Tajemství, která mi na konci života prozradil mistr pantomimy. Adresář Ondřeje Suchého

FOTOGALERIE: Dnešní můj článek bude poskládaný většinou z pošty, ovšem nikoliv té „papírové“, ale „emailové“. Poslední roky shromažďuji různé dokumenty o tom, co kdysi znamenala slavná československá pantomima. Svět žasl nad uměním našich mimů! Jenomže mimové stárli a odcházeli – a pojednou už tu nebyli ani poslední členové Fialkovy skupiny Richard Weber, Zdenka Kratochvílová a Jiří Kaftan, odešli také Boris Hybner a Ctibor Turba, a na konci loňského roku opustil nečekaně náš svět také ten, který mi byl několik posledních málo let nejblíže – Milan Sládek.

Cituji ze zprávy ve slovenském tisku, publikované 4.12.2024:

„Vo veku 86 rokov zomrel svetoznámy mím Milan Sládek.

Sládek patril medzi popredných predstaviteľov svetovej modernej pantomímy. Stál na začiatku 60. rokov minulého storočia pri zrode modernej slovenskej pantomímy. Nadväzoval na tvorbu francúzskych mímov Jeana-Gasparda Deburaua, Jeana-Louisa Barraulta či Marcela Marceaua, ale veľmi rýchlo si vypracoval vlastný divadelný jazyk…“

PŘÍČINA ? COVID-19. 

Z mailu Milana Sládka z jara 2024.

Nepřekládám:

„Vazeny pan Suchy, je to davno, co sme boli v kontakte. Mam za sebou pomerne divoke mesiace, mojich 85 rokov mi dali zabrat. Zacal som predstavenim KRIZOVA CESTA v Bratislave a s kvetinami ktorasi faninka dala aj virus korony. ale aj tak vsetko prebehlo k mojej spokojnosti.

Zelam vam vsetko najlepsie!“ 

DOPIS MILANU SLÁDKOVI DO NEBE

„Drahý pane Milane,

byl jste mi řadu posledních let víc než přítelem: Obdivoval jsem Vás jako mima i jako výtvarníka a neodpustím si připomenout i Váš něžný tanec v televizní písni, první od mého bratra Jiřího, „Pramínek vlasů“. Takže Vás prakticky znám od roku 1960. Budete mi moc chybět, budou mi chybět Vaše moudré maily, budete mi chybět, i když se nám dvakrát nepodařilo setkat se tváří v tvář. Tak mám alespoň kresbu od Jána Barana ze Zvolena, kterou mi její autor poslal druhý den po Vašem odchodu do - jak říkal můj bratr o odchodu Jiřího Šlitra: ‚Odešel do nového angažmá, které musí být krásné, protože se odtamtud dosud žádný herec nevrátil‘.

Můj drahý příteli - nikdy na Vás nezapomenu! R.I.P. Ondřej Suchý.“

 

VÝŇATKY Z NAŠÍ NEJOBSÁHLEJŠÍ KORESPONDENCE

Psal se rok 2023.

Von: „Ondřej Suchý" <>

An: „Milan Sladek" <>

Betreff: mail na pokračování

„Vážený a milý pane Sládku!

Ani  nevíte  jak cennými informacemi mi pomáháte  nacházet  cestičku v  mém snažení po té, kdy jsem byl ve věku 14-15 let (tehdy zcela náhodným) svědkem vzrůstající slávy pantomimy v  Československu, dopídit se její pozdější cesty světem, až k jejímu současnému - dle mého soudu - blížícímu se konci v rozptýlení do různých stran…“ 

Následující obsáhlou odpověď jsem pro snadnější četbu přeložil a upravil do češtiny pomocí překladače na Internetu.

