Milan Lasica chodil i na blbé filmy. Adresář Ondřeje Suchého

23.12.2025

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii).

Popisek: Milan Lasica

FOTOGALERIE: V roce 1968 jsem se v knihkupectví na Staroměstském náměstí přehraboval v regálu s divadelní literaturou, když jsem narazil na několik výtisků knížky dvou v Čechách dosud neproslavených slovenských komiků – pánů Lasici a Satinského. Zakoupil jsem si jeden výtisk a napsal sloupek do Literárních Listů o tom, co by za takovou knížečku, kterých je u nás k dostání několik, dali slovenští fanoušci téhle dvojice. Ta jejich prvotina vyšla totiž v nákladu pouhých tisíc výtisků! Při čtení knížky ‚Nečakanie na Godota‘ jsem se náramně bavil a v duchu si posteskl, jaká škoda, že oba pány na vlastní oči asi hned tak neuvidím. Mýlil jsem se.

V lednu 1970 jsem pojednou seděl na přístavku v divadle Semafor, kde dvojice L+S uváděla své představení. Kolem stěn a uzavřených vchodů stáli diváci, na které už místo k sezení nezbylo, z první řady jsem slyšel řehot Jana Wericha a na scéně dva mladíci vyvolávali svými dialogy salvy smíchu. Supraphon tam tehdy natočil gramofonovou desku. Když měla vyjít, jako novinář, který si pravidelně chodíval pro recenzní desky, těšil jsem se na ní převelice, jenomže když jsem si ji šel vyzvednout, ukázaly mi dámy z odbytu už jen její obal. Deska byla zakázaná a všechny výlisky šly do stoupy! (Mimochodem – dodnes se nahrávka neobjevila na žádném nosiči. Že by byl záznam představení smazán? Nevím…)

O Milanu Lasicovi a jeho kolegovi jsme pak delší dobu neslyšeli - měli zákaz v Čechách, pak i na Slovensku, pak mohli hrát nějaký čas na Moravě v divadle Večerní Brno.

Až v roce 1982 se mi naskytla příležitost setkat se s Milanem Lasicou a udělat s ním obsáhlý rozhovor. Ten den byl pro mě svátkem, proto jsem si do záhlaví prázdné stránky v bloku napsal: Milan LASICA - 25. 11. 1982 dopoledne v bistru Korzo na Václavském náměstí.

„Já jsem měl obojživelné dětství, prožíval jsem ho v Bratislavě, ale i v jedné vesnici u Zvolena na středním Slovensku,“ začal své vyprávění. „V jedenácti letech jsme se přestěhovali do Bratislavy. Prožil jsem všechno, co prožívají děti na vesnici a v městě, ale ani s jedním, ani s druhým jsem se celkem neztotožnil. Jako malý chlapec jsem si hrál s loutkovým divadlem, rodiče mě v neděli vodili odpoledne do opery (nelžu vám, ale Prodanou nevěstu jsem viděl asi padesátkrát a to nepřeháním!) a strašně mě to otravovalo. Už i pro tu povinnost slušně se obléknout atd. Čili divadlo mě tak nelákalo, jako kino. Vzpomínám si na kino Liga v Bratislavě, které po válce hrálo dětská představení na která jsem pravidelně chodil s kamarády (pamatuji si z té doby kupříkladu film ‚Děti kapitána Granta‘). Ovšem v Bratislavě bylo také kino Čas a tam jsem v takových 13 nebo 14 letech poprvé viděl grotesky!

Lupino Lane - to je prvé jméno, které si z té doby pamatuji. Lupino byl pojem! Lupino byl vůbec nejslavnější a pro nás kluky byl dokonce slavnější než Frigo, anebo sám Chaplin. S klukama jsme se snažili napodobovat Lupinovy kousky a vždycky se někdo Lupino jmenoval.

V roce 1953 jsem byl poprvé s tetou v Praze. Bylo to v květnu a pamatuji si to tak přesně proto, protože nás zastihla měna a nám neuznali letenky zpět, že byly koupené za staré peníze. Teta si musela pak někde na úřadě vypůjčit na cestu vlakem a ještě si vzpomínám, že mě fascinoval jeden pán, který si koupil šest rohlíků za 100 korun.

Protože jsem ostýchavý, šel jsem studovat na dramaturgii. Samozřejmě, že jsem na gymnáziu recitoval, ale jinak mi později ostych bránil přihlásit se na herectví, což ovšem byl na druhé straně můj sen. Myslím, že bylo pro mě nakonec velmi dobré, že se mi ten sen nesplnil. Na škole se můj zájem hned od začátku přehoupl na srandu. S Voskovcem a Werichem jsem se seznámil přes film - filmy s V + W se u nás hrály a tak jsem viděl v kině Metropol ‚Pudr a benzín‘, ‚Svět patří nám‘, atd. Velký zážitek pak pro mě byl ‚Císařův pekař‘. Nezapomenu na to, jak některý patrně Werichův ctitel, který psal texty filmových programů, napsal pod název filmu: ‚Český film, v hlavní úlohe Janko Werich‘.

