Jak Oldřich Nový zachránil za komunistů operetu. Adresář Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii).

Popisek: Oldřich Nový ve filmové roli sira Hannibala Morrise

FOTOGALERIE: Na LP desce „Slovo má Oldřich Nový“, kterou vydal Supraphon v roce 1969, říká náš dodnes filmovými diváky milovaný herec a komik toto: „Bylo už hezkých pár let po válce a opereta, dokonce i ta hodnotná, klasická opereta, byla na indexu. Bylo to nějaké podivné a nepochopitelné tažení proti smíchu i úsměvu, pro který jsem hrál. A tak jsem se ji zastal a na několik představení jsem se k ní z hudební komedie vrátil.“

Vrtalo mi hlavou, jak se mohl po únoru 1948 předválečný (a protektorátní) představitel milovníků, džentlmenů a elegánů něčeho vůbec zastávat, když měl co dělat, aby obhájil sám sebe? Hledání odpovědi na tuto otázku spočívalo ve skládání neznámých střípků. A tady je prozatím dosavadní výsledek mého pátrání: Oldřich Nový šel na to chytře.  

Je známo, že v mládí Oldřich Nový jezdíval pro inspiraci do divadel, music-hallů a kabaretů v Paříži, Vídni i Londýně. V padesátých letech minulého století, kdy bylo něco takového zcela vyloučeno, zjistil, že zatímco u nás byla opereta zavržena, v některých „spřátelených“ zemích se jí naopak velmi dařilo. A tak se zaměřil na získávání kontaktů s význačnými operetními interprety a tvůrci především v Sovětském svazu, ale též v Rumunsku a NDR.

Oldřich Nový nebyl tehdy v těchto zemích zas tak docela neznámý. Přestože jediný film, v němž hrál hlavní roli a který se do SSSR dostal v padesátých letech minulého století, byla hudební komedie z roku 1955, Hudba z Marsu, v lecčems připomínající sovětskou hudební komedii Karnevalová noc. Film Hudba z Marsu se tehdy promítal také v Rumunsku a v NDR, kde ovšem měli diváci možnost vidět navíc ještě i Pytlákovu schovanku. Domnívám se, že film Hudba z Marsu mohl hrát určitou roli v tom, že měl Oldřich Nový možnost navštívit (anebo navštěvovat) v padesátých letech Moskvu, Bukurešť a Berlín. Jeho přátelé byli nejvýznačnější z tamních představitelů operetního žánru.

Díky sbírce gramofonových desek, které mi kdysi věnovala z pozůstalosti Oldřicha Nového jeho dcera Jana a také díky některým nahrávkám, které skrývá archiv Českého rozhlasu, si můžeme dnes říci, kdo tehdy Oldřicha Nového podporoval v jeho boji o záchranu operety v Československu.

Bohužel, nikdo už se asi nedoví, kde se Oldřich Nový seznámil s ruským barytonistou a režisérem Vladimírem Kandelakim (1908-1990), který byl v letech 1954 až 1964 hlavním režisérem Moskevského divadla operety. Pravda je, že se ti dva setkali a že si museli v hovorech o své lásce k operetě dobře rozumět. O devět let mladší Kandelaki si nejspíš výsledků práce svého staršího kolegy velmi považoval. Na důkaz toho mu také věnoval svou dlouhohrající desku s osmi písněmi, která pak v diskotéce Oldřicha Nového patřila k těm, jež zařadil na čelné místo mezi své oblíbené. O Kandelakiho sympatiích pak vypovídá věnování, napsané na obalu: „Milý příteli Oldřichu Nový, pusťte si občas tuto desku a vzpomeňte si na mě, jsem Vám vděčný za přátelství a pozornost. Váš Vladimír Kandelaki, 2. prosince 1959“.

Nového hledání nějakého původního operetního titulu pro česká divadla mělo nakonec úspěch. Současné operety byly sice v padesátých letech i u sousedů obsahově silně tendenční, ale po stránce hudební nakonec přece jen nacházel, co hledal. Samozřejmě, že ze starších operet dominovaly ty, pod kterými byl podepsán Issak Dunajevskij (1900-1955). V roce 1957 hrál Oldřich Nový na scéně Hudebního divadla v Karlíně hlavní roli v Dunajevského operetě Bílý akát filmového režiséra Appa. 

V Moskvě tenkrát poznal také skladatele Jurije Miljutina (1903-1968), se kterým se tam při svých pracovních návštěvách sblížil. V prologu k Miljutinově operetě Polibek Čanity, která je v archivu Českého rozhlasu a kterou v říjnu roku 1958 natočil ve své úpravě, hovoří Oldřich Nový o „líbivé a podmanivé“ Miljutinově hudbě a dodává: „Jurij Miljutin je z nejúspěšnějších současných operetních skladatelů, který za posledních patnáct let napsal dvanáct operet! Při svém posledním zájezdu do Moskvy jsem Juriji Miljutinovi slíbil, že Čanitu u nás uvidí. Zatím ji tedy od nás alespoň uslyší. A tak - vážení posluchači, i vy, pane Jiří Miljutine – jste-li připraveni u svých přijímačů, tak za sebe a za nás všechny vám přeji dobrý poslech!“

Nevím, s kým byl Oldřich Nový v souvislosti s operetou ve styku v Německé demokratické republice, zato je však známo, že kolegu z nejmilejších měl v Bukurešti. V jedné ze svých rozhlasových promluv v šedesátých létech požádal Oldřich Nový posluchače, kteří jeli na dovolenou do Rumunska: „Prosím vás, tak mi tam pozdravujte Iona Dacianiho, toho nádherného tenoristu a ředitele Státní operety! My se máme moc rádi. Moc rádi se máme!“ Nu, při pohledu na eleganci a atraktivní vzhled Iona Daciana (1911-1981) který byl ředitelem a sólistou rumunského Státního operetního divadla od jeho založení v roce 1950 až do roku 1970, není čemu se divit (viz foto v galerii). Dovedu si ty dva pány - Nového a Daciana (či Dacianiho) - živě představit, jak si v nóbl restauraci vzájemně přiťukávají na své úspěchy sklenkami bojolais. (Mimochodem, v roce 1990 bylo Státní operetní divadlo v Bukurešti na počest svého předního sólisty a ředitele přejmenováno na Operetu Iona Daciana.)

Kandelaki, Miljutin a Daciani - to jsou tedy tři ze zahraničních kolegů Oldřicha Nového, kteří mu byli - třeba jen svými jmény a postavením - nápomocni v tom, aby v padesátých létech nebyla opereta v naší zemi umlčena nadobro. Je velmi pravděpodobné, že měl těch zastánců a podporovatelů víc. Ti však zatím zůstávají bezejmenní.

Vložil: Ondřej Suchý