„Milý pane Suchý,

velmi rád s Vámi komunikuji, Vaše myšlenky mě inspirují k zamyšlení a zároveň konkretizují mé jisté reflexe o pantomimě. Omlouvám se Vám za mé, snad někdy kacířské, myšlenky, které mi už delší dobu víří hlavou. Ale tabuizování v umění nemá cenu. Nedá mi, abych neustále nepřemýšlel nad tímto uměním a jeho současné situaci.

Skutečně se mohu zbláznit, když se místo diferencovaného výrazu, vnitřní hloubky, a vědomí společenské funkce a důležitosti, nastoupila povrchní, nesmyslná nadšení nad „imaginárními stěnami“ a „taháními provazů“. Vím, opakuji se, ale je to horor, vidět toto neustálé opakování do blba! Ještě jednou se omlouvám, ale jak vidíte, my Slováci jsme mesiáši. Stále máme potřebu něco zachraňovat!

…

Marcel Marceau se nesmírně zasloužil o to, že pantomima byla konečně brána vážně, byla světově uznána! Nesmírně ji popularizoval a když se po hrozných válečných letech na jevištích objevil, porovnal bych ho se známou Picassovou holubicí míru! Patří k tomu nejlepšímu, co se v této oblasti vůbec tvořilo. Před pár lety, bylo to už po Marceauově smrti, jsem byl pozván jako pozorovatel do Moskvy na jednodenní festival pantomimy. Byl věnován samozřejmě jeho památce. Při otevíracím ceremoniálu předvedli známou Marceauovu pantomimu „Výrobce masek“. Geniální! Byl jsem nadšený jeho způsobem, jak vědomě zacházel s časem, jak se uměl komponovat do prostoru, jak rytmizoval, až hudebně, svůj gestický projev. Byl jsem nadšený! Horší už bylo to, čím se představovali ruští mimové. Povrchní, bez ducha, podporované hlučnou populární hudbou. Nesnesitelné a podle jejich kritérií geniální! Mnohem lepší byli cirkusoví klauni, kteří se festivalu také zúčastnili.

S čím však tak trochu zápasím, je Marceauovský pedagogický systém. Založil školu, kterou po desetiletí vedl a mám pocit, že si vlastně vychovával pouze své kopie. Během 13-ti let existence festivalu GAUKLER (Pozn.O.S.: festival, který M.Sládek pořádal v Kolíně nad Rýnem) se objevil pouze jediný jeho žák, jmenoval se Janči! Byl výborný, ale pouze prázdná kopie. Bez ducha! Na nic, co dělal, už si nevzpomínám. Právě proto je mi záhadná „Marceauova technika“, jak ji on sám nazval. Jak mi říkal, vytvořil něco, co si vzalo za vzor „mudras“ indických tanců. Pantomima prý bude jen tehdy v budoucnosti existovat, když budou mimové ovládat jeho techniku. Z mého pohledu, slepá ulička, která zabije studentovu kreativitu. Opakuji se, ale kdyby Picasso tvrdil, že pouze jeho styl je platný, tak máme jen samé Picassy.

…

V době, kdy jsem začal studovat u Buriana v Praze, navštívil jsem Na Zábradlí představení Ladislava Fialky. Myslím, že dělal část představení „Kdyby tisíc klarinetu“. Počkal jsem ho po představení, abych vyslovil pochvalu a sám se pochválil, že se také s pantomimou zabývám, vždyť jsem měl už, jako student VSMU v Bratislavě představení („Večer pantomimy“) a od Emila Lehuty, slovenského významného divadelního a filmového teoretika, velmi pochvalnou kritiku… žel, díky Fialkovu nešikovnému vyjádření - prý mi nemůže poskytnout o pantomimě žádné informace, abych je nepoužil k jejímu zlu – se začal náš tak trochu říkajíc komplikovaný vztah. Přesto jsem nevynechal žádnou novou inscenaci, které jeho soubor představoval pražskému divákovi. Mnohem víc než Fialka mě oslovili někteří členové jeho skupiny, například Richard Weber. Po Burianově smrti se naše studio, které Burian při svém divadle založil, přesunulo a my jsme v něm pokračovali na AMU. V roce 1960, jsme se v Divadle E.F.Buriana představili pražskému obecenstvu takříkajíc raritou, celovečerní pantomimou „Boule“. Inscenace byla velmi pozitivně přijata (42 představení s průměrnou návštěvností kolem 450 diváků, to už byl úspěch). Tenkrát jsem byl mým tehdejším pedagogem, panem Vejražkou, ultimativně postavený před rozhodnutím, buď se stanu členem Fialkova souboru, anebo musím své studium ukončit. V tom momentě jsem popřál svým spolužákům úspěšná ukončení studia a odešel jsem okamžitě ze třídy. Měl jsem však už angažmá v Divadle E.F.Buriana.

