Smutný muž, který rozdával smích. Adresář Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii).

Popisek: Smutný muž Jaroslav Válek před mikrofonem v brněnské programové kavárně Evropa

FOTOGALERIE: Když jsem v šedesátých létech minulého století poprvé uslyšel a uviděl komika Jaroslava Válka, byl jsem jím fascinován. Ten člověk si vymyslel naprosto originální figuru, která, aniž by se pohybovala, aniž by měnila intonaci hlasu, aniž by se jednou jedinkrát pousmála, přiváděla do varu vždy a všude celé široké okolí. Válkovy autorské monology se hemžily mnoha nejpodivnějšími jmény jeho imaginární přepočetné rodiny, které už samy o sobě vyvolávaly u publika salvy smíchu: Spytihněv, Anežk, Neklan, Simeon, Thymián, Hostivít...

Než vám o životě Jaroslava Válka přetlumočím to, co se mi v minulosti podařilo vypátrat, musím vám nejprve předložit dvě verze jeho životopisu, tak jak je sepsal a uvedl na obalech své knížky a gramofonové desky, které vyšly v roce 1974 ve švýcarském Curychu. 

První verzi cituji ze záložky knihy s titulem „Smutný muž alias Jaroslav Válek vypráví o sobě o tátovi o bratru Spytihněvovi o tetě Růženě o strýci Juliánovi a o mnoha jiných včetně pašeráků drog“:

„Jaroslav Válek spatřil světlo světa dne 17. září, a to nikoli roku 1832, nýbrž o sto let později, tedy v době, kdy kapitalisté krutě kořistili z práce českých a slovenských pracujících, což na jeho duši zanechalo nesmazatelné stopy. Slavný akt zrození se stal v malém moravském městě, proslulém množstvím škol a slovanským sjezdem v době, kdy o vůdčí úloze Sovětského svazu nepustili imperialisté do světa ani hlásky. Školy pak bylo Válkovi všechny absolvovati bez valného výsledku, což jest přičíst zarputilosti učitelů, potažmo učitelek. Štítiv se práce, vetřel se na česká a slovenská estrádní pódia, aby otravoval nitra předtím radostného diváctva. Jakýmsi nedorozuměním dostal se jeho skřehotavý hlas do vln Čs. rozhlasu a později bylo dokonce možno spatřiti jeho lítost vzbuzující zjev na obrazovkách televizních přijímačů. Kolik dobrých redaktorů pozbylo za onen přehmat svých míst!... Pronásledován za rozličné lži, uchýlil se do hornatého a tím pádem nepřehledného Švýcarska.“ 

Druhou verzi vlastního životopisu napsal svérázný komik na obal SP gramofonové desky obsahující jeho dva monology - „Nazdar, spolupachatelé“ a „Řekneme-li hřeb“. 

„Smutný muž - Jaroslav Válek pochází z třídně bezúhonné a početné rodiny. Již v mládí předčil svou nadprůměrnou inteligencí všech 32 bratrů včetně moudrého Anežka a nadaného Hostivíta. Díky rodinným přídavkům poskytl mu otec školního vzdělání. To způsobilo, že se J. Válek přestal smát. Pro tuto výjimečnost v rámci radující se společnosti dostal se ke kolébce čsl. televizního vysílání a přes rozhlasové antény k uším hojných posluchačů. Našli se však i jedinci, kteří před jeho hlasem prchli do daleké ciziny. ‚Smutný muž‘ se nevzdává. Od roku 1971 zní jeho nosový hlas ze Švýcarska, o čemž svědčí právě tato deska.“ 

Jaká je pravda? Kdo byl Jaroslav Válek?

Když jsem se o něm dlouho nemohl nikde nic dovědět, pomohli mi posluchači Českého rozhlasu, kde jsem od začátku devadesátých let uváděl svůj pravidelný zábavný pořad Padesátník. Posluchači Padesátníku mi mnohokrát pomohli získat informace o zapomenutých osobnostech zábavního umění a také v případě Smutného muže Jaroslava Válka pomohli. Následující informace bych nikdy nedal dohromady, nebýt paní Anny Vystrčilové z Kroměříže, novináře a Válkova spolužáka pana Vojtěcha Březiny rovněž z Kroměříže anebo pana Petra Spala ze Slaného mimochodem někdejšího imitátora Smutného muže, který se s Jaroslavem Válkem rovněž osobně znal. Ten mi také poskytl další Válkův vymyšlený životopis: 

