Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Sluníčkáři nabádají, ať si vezmeme uprchlíka domů, případně že to sami udělají. Jenže skutek utek. Až na jednoho jediného. Zde vypráví, jak dopadl, je to drsné čtení

27.09.2015
Sluníčkáři nabádají, ať si vezmeme uprchlíka domů, případně že to sami udělají. Jenže skutek utek. Až na jednoho jediného. Zde vypráví, jak dopadl, je to drsné čtení

Autor: repro

Popisek: Milan Kohout dorazil k bráně uprchlického tábora v Bělé.

ParlamentníListy.cz, často osočované z politického postoje blízkého krajní pravici, pravidelně publikují v nové rubrice Kohouta do kouta texty extrémně levicového, až aktivistického performera a pedagoga Milana Kohouta. Je pravdou, že ne vždy sklidí vděk pravidelných čtenářů, například se v redakční poště objevil dopis s otázkou: „Nedá mi to abych se nezeptala, toho duševně nemocného pedagoga Kohouta s jeho stupidními kecy tam dáváte proč?“ Nás ale pan Kohout zaujal svým nejnovějším textem, vzal totiž za slovo všechny multi kulti sluníčkáře a vyrazil si pro svého uprchlíka. Tento text ParlamentníListy.cz uvedly titulkem: Milan Kohout „vosral“ stráže ,,uprchlického koncentráku" a šel si pro svého uprchlíka. Zde je jeho vyprávění, kterak dopadl.

Abyste si napřed udělali představu o názorech a záměrech prouprchlické části národa, přečtěte si část dojemného textu biskupky Jany Šilerové: „Naše křesťanské hodnoty nemohou být prezentovány ostnatým drátem strachu. Ježíš naštěstí jenom v církvích uzavřen nebyl. Základním pilířem jeho evangelia je přece soucit, milosrdenství, láska a pomoc bližnímu v nouzi. Kdo je bližní, ukázal Kristus (světe, div se!) na jinověrci Samaritánovi. Jestli chceme zachovat Evropu křesťanskou, pak ne tím, že nepomůžeme. Ale naopak: křesťanskou Evropa zůstane, když pomůžeme.

P. S.: Klidně si vezmu mámu s dětmi k sobě na faru, než se vyřeší jejich pobyt. A že by to měli být pouze křesťané? No nevím, co by na to Ježíš řekl. Ostatně naše fary bývají velké a často prázdné. A potom: Ježíš je venku... A tak spíš strach z uprchlíků mě jímá bázeň před Hospodinem.“

K tomu jen dodáváme biblické Po ovoci poznáte je. Jinak řečeno, paní biskupka má fakt velkou faru a zatím žádného uprchlíka.

Jak Milan Kohout vyrazil do Bělé Jezové

Performer popisuje svou návštěvu uprchlického tábora v Bělé pod Bezdězem. Tituluje ho slovy „koncentrák“ či „žalář“…

„Prezident Zeman o mně veřejně prohlásil, že jsem pokrytec, protože jsem navrhl, ať si každý vezme do svého bytu nějaké uprchlíky, a sám jsem si doposud žádné k sobě nevzal. Abych své pokrytectví napravil, navrhl jsem své ženě, že si teda pro jednoho či dva uprchlíky dojedeme do nechvalně známého koncentračního tábora v Bělé pod Bezdězem.

Nedávno tam zavítal i vůdce fašistické protiuprchlické koalice Okamura a ve své zprávě se otřásal hnusem nad davy „podlidí“ zamořených chorobami a chamtících po soukromém, českými ručičkami vydobytém majetku.