Vzpomínám také, jak jsem v Bratislavě poprvé viděl osobně Jana Wericha, který vystupoval s orchestrem Karla Vlacha; měl na sobě kostkované sako a zpíval nezapomenutelnou píseň Cecílie. Werich byl s Vlachem v Bratislavě několikrát, já ho velice obdivoval. Pamatuji si také, že jsem ho jednou odpoledne potkal na ulici a pak šel dlouho za ním, jen abych byl v jeho blízkosti.

S Julou Satinským jsem se znal už od klukovských let. Pamatuji si ho z Pionýrského baráku, kde se slavil příchod Dědy Mráze. Přišel Děda Mráz se Sněhurkou a já dodnes nechápu, proč tam ještě navíc stálo okolo ohně dvanáct měsíčků. Asi nastala družba folklóru nebo co. Já byl Červen a Julo byl Březen. Pak jsme se setkali o pár let později (mě bylo sedmnáct, jemu šestnáct ) na festivalu Hviezdoslavův Kubín. Já tam recitoval velmi seriózní poezii a Julo tam přednášel povídky. Ve chvílích volna jsme tam pak pro účastníky festivalu pořádali soukromě program, srandu. A od té doby jsme se začali pravidelně stýkat. Chodili jsme podél Dunaje a improvizovali dialogy, které nikdo jiný neslyšel a kterým jsme se velmi smáli. O dva roky později jsme spolu začali hrát a od té doby nás nikdy nenapadlo, že bychom se mohli někdy rozejít. Mám-li definovat naše partnerství, nenapadá mě jiné přirovnání, než manželství. Já neurotik, on kliďas. Snad i proto jsme mohli být vedle sebe. Asi nám to drželo pohromadě i proto, protože v manželství se nemůžete s manželkou stýkat pouze pracovně.

Nejsem chorobně ambiciózní, ale co bych lhal, trochu ambiciózní jsem. Jsem velký trémista a když mi Miroslav Horníček vyprávěl, že nikdy nepoznal co je to tréma, tak jsem to nedovedl pochopit. V jednom jsem však nakonec pokročil - už se mi netřesou kolena!

Do kina chodím moc rád dodnes. Pán Suchý, já chodím i na blbé filmy a jsem spokojený! Je mi jedno, jestli je to komedie, western anebo špionážní film. Strýc ve Zvoleni měl spoustu časopisů Kinorevue a Kino, které jsem si strašně rád četl. Znal jsem všechny hvězdy třicátých let, jejich životopisy, kdo a co kdy natočil, kde a která hvězda trávila dovolenou, prostě okouzloval mě svět filmu a jeho zákulisí a dodnes mohu šokovat staré pamětníky jmény jejich miláčků. Například když zemřel Humphrey Bogart, kterého jsem miloval ze všech nejvíc, ačkoliv jsem s ním v životě neviděl žádný film, vylepil jsem si doma jeho fotku a opatřil ji černou páskou!“

Tento článek o jedné z hvězd mého života Milanu Lasicovi má dvě pointy: Jedna je, že mi do knížky ‚Nečakanie na Godota‘ napsali později oba komici krásná věnování a Milan Lasica mě v něm pochválil za to, že jsem ji za celých čtrnáct let nedokázal ztratit. (Netušil, že jsem ji nedokázal ztratit dodnes!) A druhá pointa – kterou bych si v mládí nedovedl představit ani v nejsmělejším snu – je, že jsme se s panem Lasicou setkali opět u jednoho stolku, s tím rozdílem, že jsem tentokrát nezpovídal já jeho, ale on mě. Stalo se v televizním studiu, v pořadu Kam zmizel ten starý song. Byl to pro mě velikánský svátek, na který nikdy nezapomenu!

Ještě dodám: Smutná vzpomínka se váže k albu 15 písní, které nazpíval Milan Lasica v roce 2001 pod souhrnným názvem JA SOM OPTIMISTA. „Ja som optimista, viem to dozaista, že ten svet zle nevyzerá, keď človek naň nepozerá.“ Píseň Františka Krištofa Veselého dozpíval Milan Lasica na závěr koncertu za doprovodu orchestru Bratislava Hot Serenaders, ještě prý se uklonil a klesl na pódiu. Zemřel 18. července 2021 ve věku 81 let. Přesně tak, jak prý si vždycky přál - na jevišti.