Slovenský herec František Dibarbora smutně o Burianovi. Adresář Ondřeje Suchého
14.08.2026
Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii).
Popisek: Portrét z titulu sborníku „František Dibarbora - herec noblesy, komédie i tragiky“, kterou vydal Kabinet divadla a filmu SAV v Bratislavě v roce 2002.
FOTOGALERIE: V době, kdy jsem vedl rozhovor s významným slovenským hercem a komikem Františkem Dibarborou, netušil jsem, že má zdravotní problém, nemocné srdce. O jeho závažnosti jsem se teprve později dočetl ve slovenském tisku. Právě nemocné srdce po těžké Dibarborově autohavárii, kdy byla naděje, že bude možné pacienta zachránit, uspíšilo konec jeho života.
Úctyhodné dílo, které nám sedmdesátiletý Dibarbora po sobě zanechal, si připomínáme dodnes; v Čechách například díky veselohře Dovolená s Andělem anebo pohádce Šíleně smutná princezna (i když hrál ještě v dalších českých filmech). Já byl zvědavý na jeho vyprávění o době, kdy například jezdil jako komik se svými výstupy na estrádách...
Jaká byla vaše cesta za humorem a zábavou?, byla moje hlavní otázka.
„Víte, já jsem původem Ital. U mě byl temperament trochu větší než u ostatních kolegů, takže jsem byl zaškatulkován do veseloherního žánru. Když pak vypukla válka, považoval jsem si za čest chodit mezi lidi a trochu je obveselovat, aby zapomněli na útrapy, které každou vojnu provází. Ovšem pak jsem si uvědomil, co že vlastně ta vojna je a proti komu stojíme a tak jsem se obrátil z té humoristické části na žánr satirický. A stala se taková kuriózní událost.
Tehdy jsem napsal parodii na v té době velmi známou píseň Lilly Marlene. A protože jsem měl ve škole mnoho spolužáků židovského vyznání, komponoval jsem tuto píseň tak, že je to Žid, kdo celou parodii zpívá. Bylo to na naše poměry velmi ostré a tak jsem si text dal cenzurovat, abych ho mohl zpívat. Zašel jsem za jedním naším vynikajícím a velmi známým básníkem, který pracoval skrytý na úřadu propagandy, a tuto svou parodii jsem mu předložil. On mi povídá: „Fero, to nemůžeš zpívat! To by tě zavřeli!“
A já mu na to řekl: „Víš co? Tak mi zcenzuruj pouze to, co nemůžu zpívat, a to, co zpívat mohu, tak to nech.“
On si to přečetl a povídá mi: „Tak tuto jednu strofu zpívat nemůžeš, to je vyloučená věc!“ (Šlo v ní o takovou parodii na ústup německých vojsk od Stalingradu.) Ovšem on byl zase tak moudrý, že mi ten odstavec nepřeškrtl, on mi u něj pouze nakreslil takové dvě červené čárky a dal pod to razítko, jako že je text povolený. Když jsem pak přišel domů, tak jsem ty dvě čárky vygumoval a tuhle písničku jsem potom zpíval téměř dva roky, do konce války.
Jenom jednou se mi stal malér. V Trnavě se přišel na naše představení podívat okresní náčelník, všemocný pán na okrese, a když jsem tuto píseň zazpíval, bez toho aby se podíval na můj „zcenzurovaný“ text, okamžitě mě nechal sebrat. A šupem do Bratislavy, rovnou do basy. Když mě pak předvedli před vyšetřujícího soudce, ukázal jsem mu, že mám svůj text přece zcenzurovaný, ne? Naštěstí byl ten papír tak zpřehýbaný a pomačkaný že si nevšiml, jak na něm bylo gumováno. A tak to nakonec dobře dopadlo - pustil mě domů.“
František Dibarbora projezdil se zájezdovým estrádním programem v padesátých letech celou republiku, často s Vlastou Burianem:
„Na Vlastu Buriana mám dvě vzpomínky: z dětství a z dob své dospělosti. Když jsem byl ještě malý chlapec, byl u nás Vlasta Burian v Bratislavě na tenisovém zájezdu. Hrál tu jeden exhibiční zápas a já měl tu čest - sbírat míčky.
Podruhé jsem se s ním setkal až v pozdějším věku, tehdy byl už velmi chorý. Procestovali jsme s estrádami celé Slovensko i Čechy, a když si na to dnes vzpomínám, víte, tak je mi tak... žalno. Takový vynikající člověk a tak zapomenutý a nemocný... Na každém svém vystoupení měl s sebou svou manželku a nezbytný litřík červeného vína. Vždycky si před výstupem nalil skleničku, vypil ji a pak šel na jeviště. Jeho chůze od portálu k mikrofonu, která byla dlouhá jen několik metrů, víte, to byl trpký pohled. Bolely ho strašně nohy. Viděl jsem na jeho tváři tu bolest, kterou překonával, než k tomu mikrofonu došel. Když už ale u mikrofonu byl, všechna bolest z něho pojednou spadla a stál tam opět ten slavný a nezapomenutelný Vlasta Burian!“
Takhle vzpomínal František Dibarbora v roce 1987 před televizní kamerou v ostravské Kavárničce dříve narozených. Po klapce, po níž následovala kontrolní projekce, poodešel stranou, z kapsy vytáhl malou tubu s prášky, odsypal na dlaň a spolkl je. Pak si všiml, že stojím poblíž, a tak zde je dojemný dodatek jeho vzpomínky na Buriana, který už diváci neviděli: „Takový velikán! Takový umělec! Slováci ho milovali tenkrát možná víc než v Čechách! A on v těch padesátých letech mne, tehdejšího začátečníka, nulu, prosil o kšeft! Víte, jak mně bylo? Promiňte, ale já jsem dojatý, já vám nemohu víc povědět...“
Přiznám se, že po létech zaznamenávám tato slova úcty komika Dibarbory ke komikovi Burianovi s pocitem dvojnásobného smutku. Vysílání našeho pořadu se totiž František Dibarbora nedožil. Zemřel několik dnů po natáčení, 4.září 1987.
Vložil: Ondřej Suchý