V sobotu ráno jsme nasedli i s naší dceruškou do auta a vyrazili k Bezdězu. Tábor jsme dlouho hledali, neb je skrytý v borech šumících po skalinách nad vodami hučících po lučinách v krásné české zemi domova našeho. Zaparkovali jsme na malém útulném parkovišťátku před bránou, já si vzal dcerušku do náruče a vyrazil jsem i se svou ženou k jakési vrátnici u vstupní brány tábora. Hned z ní vyběhli dva dozorci a já jsem jim okamžitě oznámil, že jsme si přijeli pro jednoho či dva uprchlíky z válečných konfliktů, které naše republika pomohla v jejich zemi vyvolat, a že si je hned odvezeme a ubytujeme je v našem bytě. Dozorci na mě nechápavě zírali, zostra nám zakázali cokoliv natáčet na kameru a s pochechtáváním mi oznámili, že jsem asi spadl z Marsu. Odpověděl jsem, že asi spadli z Marsu oni, neb v koncentráku, na jehož žiletkový drát jsme ze svého místa jasně viděli, násilně a bezdůvodně zadržují stovky uprchlíků, na které se vztahují Ženevské konvence a kteří mají právo jít do jakékoliv země, kde chtějí požádat o azyl. Jeden z dozorců argumentoval, že zde uprchlíci musí být zadrženi, neb se musí zjistit, zda nemají nějaké zhoubné choroby a že si to představuji nějak jednoduše. Řekl jsem mu, že přece turisté, kteří dle mě zbytečně vláčí svoje prdele do různých zemí světa, se také nepodrobují žádným „vyšetřením“ a ať mě nechají, že si odvezu nějakého uprchlíka domů. Oba strážci „zákona“ mně však neustále říkali, že mi žádného uprchlíka nevydají, a ke konci svých posměšných řečí alespoň změnili lokaci, odkud jsem zřejmě spadl, a to z Marsu na pozemskou višni. Na moje opětovné naléhání, ať mě alespoň pustí jako toho „bojovníka“ za české Česko Okamuru podívat se do tábora, mně rázně dávali najevo, že to je také naprosto vyloučeno.

Jako ve většině těžkých žalářů

Už jsme se začali smiřovat s tím, že s nepořízenou odjedeme, když k bráně náhle přišli dva Syřané nesoucí velké tašky s věcmi pro vězně a oznamující ostraze tábora, že mají povolené navštívit nějaké jmenovité vězně. Vzal jsem je stranou a poprosil je, zdali bychom nemohli dozorce „vosrat“ a říct jim, že jsem jeden z povolených lidí k návštěvě. Kupodivu to po jednom telefonátu na „ústředí“ zabralo a za chvíli jsme procházeli přes turnikety ovládané elektronickými kartami směrem k žiletkovému plotu, za nímž si hrály zavřené děti, zřejmě se svými rodiči. Poté nám odebrali všechny telefony a kovové věci, které zamkli do plechových skříněk, a vystoupali jsme do centrální budovy koncentračního tábora. Před zamřížovanou chodbou jsme museli předat všechny tašky s darovanými věcmi pro uprchlíky a předložit ozbrojeným policistům občanské průkazy. Ti nás odvedli do příšerně sterilní místnosti, která byla rozdělena na dvě části stěnou s malými okénky, přes které se dalo mluvit s vězni při návštěvách. Přesně tak, jak je to zařízeno ve většině těžkých žalářů. Jako naprostý výsměch znásobující absurditu celé situace byl na zdi pověšen jediný skomírající obrázek asi tak desetkrát deset centimetrů s výjevem moře a na něm nalepenou mušličkou. Chtěl jsem se policistů zeptat, jestli je to syrské moře, ale mezitím už z druhé strany napochodovali čtyři uprchlíci, se kterými měli moji noví přátelé – v Česku trvale žijící Syřané – povolené si promluvit.

Všichni byli z Iráku a v táboře měli i malé dětičky. Vzpomněl jsem si na svoji „svobodnou“ dcerušku, čekající i s maminkou za ostnatým drátem, která si s jejich dětmi nemůže na chvíli hrát, protože je na druhé straně české až do oblaků řvoucí blbosti a nelidskosti.

I v koncentráku se hodí šířit reklamu

Jeden z mých nových přátel navrhl, že můžu udělat rozhovor s mladým Iráčanem sedícím za ponižujícím okénkem a majícím na sobě žlutě ječivé tričko s reklamou na „Sazku“. Zřejmě milostivý dar od „hostící“ země. I v koncentráku se hodí šířit reklamu.

V Iráku byl žurnalista a, jak sám říkal, vydělával poměrně hodně peněz. Ovšem po napadení Iráku „koalicí ochotných“, v které, jak jsem ho informoval a on o tom věděl, bylo oficiálně i Americe lezdoprdelové Česko, se celý stát rozpadl a začala nekonečná válka, ze které musel utéct, aby si i s rodinou zachránil život.

