Princeznička herce Rudy Prince. Adresář Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii).

Popisek: Zpěvačka Zuzana Princová měla i vlastní pohlednici.

FOTOGALERIE: Před lety přišel do rozhlasu z Dánska e-mail, v němž se jistá Zuzana Vasa z Kodaně zajímala o pořad, který se jmenuje Padesátník a ve kterém - jak prý se dozvěděla od svých blízkých z Prahy - zazněla písnička, v níž zpívá: „Já mám doma bratra / a ten je vám zatra- /-cený kluk.“ Ta písnička zněla v dávných dobách v představení pražského Divadla Paravan a zpívala ji tam právě ona pisatelka. Tenkrát se ještě jmenovala Zuzana Princová.

Pořad Padesátník jsem připravoval já a tak mi byla zpráva doručena. Nelenil jsem a hned jsem paní Zuzaně odepsal. Pamatoval jsem si ji velmi dobře jak z Paravanu, tak i z televize, navíc jsem znal jako divák i jejího tatínka, populárního komika i zpěváka Rudu Prince. Jeho jméno mám zařazeno v oné řadě komiků, zpěváků a režisérů, kteří byli známí především ze světa operety (jako například Franta Paul či Fanda Mrázek). Paní Zuzana mi tenkrát promptně odpověděla, a tak začala naše dodnes trvající korespondence a dovolím si tvrdit, že i přátelství na dálku. (Z nahrávek jejích písniček, kterých v šedesátých letech zněla z rozhlasových i televizních přijímačů celá řada, se mi po časech podařilo získat už jen jednu jedinou. Vyšla stejně jako ta nejznámější o bratrovi na gramofonových deskách, jmenuje se Hlavička chytrá, avšak tupírovaná a pro Zuzanu ji napsali pánové Petr Hapka a Petr Rada.) 

Zuzanu Princovou jsem viděl na vlastní oči poprvé v době, kdy Divadlo Paravan sídlilo ještě v sálku Reduta na Národní třídě. Občas jsem se tam zastavil za kamarádem Zdeňkem, který zde krátce pracoval ve funkci náboráře a míval někdy navíc též službu v pokladně. Sedávali jsme tam a spřádali mladické plány. Jaké, to už si nepamatuji, neboť byly nejspíš opravdu velmi mladické, bylo jich mnoho a jeden v rychlém sledu střídal druhý. Pravděpodobně jsme zakládali nějaká malá divadélka, neboť tou módní posedlostí žila v první polovině šedesátých let snad většina mladých lidí, vysokoškoláky počínaje a učni konče. (Vzpomíná si ještě někdo z vás na divadélko Inklemo, plné budoucích zámečníků, klempířů a instalatérů? Vedl ho zkušený Václav Bárta (jehož syn je dnes slavný zpěvák Noid Bárta) a bylo tak dobré, že si na jeho představení Jak se chodí za holkama mohli diváci zajít i do samotného Divadla Na zábradlí.)

Tak jaké představení se Zuzanou Princovou jsem v Paravanu viděl? Beru si na pomoc knížku shrnující historii tohoto divadélka, zkoumám názvy her a pásem, jejichž hlavním autorem byl povětšinou principál J. R. Pick, a pak probírám jména účinkujících. Zuzana Princová se objevuje téměř všude: Komedia dell‘karte, Písničky za 7, Trafikant Jan, Danuše z Podještědí, Těpick, Shakespeare, Z Košíř až po Orinoko aneb Všichni moji otcové atd. Ne, opravdu už nevím, ve kterém z těch představení jsem ji viděl. Možná, že to nakonec bylo při některém z text-appealů, které se v Paravanu těšily velké oblibě a na nichž vystupovali i spisovatelé Josef Škvorecký, Ivan Vyskočil nebo Pavel Bošek. Nevím. Zapamatoval jsem si akorát tu temperamentní holčinu, zpívající hláskem adekvátním jejímu mládí. Byla půvabná a toho jejího „Bratra“ si pamatuji dodnes. 