Někdy na začátku 80. let minulého století byla možnost pozvat na festival mimy z Čech. Tehdy jsem festival věnoval československé pantomimě. Mimo skupiny Ladislava Fialky se zúčastnili Boris Hybner, dvojice Cvoci, Divadlo Archa Ctibora Turby a Bolek Polívka.

Nepříjemné jen bylo, že mě Fialkova dramaturgyně, paní Paseková, ale později i sám pan Fialka, upozorňovali, abych si dával pozor, protože ten druhý je donašeč. Přemýšlel jsem, jestli Vám to napsat, žel, i takové hlouposti ovlivňují mezilidské snahy. V každém případě jsem se neustále informoval, pokud to jako emigrantovi šlo, o vývoji této známé pražské pantomimy.

…

Ano, založit si v zahraničí vlastní divadlo, jako bylo divadlo pantomimy (navíc bez financí) to byl jistě husarský kousek. A nesmírně se vydařil! Bylo tomu tak díky síle umění pantomimy… a přesto trochu vírou ve vlastně schopnosti. A i beze strachu z rizika, které nebylo malé! A vyplatilo se.

Pane Suchy díky za pozdravy od Vašeho pan Bratra Jiřího. On, spolu se Šlitrem, znamenají mé mládí!

Srdečně Vás pozdravuji a těším se na naše další Kontakty!

S úctou Milan Sládek.“ 

K moudrým mailům Milana Sládka, plných pro mě mnohdy neznámých informací, se budu ještě často vracet. Rád bych totiž zdokumentoval, jak končila hvězdná éra naší kdysi tak světem obdivované pantomimy. Podkladů od posledních jejích tvůrců mám opravdu hodně. A věřím, že se k lecčemu dosud veřejnosti neznámému ještě dostanu. Například díky takovým náhodám, jako jsou následující už rovnou v češtině psané maily, kterými se mně nečekaně přihlásil Milanův syn.

NOVÝ ROK 2025 A POKRAČOVÁNÍ S NOVÝM PŘÍTELEM 

„Vážený pane Suchý,

děkuji Vám za laskavá slova, která jste věnoval mému otci. Velmi si vážím, že jste byl jeho přítelem a že jste s ním zůstal v kontaktu až do jeho posledních dnů. Jeho odchod nás všechny hluboce zasáhl, ale také nám připomněl, kolik krásných vztahů si během svého života vytvořil a jak velký vliv měl na lidi kolem sebe. Co se týče posledních dnů mého otce, mohu Vám sdělit, že odešel v klidu, obklopen rodinou a v atmosféře, kde cítil lásku a podporu.

Oceňuji Váš zájem o uchování jeho odkazu, a pokud budete potřebovat jakékoli další informace nebo budete mít konkrétní otázky, neváhejte mě kontaktovat. Děkuji Vám za pochopení a za Vaši péči o uchování jeho odkazu pro budoucí generace.

S úctou a přáním všeho dobrého,

Taro Sládek.“ 

Ta skvělá čeština a pak to zvláštní jméno TARO mě pochopitelně naplnilo zvědavostí. A tak jsem na synovi svého přítele začal vyzvídat a záhy poznal, že se z nás stanou pokračovatelé přátelství SLÁDEK-SUCHÝ. 

