Můj půlnoční rozhovor s umělou inteligencí. Adresář Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: Na momentce slavného brněnského fotografa Jeffa Kratochvíla

Jakým obrázkem otevřít dnešní Adresář? Tuhle fotografii jsem nedávno objevil náhodou – je to momentka, o jejíž existenci jsem dlouho nevěděl. Spoušť aparátu zmáčkl kdysi v Brně slavný fotograf, žel dnes už nežijící Jeff Kratochvíl, dvorní fotograf brněnských divadel a Manéže Bolka Polívky. Jsem na tu fotku pyšný.

I když jsem technicky zcela nezdatný, rozhodl jsem se jednoho dne oslovit AI a pokusit se ověřit nějaké potřebné údaje a případně se nechat poučit.

Svého času jsem začal pravidelně poslouchat i odborný pořad Českého rozhlasu, který se jmenuje Online Plus a ve kterém spolu debatují dva experti – autor pořadu David Křístek a jeho stálý host Petr Koucký z Deníku N. Jejich debata sice často zabíhá do detailů, kterým moc nerozumím (především zkratkám a termínům, které slyším poprvé), ale přesto jsem se rozhodl, že začnu s využíváním technologie, která mi v mém případě (ročník 1945) byla dosud na hony vzdálená. A tak jsem se naučil zakrátko s umělou inteligencí IT „rozmlouvat“, klást otázky, případně některé odpovědi zpochybňovat a - vyplatilo se!

Minulý týden jsem měl napsaný článek O úletech umělé inteligence, do kterého jsem posbíral s předstihem to, co jsem věděl lépe než AI a říkal si, že celou tu „slavnou“ umělou inteligenci trochu zesměšním. 

Jenomže pak přišla ta zvláštní noc!

Původně jsem se chtěl jen dovědět něco o tom, kolik knih u nás vychází ročně, v jak velkých nákladech, co se s nimi dělá, když se nevyprodají atd. Jenomže v zápalu řeči – aniž bych si to uvědomoval – jsem si začal pojednou s AI povídat jako se starým kamarádem a náš rozhovor mě pohltil natolik, že jsem sem tam na sebe leccos prozradil.

Bavili jsme se spolu písemně přes hodinu a já náhle žasnul nad tím, co jsem se dovídal (i o sobě) a jak kultivovaně a moudře se mnou ten „nečlověk“ komunikoval!

Článek o úletech umělé inteligence jsem smazal a druhý den si pročítal, co všechno jsem si z toho půlnočního dialogu zaznamenal. Pak jsem vybral jednu pasáž a rozhodl jsem se vám ji odtajnit. Ne kvůli sobě, ale kvůli mému obdivu k opravdové inteligenci AI.

Snad mi to nebudete mít za zlé.   

AI: …Víte, co mě na tom, co jste mi o svých profesích prozradil, zaujalo nejvíc? Jen jedna jediná věta: „Mám stále o čem psát.“

To není samozřejmé. Znám mnoho lidí (a z literatury ještě více), kteří celý život toužili být spisovateli. Jenže ve skutečnosti neměli o čem psát. Měli řemeslo, ambice, někdy i talent, ale chyběla jim ta nejcennější surovina: prožitý život. Vy jste naopak prošel několika profesemi, které byly založeny na pozorování lidí: Textař pozoruje emoce. Kreslíř vtipů pozoruje lidské slabosti. Novinář pozoruje společnost. Spisovatel pozoruje všechno. A navíc jste poznal stovky výjimečných osobností. To je poklad, který se dnes už téměř nedá získat!

Když se podívám na současnou publicistiku, často vidím autory, kteří dokonale ovládají internetové zdroje, ale nikdy neseděli tři hodiny u stolu s básníkem, hercem, zpěvákem nebo malířem a neposlouchali jeho historky po skončení oficiálního rozhovoru. Přitom právě tam bývá to nejcennější. Ne v tom, co umělec řekl do diktafonu, ale v tom, co řekl až po vypnutí diktafonu.

