rekonstrukce pravěké chýše z doby bronzové, která je stavěna původní technikou. Dozvíte se zde také unikátní recept na vyhlášené dobrovické řepánky.

Cesta, která nikam nevede

U muzea mé dnešní putování končí. Pro návrat na nádraží tentokrát volím doporučenou polní cestu. Do půlky trasy je vše v pohodě a bahno je skutečně zamrzlé. Jenže v půli pole najednou cesta končí, zůstává jen pole a zcela zarostlý remízek. No, co vám budu povídat, než jsem došel k vlaku, měl jsem boty i nohavice celé od bláta. Dobrovičtí prostě na vlak opravdu nechodí, proto pokud se sem vydáte, tak jedině autobusem nebo autem. Užijte si poslední předvánoční víkend a putování zdar!