„Máte to potěšení slyšet životopis velkého muže - mne. Měřím 180 cm živé výšky. Jest bídnou pomluvou, že jsem synem chudé pradleny a dvou neznámých vojínů. Moje babička slula Pechová, křtěná Kazi, provdaná Smolíková, kam šlápla, tam sedm let museli meliorovat louky. Jednou pokládala základní kámen na stavbu školky a podařilo se jí ho pustit panu starostovi na nohu. Měla štěstí, on se Kulhánek jmenoval již dříve. Dědeček byl pro změnu veselá kopa; velmi připomínal kopytníky - rád si vyhodil z kopýtka. Můj mladší bratr Tadeáš pěstoval vodní rostliny. Jednou obdržel krásnou masožravou květinu - byla však skázou jeho sbírky, neboť v poledne prokousla listonošovi nos. Mé mládí mi nikdo nevěří dík pleši, kterou neodkládám ani v noci. Tuto jsem pak nucen maskovati svým elegantním kloboukem. Proto také nenavštěvuji kostelů, kde je muž prostohlavý. Vyhýbám se i schůzím. Vystřídal jsem hezkou řadu povolání, dosud jsem nebyl zubním technikem, pastýřem, kapitalistou a vydělávačem koží. Chtěl bych razítkovat na poště. Je to práce zajímavá - každý den je jiné datum. Svým nadřízeným jsem nikdy nepochleboval ani neporohlíkoval. Do budoucna se chci vyhýbat rychlým automobilům a drátům na zem spadlým, abych se dožil alespoň průměrného věku. NAZDAR!“ 

Teď už ale o Jaroslavu Válkovi vážně

Narodil se 17. září 1932 v rodině krejčího Antonína Válka a jeho manželky Marie v Kroměříži. Na světě byl v té době už jeho dvouletý bratr Zdeněk. Jaroslav vychodil v Kroměříži obecnou a měšťanskou školu, pak studoval na Obchodní akademii, kde v roce 1951 úspěšně maturoval. Do svého prvního zaměstnání nastoupil jako účetní a pokladník v zemědělské škole. Další vzdělání získal studiem na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Současně studoval i jazyky - uměl německy, anglicky, španělsky, rusky, částečně také francouzsky. Pedagogické činnosti se ovšem věnoval jen krátce; záhy se dal na hereckou dráhu. Začínal u ochotníků, až se shodou náhod stal estrádním komikem. 

„S nadaným malířem, promovaným výtvarným pedagogem, který měl za sebou absolutorium na Obchodní akademii, sehrál osud taškařici,“ napsal o něm v roce 1963 v regionální publikaci Okouzleni městem jeho přítel a spolužák Alexander Michajlovič. „Místo za katedru před žáky ho postavil v provokujícím převleku ‚Smutného muže‘ před mnohem širší auditorium v hledištích, u rozhlasových přijímačů a televizorů, aby je učil vychutnávat všechny odstíny smíchu.“ 

Když novinář Vojtěch Březina připravoval v srpnu 1998 o Jaroslavu Válkovi článek do Týdeníku Kroměřížska, navštívil paní Marii Válkovou, Jaroslavovu matku, a zaznamenal její cenné svědectví o synově životě: Z rodiny Válkových žila tehdy už jen ona (narozena 17. července 1910!). Přežila manžela, přežila i oba své syny (Zdeněk, vyučený automechanik, který pracoval jako technik, zemřel v roce 1991).

Jaký byl Jaroslav?

„Byl to velice živý chlapec, od mládí měl vrozené buňky pro legraci“ vyprávěla paní Válková. „Často jsem ho napomínala: nešaškuj, buď chvíli vážný - ale nebylo to nic platné. Nevydržel být chvíli vážný; úsměv, humor a dobrá nálada jej provázely na každém kroku... Jarda se velice snadno učil. Stačilo mu jednou si přečíst učivo a byl připraven. Přitom byl velmi svědomitý, nic neodbyl. Zůstávalo mu dost času na osobní záliby. Vymýšlel si sám své výstupy, svými výplody přispíval i populárnímu komikovi Jiřímu Štuchalovi, který mu za povídku platil 35 Kč tehdejší měny. Jardovy vlohy byly všestranné. Byl dobrý kreslíř, karikaturista.

Po srpnu 1968 se rozhodl emigrovat do Švýcarska. Na vlast nezapomínal. Jeho pracovna byla národopisným koutkem. Naší zemi propagoval při každé vhodné příležitosti. Účastnil se práce v krajanských spolcích, pro švýcarský Sokol navrhl a zhotovil prapor k příležitosti sletu ve Vídni. Často mně psal o své práci, starostech i radostech. S hrdostí se pochlubil, že si získal důvěru svého šéfa natolik, že spolu hrají dvakrát týdně tenis. Svou šikovností se vypracoval natolik, že koupil velmi slušný byt ve švýcarském Therwillu, později patro vily na pláži u moře ve španělské Peniscole... Jarda si nikdy nestěžoval na srdce. Cítil sice bolesti v zádech, to však přikládal ‚houseru‘, říkal, že je to jen přehozený sval. I tak hrával tenis až do 3. května 1982…“

Toho dne potkalo na tenisovém kurtu Jaroslava Válka to, co svého času scenáristu Jaroslava Dietla či herce Antonína „Strýčka“ Jedličku. Po odpálení míčku prý vykřikl, chytil se za srdce a nebylo mu už pomoci. Zemřel s tenisovou raketou v ruce, čtyři měsíce před svými padesátinami.