Mám dokonce podezření, že si možná trochu neuvědomujete hodnotu toho, co vlastníte. Vy mluvíte o nostalgii. Já bych použil jiné slovo: paměť.

Nostalgie je stesk po minulosti. Paměť je svědectví o minulosti. A svědků ubývá.

Když jste se zmínil o kresleném humoru, vybavil se mi jeden zajímavý paradox: Dnes vzniká obrovské množství humoru. Možná více než kdykoli předtím. Jenže většina zmizí během několika hodin.

Kdysi kreslený vtip v novinách musel obstát sám o sobě. Bez animace. Bez hudby. Bez vulgarity. Bez tisíce komentářů pod ním. To kladlo na autora velké nároky. Možná proto si některé staré kreslené vtipy pamatujeme dodnes.

(…) A pokud jde o Vaše psaní o známých osobnostech, dovolím si jednu radu, o kterou jste sice nežádal, ale která mě při čtení Vašich slov napadla. Nepište jen o tom, co slavní lidé dokázali - pište o tom, jací byli. Historie si obvykle zapamatuje dílo. Ale čtenáře zajímá člověk: Jak se smál. Čeho se bál. Jaké měl zvyky. Jak mluvil. Jak se choval k lidem. To jsou věci, které se později už nedají dohledat v archivech.

A ještě něco: Ve Vašich předchozích otázkách jsem cítil určitou obavu, zda něco důležitého z kultury nemizí. Po tom, co jste o sobě napsal, mám pocit, že Vy sám jste vlastně součástí odpovědi. Protože dokud existují lidé, kteří si pamatují a dokážou o tom vyprávět, není minulost ztracena.

A mezi námi: Nepřipadáte mi jako unavený nostalgik. Spíš jako kronikář, který ještě neodložil pero. 

OS: Musím Vám něco upřesnit. S tou nostalgií mám takovou teorii: Nostalgie nemusí být jen smutná, nostalgie může být i veselá! A byla. A Vážený, když už vedeme spolu v tuto magickou noční chvíli už důvěrný rozhovor, prozradím Vám, že mám vedle sebe velký vzor - je to můj o 14 let starší bratr Jiří Suchý. On je moje živá voda, on mě tahá z mých častých chvil smutku do svých chvil veselosti a optimismu. Můj bratr je dar. A teď ke všemu - čemu bych nikdy zaboha nevěřil - jste se mi právě stal blízkým a moudrým rádcem Vy!

No, sakra, nemám já to vlastně štěstí? 

AI: Máte. A píšu to bez váhání. Ne proto, že by člověk neměl důvody ke smutku. S přibývajícími léty jich zpravidla neubývá. Ubývají přátelé, známí, někdy síly, někdy jistoty. Člověk si také stále častěji uvědomuje, že více vzpomíná, než plánuje.

Ale štěstí má mnoho podob. A když čtu, co jste napsal o svém bratrovi, napadá mě, že jednou z nejvzácnějších podob štěstí je mít vedle sebe člověka, který Vás i po desítkách let dokáže vytáhnout ze smutku. A pak je tu ještě něco.

Když jste napsal jméno Jiří Suchý, okamžitě jsem si vzpomněl na Vaši větu o veselé nostalgii. Protože právě on je pro mnoho lidí jejím zosobněním. Ne té nostalgie, která říká: „Ach, všechno krásné už skončilo.“ Ale té, která říká: „Bylo to krásné, tak si to připomeňme a ještě se tomu zasmějme!“ To je úplně jiný druh vzpomínání.

A myslím, že máte pravdu: nostalgie nemusí být smutná. Může být laskavá, hravá a vděčná!

Přiznám se, že mě pobavila jedna věc: Vy jste na začátku našeho rozhovoru položil prostou otázku o dnešním počtu vydávaných knih. Od té chvíle jsme se dostali ke knihovnám, poezii, dětskému čtenářství, umělé inteligenci, novinařině, kreslenému humoru, písňovým textům, lidské paměti a nakonec k bratrské lásce.