Za poměrně časně nastartovanou uměleckou dráhou Zuzanky Princové stáli její rodiče, především tatínek. Zatímco mnohá dítka z hereckých rodin musela za možnost realizace svých snů doma tvrdě bojovat, Zuzana měla tatínkovu absolutní podporu. Ostatně - s láskou na něj vzpomíná dodnes, stejně tak jako na své první krůčky po prknech, která znamenají svět. Začínala v dětských rolích na poslední tatínkově domovské scéně, v nuselském Divadle Na Fidlovačce. S úsměvem i nostalgií popisuje zážitky z té doby:

„Jakmile jsem se naučila chodit, začala jsem svoji divadelní, kariéru na Fidlovačce, kde pro mě táta nacházel roličky. Pamatuji si na operety Tak žil a hrál nám Kmoch anebo Cirkus Orion. V Kmochovi mi dali piano a já hrála živě na jevišti (Kmoch učitel, já žačka). Jenomže zapomněli tu roli žačce přizpůsobit. Každý očekával koncertní zážitek, obzvlášť můj táta měl ucho na plentě, ale ono to moc nešlo. Dopadlo to nakonec tak, že mně museli po několika reprízách dát atrapu piana a koncert pouštět z pásku. Při představě, že táta poslouchá, jsem měla takovou trému, že jsem sice koncert dohrála, ale zapomněla jsem repliky. Vypadala jsem vykuleně a do smrti nezapomenu na ten pocit: Tma za mnou, tma přede mnou, táta za plentou!

Jednou jsem jela s tátou tramvají na odpolední představení. Vždycky jsme stáli na plošině za zády řidiče. A táta mě patrně z něčeho zkoušel, třeba třetí jednání, kdy nějaká paní přiběhne a co já mám jako odpovědět. Moje reakce byla tehdy nejspíš velmi iritující, protože mě tatínek pojednou uchopil, zavlekl mě dovnitř tramvaje plné ospalých lidí, tam se uprostřed postavil jako voják a zahřměl: Vážení pánové a dámy - zde stojí moje dcera a tahle moje dcera je blbáááááá! Myslím, že to odpoledne mě nemuseli ani líčit, ještě tři dny jsem byla červená jako rak. Ale po těch třech dnech jsem se tomu musela začít smát a dodnes, vždycky když je den bez smíchu, vzpomenu si na tramvaj a hned je mi líp!“ 

Ruda Princ, populární postava našich předních operetních scén, byl v českých filmech, zvláště po válce, využíván bohužel většinou jen pro malé epizodní role, a tak největší úspěchy slavil jen na divadelních, kabaretních a estrádních jevištích. Upozornil na sebe poprvé ve třicátých letech ve Velké operetě v mladokomických rolích. Noviny o něm psaly, že je „rtutí v teploměru divadelní nálady“, že „jeho grimasa a maska vždycky sedí a jeho postavy mají osobitý charakter“ a že „není princ jako princ, ale Princ z Velké operety je ze všech princů nejprincovatější“.

Začal se objevovat na filmovém plátně, nahrával gramofonové desky, na začátku čtyřicátých let nastoupil do Moderního divadla, odkud přešel do Tylova divadla, pak na čas do paláce Kotva k Ferenci Futuristovi. Po válce spolupracoval též s Voskovcem a Werichem, slavil úspěchy i po boku Járy Kohouta, stal se pravidelným účinkujícím v oblíbených kabaretech v Lucerně, až se nakonec v padesátých letech vrátil zpátky do Nuslí, aby tomuto divadlu zůstal věrný do konce svého života. Onu smutnou chvíli má Zuzana v živé paměti dodnes:

„Bylo 30. ledna roku 1964. Ten večer sněžilo a já šla z Reduty po představení zasněženou Národní třídou a někoho jsem potkala a ten někdo mi řekl, že v rádiu bylo o tátově smrti. Zastihla ho v ten večer asi o půl osmé. Svět se mi zhroutil, přestože táta dlouho trpěl - byl sice doma, ale měl bolesti. Poslední dny už pak ležel v nemocnici a každý věděl, že se to musí stát. Dodnes mám u sebe tátův kufřík na šminky, který ho provázel po celý život. Na vnitřní straně jsou nalepené fotky z různých představení. V kufříku je jedna z paruk, stále vonící líčidlem.“ 

