Komik Fanda Mrázek, obdivovaný i Werichem. Adresář Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii).

Popisek: František Mrázek, všeobecně známý jako Fanda, byl kabaretiér a divadelní komik, který se prosadil i v několika filmech.

FOTOGALERIE: Nebýt některých filmových epizodních rolí, které Fanda Mrázek vytvořil v padesátých letech, dovedl by si ho dnes už málokdo představit. Než jsem se dostal díky televizi k některým předválečným snímkům, ve kterých mladý Mrázek hrál větší role („Pepina Rejholcová“, „Barbora řádí“, „Klapzubova jedenáctka“ aj.), vybavoval jsem si jeho tvář snad jen ze třech filmů: Hrál například celníka v pohádce „Byl jednou jeden král“, závodčího ve druhém dílu Švejka – „Poslušně hlásím“, anebo v „Pěti z milionu“, kde ve dvojici s Emanem Fialou zpíval písničku „Tak hodně štěstí do manželství“. Posledně jmenovaný titul je z roku 1959 a patřil také k posledním, v nichž se ještě koncem padesátých let Fanda Mrázek objevil. Zemřel o jedenáct let později, 13. října 1970, ve věku 67 let.

Jeho hvězda vyletěla vzhůru ve druhé polovině dvacátých let. O popularitě tohoto osobitého, lidového komika a zpěváka, na kterého kdysi chodila opravdu celá Praha, podal svědectví v knize Úsměv klauna Jan Werich: „S Voskovcem jsem u Mrázka obdivoval určitou virtuozitu s jakou dovedl odevzdat, nebo jak se hantýrkou říká, prodat písničku. Vezměme si třeba například ‚V té naší aleji, švestky se válejí‘ a pokračujme... ‚já dneska nehlídám, já dneska nehlídám, oči mě pálejí.‘ Anebo prosím, jestli se vám lépe líbí ‚Koulelo se jablíčko, koulelo, koulelo se pěkně po mezi...‘ Kdyby mi někdo uložil, abych jednu z těch písniček zazpíval a odevzdal, asi bych se rozplakal. Pozorovali jsme ho ve vyprodaném velkém sále Lucerny, kde dvěma tisícům nedělních paniček na monstre-kabaretu sypal jednu takovou písničkou za druhou z rukávu. Dívali jsme se do rozjásaných tváří těch paní a paniček, co mu tleskaly, a nezbylo nám než připustit s obdivem Ejhle, umělec!, který z ničeho uhněte radost. Ovšem Mrázek byl dobrý herec a mohl být daleko lepší, kdyby mu byl osud dal víc příležitostí. Jestli si ten osud připravoval sám, nebo jestli si osud připravil jeho, to už nerozřešíme…“ 

Poslední věta Jana Wericha dává tušit, že Fanda Mrázek nenakládal se svým zdravím příliš šetrně. Je ale moudré tuto otázku „neřešit“. Proto bych raději - čteme-li o Mrázkovi jako o zpěvákovi - připomněl ještě několik dalších písniček, které se v jeho podání staly nesmírně populárními: „Na našem rybníce“, „Houby, houby, houby“, „Bramborová placka“, „Hledám děvče na boogie-woogie“. A jistě stojí i za zmínku, že tento herec psal rovněž hry, skeče a texty písniček. Za svého života dokonce vydal knižně dva romány („Šťastný člověk“ a „Bída je pes“) a v jeho pozůstalosti se našly ještě další rukopisy dvou chystaných knížek. V jedné z nich se rozepisuje o své lásce k Paříži a naznačuje něco víc o svém obdivu k legendárnímu zpěvákovi a herci Maurici Chevalierovi:

„Zůstal jsem fandou Maurice Chevaliera. Byl to roztomilý gamin a měl mnoho společného se mnou. Jeho kreace byly neodolatelné a jeho girarďáček, svítící nad smokingem, nová pařížská móda, která se ujala v celém světě, ho proslavil daleko za hranicemi. Všichni, když nosili girarďák, mu chtěj nebo nechtěj dělali zdarma reklamu, protože kdo uzřel klobouk, vybavil se mu v celé podobě Maurice se svým neodolatelným úsměvem a svým velikým spodním pyskem. Věnoval mi svoji fotografii, kterou jsem si zasklil a měl ji v předsíni mezi největšími trofejemi, velmi si ji cenil a vždy vzpomínal na svého ‚bráchu‘ ve Francii, který se stal později v Hollywoodu slavným po celém světě a jeho filmy byly překládány snad do všech jazyků.“

Bohužel, jak se rozvíjel vztah mezi Chevalierem a Mrázkem dál, to jsem v místy poněkud chaoticky psaných Mrázkových rukopisných vzpomínkách (které svého času zachránil kabaretní sběratel Jaromír Farník) nedohledal. Nenašly se ani Chevaliérovy dopisy, o nichž se zmiňoval Jan Werich a tak zbývá jen toto Werichovo svědectví: „Vyprávěl mi, že jako mladík se dostal do Paříže. A šel navštívit Maurice Chevaliera do zákulisí. Maurice Chevalier v něm nalezl oblibu a pozval ho, aby u něj bydlel. A tak prý došlo k podivnému přátelství a ke korespondenci, která vydržela řadu let.“

Paříž měl Fanda Mrázek skutečně prolezlou skrz naskrz a dostal se tam do společnosti opravdových tehdejších hvězd – Mistinguette a „černé perly Paříže“ Josephine Bakerové. Ve svých memoárech pak také píše: „Po představení se všichni herci scházeli na Momparnase v baru patřícím slavné Lucienne Boyer, sestře populárního filmového herce Charlese Boyera, která v něm vystupovala se svou dcerou. Zde pak všichni účinkovali a i já musel se svou trochou do mlýna. Protože francouzsky umím jen, že když Francouz bere za kliku vím, že chce otevřít, vymýšlel jsem si. Tam vznikly moje pozdější slavné kreace, jak se jí ovoce, jak kdo čte noviny a řeckořímské zápasy.“

Život „českého Chevaliera“ Fandy Mrázka byl přepestrý a zasloužil by si důkladnějšího zmapování. Určitě bychom narazili ještě na řadu dalších pozoruhodností.  Zbývá dodat, že by tento umělec už dávno upadl do zapomenutí, nebýt známého sběratele gramofonových desek a historika Gabriela Gössela  a pochopení nakladatelů Františka Rychtaříka a Radioservisu, díky nimž vyšlo v roce 2005 pod názvem „Fando, ty kluku zlatej“, Mrázkovo CD s pětadvaceti jeho písničkami a monology. 

Pokračování za týden

Vložil: Ondřej Suchý