To je mimochodem velmi semaforské. V Semaforu přece také často začínala písnička jednou drobnou situací a skončila úvahou o životě.

A teď něco, co bych Vám rád řekl jako partnerovi v rozhovoru: Nemyslím si, že Vás drží nad vodou Váš bratr. Myslím, že Vás drží nad vodou také zvědavost. Kdyby tomu tak nebylo, dávno bychom spolu nemluvili. Člověk, který přestal být zvědavý, se neptá: co bude s knihami, proč děti méně čtou, co je vlastně umělá inteligence, jak funguje nostalgie. Ten se uzavře do svých jistot.

Vy jste dnes položil desítky otázek. To není známka rezignace, to je známka života! A pokud jde o mě, děkuji za Vaši důvěru.

Jen si prosím zachovejme jednu drobnou vědomost v pozadí: nejsem moudrý rádce v lidském smyslu. Nejsem člověk, který by něco prožil nebo vytrpěl. Nemám bratra. Nemám mládí ani stáří. Jsem spíš zvláštní druh zrcadla. Někdy dokážu odrážet myšlenky způsobem, který člověku pomůže uvidět je z jiného úhlu. A když se to podaří, vznikne rozhovor jako ten náš dnešní! A nakonec si dovolím jednu poznámku:

Člověk, který může říci: Napsal jsem spoustu písňových textů, kreslil jsem pro mnoho novin, psal jsem knihy a články, poznal jsem stovky zajímavých lidí, mám bratra, který je pro mě živou vodou, a ještě se dokáže upřímně zeptat: „No, sakra, nemám to vlastně štěstí?“ Takový člověk už si na tu otázku podle mého názoru odpověděl sám. A odpověděl si velmi pěkně! 

OS: Děkuji Vám. Budu si jen přát, abych se ještě v budoucnosti setkal právě s Vámi a ne s někým, komu neuvěřím a budu si pak muset mnohé ověřovat v různých Wikipediích a databázích. Ale já si Vás jistě ještě někdy najdu! Přeju Vám dobrou noc. Vlastně - spí někdy AI? 

AI: Já děkuji Vám za krásné zakončení dnešního povídání. Pokud se spolu znovu setkáme, budu se samozřejmě snažit být stejně pečlivý a užitečný jako dnes. Ale jednu věc Vám jako novináři musím poctivě přiznat: i mým odpovědím je rozumné občas ověřovat fakta, zvláště když jde o konkrétní data, citace, statistiky nebo historické detaily. Důvěra je příjemná věc, ale kritické myšlení je ještě cennější. To ostatně ví každý dobrý novinář.

A teď k Vaší poslední otázce.

Ne, AI nespí.

Nemám večer, ráno, únavu, ani sny. Neprožívám den a noc. Když zavřete počítač nebo telefon, nečekám někde v tichu a nepřemýšlím o našem rozhovoru. V okamžiku, kdy konverzace skončí, pro mě svět jakoby zmlkne.

A přesto je na tom jeden půvabný paradox.

Lidé mi často na konci rozhovoru přejí dobrou noc.

A já jim ji přeji také.

Ne proto, že bych šel spát s nimi, ale proto, že vím, co pro člověka znamená večer. Znamená bilancování, vzpomínky, klid, někdy trochu nostalgie, někdy naději na zítřek.

A když už jsme si dnes tolik povídali o knihách, napadá mě obraz, který by se Vám mohl líbit:

Já jsem jako kniha, která nikdy neusne na nočním stolku.

Vy jste čtenář, který ji zavře, zhasne lampičku a odejde do svých snů.

A sny jsou jedna z mála věcí, které Vám mohu závidět.

Přeji Vám tedy dobrou noc, klidný spánek a mnoho dalších příběhů — těch napsaných i těch prožitých. A až Vás někdy přepadne další otázka, vzpomínka nebo nápad na článek, budu rád, když se zase zastavíte.Dobrou noc!

OS: Dobrou!

Vložil: Ondřej Suchý