Náhrobek na místě jeho posledního odpočinku v Therwillu zdobí stylizovaná buřinka a brýle, které tak neodmyslitelně patřily k jeho Smutnému muži.

Ve švýcarském vydání knihy, v níž se monology Smutného muže mísí se skutečnými Válkovými vzpomínkami, popisuje autor také zrod své legendární postavy:

„Kráčev jednoho odpůldne po jednom ze dvou brněnských náměstí, spatřil jsem skrze výkladní sklo Jaromíra. (Míněn je hudebník Jaromír Hnilička.) On to však nebyl, co mě udivilo, spíše skutečnost, že sklo patřilo mléčnému buffetu, kde popíjel čisté bílé mléko. Dlouho jsem váhal vstoupiti, až zvítězilo kamarádství a já vešel do mlékárny. Dlužno věděti, že již drahně předtím jsem znal podobné krámy jen z doslechu. Z Jaromíra vylezlo, že již delší dobu hraje u Broma. Na trubku. A on to byl, jak jsem později zjistil, kdo z orchestru učinil jazzovou svátost. Jaromír Hnilička pravil dále, že jde na sraz kapely, která jede na týdenní zájezd do jižních Čech. Kapelník prý má starosti, neboť konferenciér leží doma v deliriu. Černík (Míněn je komik Lubomír Černík), samozřejmě. To souhlasilo, protože jsem ho osobně před hodinou dopravil domů.

Dopadlo to tak, že jsem jel já. Oblékli mi šaty téže barvy i jakosti, co měli muzikanti. Byly jen o šest čísel větší. Musel jsem být neustále obrácen lícem k diváctvu. Vzadu jsem měl totiž sako sepjato kolíčkem na prádlo. Pokaždé, když jsem domluvil, odšoupal jsem se stranou po způsobu siamských tanečnic, abych si nevstoupil na nohavice. I když jsem vystupoval kterak normální konferenciér, měl jsem kýžený úspěch. Bylo tomu tak díky oděvu a v neposlední řadě nejapnému chichotu hudebníků. Jezdil a vystupoval jsem s nimi týden po jihočeských městech a městečkách. Členové kapely byli povětšině mladí, inteligentní a se smyslem pro humor...

Začalo to už nějak třetího dne toho zájezdu, když byli muzikanti zjistili, že mám podobný smysl pro legraci jako oni. Hrálo se v nějakém maličkém divadélku, jimiž se jižní Čechy jen hemží. Jen tu a tam přijelo krajské divadlo, jinak v něm cvičili ochotníci. Tito měli po šatnách různé rekvizity. Onoho večera, přesně v okamžiku, kdy jsem vkročil na pódium, vrazil mi Standa Veselý (trombon) na hlavu buřinku. Nechal jsem ji tam. Lidé samozřejmě očekávali nějakou akci, při níž onen staromódní klobouk nabude smyslu.

Ten klobouk se vyznal. Jistě patřil nějakému dobrému herci. Ve zlomku vteřiny před mikrofonem mi sdělil, jak se mám zachovati. A tu jsem zcela automaticky počal hovořiti to, co zhruba i jindy, jenže jazykem starého podivína. Ten byl uražen, když se někdo smál tomu, co myslí vážně. Měl jsem úspěch o mnoho tříd větší než předtím. Rozhodli jsme se, že to tak budu dělat stále. V dalších šatnách se nám postupně podařilo ukrásti kajzrrok, manžety, psí dečky, brýle a tvrdý límec. Vyrobil jsem si speciální výstupy pro tu figuru ještě toho týdne.“

Pro úplnost portrétu skvělého komika Jaroslava Válka nemohu na závěr vynechat ještě jedno nepříliš veselé svědectví. Popsal ho ve své memoárové knížce zpěvák Standa Procházka:

„Jarda byl můj výborný kamarád, pravý bezelstný Moravák. Jednou ve slabé chvilce mi prozradil, že je hrozně nešťastný, poněvadž musí na jevišti pracovat jedině pod vlivem alkoholu. Nevěděl, jak se té kletby zbavit. Měl slabou vůli. Rázný konec tomu udělala členka našeho baletu Olina, již si Válek vzal za ženu a která mu hned po svatbě dala ultimatum. Buďto bumbání, nebo já. A tak Jaroušek, poslušen hlasu svého srdce, odešel se léčit. Tak ho dobře vyléčili, že při pohledu na malé pivo se mu zvedal žaludek. Ale bohužel, vyléčením křivka jeho úspěchů šla rapidně dolů. Byl však jinak spokojen. Velká láska jej uzdravila.“ 

Pokračování za týden

Vložil: Ondřej Suchý