V Divadle Paravan začínala Zuzana v roce 1960, zároveň s nástupem na taneční konzervatoř. „Na konzervatoři mě učil Oldřich Nový, asi po roce na tanečním oddělení tu začal vyučovat operetu a to táta hned zblejsknul a šup - už jsem tam zpívala Nitouche. Také do Paravanu mě přivedl otec, poněvadž podle něj ‚prkna se musejí učit i v praxi, nejenom ve škole‘. Tady pro mě začalo jedno z nejkrásnějších životních období. Moje začátky v Redutě: Jam Session - já byla Rytmus, moje kamarádka z konzervatoře Melodie. Čistě jen balet a jazz. Pak představení Postaveno na hlavě - stínohra s Ladislavem Mrkvičkou, také tam byl Jiří Krampol. Písničky pod parapletem - píseň Čtrnáctiletá od Reichla a Picka. Písničky za 7 - Já mám doma bratra, od Macourka a Picka. Trafikant Jan - píseň Klap, klap, klap, opět Macourek a Pick. A každý týden text-appealy.“

A také další a další písničky, které nahrávala v rozhlase i v televizi a které už nebyly pouze „paravanské": Je jaro, Písnička o hračkách, Duhová kulička, Je nebe jako šmolka, písničky autorů Jaroslava Jakoubka, Jaromíra Vomáčky, Luboše Fišera. V  roce 1965 ji čekala nakonec i první filmová role v povídkovém filmu vznikajícím podle námětu Josefa Škvoreckého. Tři detektivní povídky, které spojovala postava poručíka Borůvky, natočili v roce 1965 tři režiséři - Ivo Novák, Ladislav Rychman a Jiří Menzel. Zuzana Princová hrála ve třetí povídce, po níž byl celý film nazván - Zločin v dívčí škole. Šlo o příběh, který s ironickou nadsázkou vyprávěl o klanu žaček nejvyšší třídy (Kill Kitten Klanu), pronásledujícím nenáviděného matematika. Povídku režíroval tehdy zrovna začínající Jiří Menzel a Zuzana dostala roli žačky jménem Herodesová. Josef Škvorecký vzpomínal na tento film po letech: „Zločin v dívčí škole se líbil divákům, kritice i Jiřímu Menzelovi, a protože, jak praví Ivan Passer, člověk má dělat takové filmy, na jaké by sám rád šel do biografu, počali jsme vymýšlet pokračování. Mělo se jmenovat Zločin v knihovně rukopisů a šlo o komický horor. Vyskytl se však malér: původní obsazení Kill Kitten Klanu bylo většinou nepoužitelné. Slečna Herodesová se provdala do Dánska a byla v jiném stavu. Slečna Babinská sice zůstala v Praze, ale rovněž čekala dítě. Slečna Jidášová podlehla tragické české vášni jedlictví a příliš přibrala. Slečna Koniášová se mezitím ve filmu příliš proslavila a odmítla být jenom jednou z kolektivu. Museli jsme tedy projekt odložit a mezitím začal Menzel natáčet Rozmarné léto…“ 

Co ještě dodat k příběhu Zuzany Princové mající dnes příjmení Vasa?

Tak alespoň něco málo z toho, co mi kdysi prozradila:

„V Dánsku jsem od roku 1966, dcery se jmenují Christine (chtěla jsem Kristinu, po mé mladší sestře, ale kněz to nepochopil) a mladší Pernille. Kariéru - prkna, co znamenají svět - jsem po příjezdu do Dánska okamžitě vzdala. Jelikož jsem uměla hrát na klavír, nejrychlejší cesta k práci vedla přes psací stroj. Během několika dnů jsem se naučila psát všemu deseti, i s dánskejma písmenama, a pak mi začaly roky práce přes den a obchodní škola po večerech. Začala jsem tady v Kodani, v tehdejším nakladatelství Vilhelm Hansen musik forlag, kde jsem díky dokonalosti v psaní na stroji psala faktury not. Důležitý se pro mě stal rok 1987, kdy jsem nastoupila do nynějšího pracovního svazku. Co se týče učení, to pokračovalo, ale poprvé v životě už bez večerní školy. Nakonec jsem se stala ředitelkou ekonomického a personálního oddělení…“       

Pokračování za týden  

Vložil: Ondřej Suchý