Přeplavili se přes Středozemní moře do Řecka. Zeptal jsem se ho na převaděčskou cenu. Dal prý 1800 eur. Řekové se o ně starali velmi dobře, ale jelikož si za svůj cíl vybrali Německo, tak se i s rodinou vypravil do Makedonie. Hranice jim pomáhali přejít sami pohraničníci, ale nesměl prý o tom nikdo vědět. Pak se dostali do Srbska, kde se údajně o ně také skvěle starali. Na maďarských hranicích prý museli zaplatit nějaké peníze „převaděči“, který je provedl mezi „hlídkujícími“ vojáky, kteří se, jak tvrdil, záměrně dívali stranou. Zřejmě se dělili s převaděčem o prachy. Pak se dostali do Rakouska a když už byli blízko německých hranic, omylem při své pouti vstoupili na „výsostné“ české území. Byli okamžitě zatčeni českými policisty a na ruce jim dali pouta. Celý den pak seděl svázaný před svými dětmi na policejní stanici a pak je v železech převezli jako kriminálníky do koncentráku v Bělé pod Bezdězem. V želízkách přepravují i ženy a podle jeho slov jen ty, které mají malé dětičky, jsou od této potupy „milostivě oproštěny“…

Důkladná prohlídka ústní dutiny a řitního otvoru

Řekl mi, že při vstupu do tábora byli podrobeni totální prohlídce, jaká se dělá při vstupu do žaláře. Čili včetně důkladné prohlídky ústní dutiny a řitního otvoru, což se vztahovalo i na děti. Hned jim ukradli všechny peníze, co si s sebou vezli a které měli za léta našetřené v Iráku. Údajně nikomu z těch již propuštěných a deportovaných spoluvězňů žádné z těch zabavených peněz nevracejí. Zdá se, že práce v českém koncentráku může být výhodnější než vykořisťování v kapitalisticky vlastněných podnicích.

Vybavilo se mi kradené zlato ze zubů vězňů v době ještě ne tak dávné…

Řekl mně, že už jenom toto potupné a ponižující chování českých fízlů je okamžitě odradilo od jakéhokoliv uvažování o žádosti o azyl v Česku. Vždyť přece nejsou žádní kriminálníci a nikomu nic neudělali, tak proč s nimi české úřady jednají jak s dobytkem.

Jsou tam už přes třicet dní a vůbec neví, co s nimi bude. V noci jim na místnosti občas vtrhávají dozorci v plné zbroji, z čehož jsou jejich děti příšerně vyděšené, a ostnatý žiletkový plot je dnem i nocí  hlídán ozbrojenci. Jídlo je prý nechutné a je ho nedostatek. Všichni čtyři se zmínili o tom, že děti nemají dost mléka. Kdykoliv je někdo nemocný a potřebuje vyšetření u lékaře v blízké nemocnici, je tam transportován s želízky na rukou, a to i v případě bezdětných žen. V táboře je asi polovina z tisíce vězňů ze Sýrie.

To bylo asi vše, co mně oni inteligentní a sympatičtí Iráčané řekli, neb se dozorce přísedící rozhovoru náhle postavil a zavelel, že je konec návštěv. Uprchlíci zmizeli za dveřmi a my jsme byli vypuštěni zpět na svobodu.

Ale je to opravdu svoboda, když o kus dál ji někdo zavřený v koncentráku nemůže užívat, aniž cokoliv nelidského provedl?

Havlovy kecy a Máchovy verše

Opět jsem si vzpomněl na vznosné kecy Havlovy o „universálních lidských právech“ jím prohlašované přesně v době, kdy přikyvoval k útoku na rodnou zemi lidí, které jsem právě v koncentráku navštívil. 

Po cestě zpět jsme míjeli Bezděz a zdálo se mně, že z okolních hvozdů hlaholí slova Máchova: 

Vězeň zapomněl vlastních muk,
tak hudba ucho jímá.
„Jak milý život sladký hlas
v krajinu noční vdechne;
než zítřejší – ach – mine čas,
tu ucho mé ach nikdy zas
těch zvuků nedoslechne!“
Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk
kobkou se rozestírá; – –
hluboké ticho. – V hloubi muk
se opět srdce svírá,
a dálné trouby sladký zvuk
co jemný pláč umírá. – – –
„Budoucí čas?! – Zítřejší den?! –
Co přes něj dál, pouhý to sen,
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den
jen v jiný sen je změní?
Či po čem tady toužil jsem,
a co neměla šírá zem,
zítřejší den mi zjeví?
Kdo ví? – Ach žádný neví.“

Jen poznámka: Ať už patříme k proti či prouprchlické vlně, při tomto popisu „zařízení“ v Bělé jsme se hluboce styděli, že jsme také Češi... 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.           

Vložil: Anička Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace