Krátká sláva a smutný konec havíře Slivky. Adresář Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii).

Popisek: Jaroslav Wolf v kostýmu havíře Slivky při jednou ze svých estrádních vystoupeních.

FOTOGALERIE: V polovině osmdesátých let napsal ve svých pamětech populární herec a komik, šéf operety Státního divadla v Ostravě, Josef Kobr. „Nakonec jsem si nechal havíře Slivku, rozeného muzikanta a imitátora, dirigenta hornické kapely, pravým jménem Jaroslava Volfa.“ Udělal chybičku v příjmení Jaroslava Wolfa, on se psal totiž s dvojitým vé, ale jinak je charakteristika jmenovaného umělce a hlavně popis Wolfova nejslavnějšího estrádního čísla Povídání o pohřbu, velmi přesný.

Jak by také ne, když spolu vystupovali nesčíslněkrát na stejných pódiích! A tak, než vám přetlumočím něco víc ze života bodrého „haviře Šlifky“ (tak se jméno jeho postavy vyslovovalo na severní Moravě), přečtěte si, jak ho viděl jeho občasný zájezdový kolega Josef Kobr:

„Slivka vlastně na estrádách celý život předváděl pohřeb. Ale jaký to byl pohřeb! Kdyby na pódiu ležel opravdový nebožtík, ručím za to, že by smíchy vstal z mrtvých. Volf si ten vtipný monolog sám vypracoval a později jej rozšiřoval a zdokonaloval. Konferoval jsem jedno z jeho prvních vystoupení. Bylo to při veřejné nahrávce ostravského rozhlasu a posluchači tehdy slyšeli Slivku poprvé. Vyprávěl, jak spěchá kolem domu smutku, odkud měl ve tři hodiny vykročit pohřební průvod. Tři už na věži odbily a muzikanti nikde. Co teď? Půjčí si od jednoho synka housličky, a když nebožtíka vynášejí z domu, obstará hudbu sám. Slivka, hrej! A zahraje ‚všicko na pysku‘ - buben, činely, trubku i klárinet. A doprovod čili beglajtung na housle. ‚Pohřeb‘ měl takový úspěch, že jej brzy znali posluchači a diváci v celém kraji od tří do devadesáti let. Kdekoli se populární havíř, vlastně nádvorní Volf objevil, obecenstvo už od vchodu do sálu volalo: ‚Slivka, hrej!‘ Měl dobrých sto kilo živé váhy, nosil havířskou čepici s chocholem, a protože špatně viděl, musel i při vystoupení mít na nose brýle. Skla na očích sice nedělají dobrý dojem, působí trochu úředně, ale Slivka dovedl využít i své zrakové vady. Připevnil si na černé, kostěné okuláry kašírovaný nos a fousy, a když dechem napodoboval buben - duf! duf! duf! - ty fousy mu pokaždé komicky nadskočily..."    

V únoru roku 1999 jsem v rozhlasovém pořadu Padesátník hrál svoji zamilovanou desku z dětství - Wolfova Havíře Slivku. Když v roce 1952 vyšla a bratr Jiří ji přinesl domů, bylo mi sedm let. Pamatuji si, jak jsme se u ní sešli celá rodina a chechtali se na celé kolo. Nechápal jsem, jak mohl zůstat v dalších letech Wolfův talent rozhlasem anebo Supraphonem nevyužit. Kromě zmíněné gramodesky se mi podařilo prostřednictvím od nadšeného posluchače Padesátníku, Ladislava Pláničky z Ostravy, získat už pouze tři amatérské nahrávky mající dohromady sotva pět minut. Jaroslav Wolf na nich zpívá jednu polku a imituje hudební nástroje - kontrabas a havajskou kytaru. Zbylo toho žalostně málo po tak báječném muzikantovi a lidovém baviči! A navíc - kdo o něm dnes už co ví?

Obrátil jsem se tehdy na rozhlasové posluchače a v zápětí jsem obdržel první zprávy od těch, kteří Wolfa-Slivku znali důvěrně. Například Eduard Rychtera z Děčína. Pohřební scénku havíře Slivky, ale i jiné Wolfovy výstupy, viděl prý spolu se svými kamarády a spoluhráči z Hudby Vojenské akademie v Hranicích na Moravě nejméně padesátkrát! Jaroslav Wolf tam hrál na tubu. Hrál též na pozoun a to ve velkém tanečním orchestru, kde jej v roli prvního pozounisty vystřídal pak právě Eduard Rychtera. Na jaře roku 1950 vyhrál tento orchestr v celostátní soutěži v Brně první místo.

„Píši vám hlavně proto,“ dodával pan Rychtera v závěru svého dopisu, „že Jarda byl také dobrý básník a karikaturista!“ To hned potvrdil ve svém dopise i Zdeněk Surga z Havířova-města, další z muzikantů, kteří s Jaroslavem hráli v hudbě Vojenské akademie: „Chtěl bych vás oslovit jménem tisíců Ostraváků a mnoha muzikantů, kteří jsme s Wolfem hráli v dechových orchestrech, na estrádách a já osobně i za ‚staré mazáky‘ od hudby Vojenské akademie v Hranicích, kde jsme společně dva roky (1948-50) všichni žili hudbou a velkým kamarádstvím. Dodnes každý z nás doma opatruje jako oko v hlavě naše karikaturní tablo, které Wolf nakreslil před naším odchodem do civilu... Byl to všestranný, vynikající kumštýř a kamarád... Píši vám proto, abyste věděl, že ještě žijí lidé, kteří jsou vděční za každou vzpomínku z jejich mládí a zvláště muzikantskou.“

Nejhezčí překvapení mi tenkrát ze všech pisatelů, kteří zareagovali na těch pár minut smíchu, jenž jim poslal po rozhlasových vlnách jejich ‚Šlifka‘ či spíš jejich ‚Jarek‘, přinesl dopis Wolfovy manželky, paní Aleny Wolfové z Ostravy. Vyměnili jsme si jich pak pár a já si tak konečně mohl udělat celkový obrázek o muži, po jehož osudu jsem pátral! Se svolením paní Wolfové předávám jí i po létech slovo:

„Tož se pokusím Vám něco napsat o svém manželovi Jaroslavu Wolfovi - havíři Slivkovi. Narodil se 5.října 1926 v Ostravě. Na housle začal hrát už jako šestiletý chlapec. Učil ho pan Uher, starý kapelník vojenské hudby. Pravděpodobně byl moc přísný, Jardovi se příliš do učení nechtělo. V zimě sáňkoval na futrále, ale houslím se nic nestalo. Potom se začal učit na dechové nástroje a muzika se stala jeho velkou láskou. Přišla válka, musel na práci do Německa, jako jiní studenti českých škol - tehdy studoval obchodní akademii. Po válce pracoval v účtárně na ředitelství OKD, potom zase byla akce ‚úředníci do výroby‘, takže až do onemocnění pracoval jako placmajster, jak se u nás říká, na dole Vítězný únor, potom se šachta jmenovala Generál Svoboda, nakonec Odra, ale už je uzavřena - nefedruje se - netěží... Ale zpátky: Dva roky sloužil v Hranicích na Moravě u vojenské hudby. Vzpomínám na vyřazení důstojníků, šel v poslední řadě, hrál na heligon - nejvyšší postava. Miloval vážnou hudbu, hrál v tehdejší ostravské filharmonii na pozoun. V roce 1952 jsme se vzali a byla to sláva! Když jsme vycházeli z ostravské katedrály, lilo jak z konve, blýskalo se, lidi stáli, usmívali se a říkali, že nám ‚prší štěstí‘. Měl spoustu přátel, byl velmi společenský, hýřil vtipem, ale doma byl velmi vážný a mluvilo se spisovnou češtinou! Ještě ke kapele. Na Ostravsku vyhledával mladé lidi. Jeho kapela hrála na různých estrádách, Dnech horníků, v lázních, při záplavách v Hurbanovu...V jeho kapele hrál též tatínek Luďka Nekudy, Richard Nekuda, Josef Marovský, ani si už na všechny nevzpomínám, hodně jich odešlo navždy, pan Kobr, Honza Vala, i Mydelko a stryk Voznica, též už nejsou mezi námi.

V roce 1960 se nám narodil syn Petr. Bohužel na podzim toho roku už začínal být manžel nemocný. Nepřipouštěl si to, alespoň před námi ne, ale my, kteří s ním žili, to cítili. Před nikým si nestěžoval, snažil se s nemocemi vyrovnat, byl hluboce věřící člověk, jsme katolická rodina. A ještě jedna vzpomínka! Ostrava nemá právě moc historických památek, ale jednou z nich je přes 740 roků starý kostel sv.Václava. No a v tomto kostele zněly pod jeho taktovkou nádherné vánoční mše, ať už Mácha, Kolařík či slavná  ‚Rybovka‘. Kamarádi z kapely přišli hrát, hřmělo to a byla to krása. Pak přišlo 6.září 1973. Nad ránem - doma - odešel navždy.

Jarek byl nemocný deset roků, prodělal tři infarkty, dvě mozkové příhody, přidala se i cukrovka. Nedočkal se promoce svého milovaného Petra, ani bezvadných vnuků a skvělé snachy. Bylo mu necelých 47 roků.

Dnes už nám zbývá jenom cesta k jeho hrobu, položit kytičku (bohužel, za chviličku ji někdo odnese) zasvítit a zavzpomínat na toho dobrého člověka, kamaráda, který vždycky hledal v člověku něco pěkného a dobrého, protože i on sám takový byl. Lidé, kteří Jarka znali se ptají, kde leží. Tož na Slezské Ostravě, na kopci je hřbitov a on se dívá na tu Ostravu ‚fajnu a gryfnu‘, kterou měl tolik rád a kterou spolu s Honzou Valou tolik opěvovali...“ 

Prosté a láskyplné vzpomínání paní Aleny Wolfové jsem citoval s jejím svolením z jejích dopisů tak, jak bylo psáno. Věřím, že vás chytí za srdce stejně, jako mne.

P.S.

Psal se rok 2006, když mi přišel od jednoho posluchače pozoruhodný mail:

„V neděli jsem na stanici ČR 2 - Praha poslouchal Váš pořad, ve kterém jste uvedl ukázku skeče v podání Jaroslava Wolfa, nahranou na začátku 50. let. Ve svém komentáři jste uvedl, že Vám není známo, proč nebylo s tímto umělcem natočeno více snímků. K tomu bych Vám mohl uvést, i když ne z vlastních zážitků, ale ze vzpomínek mého strýce, nyní již nežijícího - pracoval v té době na Ministerstvu národní osvěty, které v té době vedl Václav Kopecký. Na základě iniciativy tehdejšího ředitele Armádního divadla plukovníka E.F.Buriana, za velmi účinné spolupráce s prof. Zdeňkem Nejedlým, došlo tehdejší vedení k údajnému zjištění, že J.Wolf svými vystoupeními zesměšňuje zejména Ostravské i jiné horníky, kteří byli v době terorou základem budováni socializmu. Proto mu bylo povoleno vvstupovat pouze na estrádách na Ostravsku (dle názoru rozhodujících orgánů nebyli tehdejší tamní obyvatelé na vysoké intelektuální výši - ti to chtěli a jim to stačilo), jinde nebylo Wolfovo vystupování žádoucí), viz jak to koresponduje s heslem, že ‚Já jsem horník a kdo je víc!‘.

Nevím, zda Vám toto sdělení nějak pomůže utřídit názory na tuto problematiku.“

Dodatečně i po letech děkuji neznámému pisateli za toto svědectví.

Pokračování za týden

Vložil: Ondřej Suchý