„Vážený pane Suchý,

Češtině docela dobře rozumím, protože můj otec mě od malička učil slovensky a čeština k tomu vždy tak nějak patřila. Bohužel ale musím přiznat, že to, jak dobře teď vypadá moje čeština, je spíš zásluha moderní technologie a umělé inteligence. 🙂

Mé jméno je japonské – dostal jsem ho od své matky. Můj otec mi zase dal své příjmení, a tak jsem skončil jako Taro Sládek. Zajímavá kombinace, že? 🙂

Budu rád, když zůstaneme v kontaktu, a doufám, že se třeba někdy budeme mít možnost setkat i osobně. S úctou, Taro.“ 

…A JEŠTĚ NENÍ KONEC – TO SI NENECHÁM PRO SEBE! 

Milan Sládek hodí svoj archív asi do Dunaja. Oslavuje 85 rokov - hlásal titulek článku ze slovenské Pravdy z 23.02.2023, který napsala Helena Dvořáková. Když jsem ten rozhovor přečetl, nedá mi to a tak si na úplný konec dovoluji „přílepek“, pár citací, o nichž se domnívám, že vás v dnešní podivné době zasáhnou. Slovo má Milan Sládek: 

„…hrával som 130 – 160 predstavení ročne, a to nielen v Nemecku, mesiace som chodil po svete. Na nič iné som nemal čas, keďže som hral, režíroval a aj som písal libretá. Takže na to, aby som vniesol poriadok do môjho archívu, som už naozaj nemal silu, ale mám to všetko pekne pohromade. Snažil som sa ho aj ponúknuť  Divadelnému ústavu v Bratislave, ale nejaký veľký záujem som nevidel. Asi to hodím do Dunaja.“ 

„Keď som začínal, bola pantomíma vlastne absolútne neznáma. V kine Praha hrali film Marcela Carné Deti raja, hlavného predstaviteľa, Jeana Gasparda Deburaua, hral vynikajúci francúzsky herec a mím Jean-Luis Barrault. A to bolo moje prvé stretnutie s pantomímou. Zvláštne ale bolo, že ja som si už predtým vymýšľal, ale nemal som predstavu, ako sa to má robiť a čo to je. Mal som pocit, že som to nevedel, tak ako Barrault, ktorý hral vo filme Pierota, ale prišiel som na to, ako telo pri pantomíme pracuje.Neexistovala na to žiadna škola, tak som po maturite išiel na VŠMU (1957), na herecké oddelenie k Júliusovi Pántikovi a vtedy sme spolu s Milanom Lasicom a (…)  pripravili prvé predstavenie pantomímy. Ja som to robil tajne. Bol som prvák a nesmeli sme ešte vystupovať. Kritik Emil Lehuta však napísal nadšenú kritiku, čo sa dostala do rúk môjho profesora Pántika a ten ma začal od pantomímy odhovárať, že to je buržoázne umenie.

Ale však na pantomímu chodili najrôznejší ľudia! Potom som dostal možnosť študovať v Prahe a tam som pokračoval…“ 

„Mrzí ma, že na Slovensku sú vynikajúci ľudia, umelci, ktorí majú výbornú úroveň, to som s nimi zažil, ale ľudia, ktorí u nás tú kultúru organizujú, pravdepodobne nemajú schopnosť oceniť to kvalitné, čo na Slovensku existuje. A to stále platí, že národ sa vo svete stáva známy svojou kultúrou. A my máme čo ponúknuť!“ 

„František Mikloško, vtedy predseda SNR, mi zavolal do Kolína, či by som nemal chuť pokračovať v mojej činnosti doma. Súhlasil som, a preto som aj začal zachraňovať zruinované divadlo Aréna. Európska únia mi ponúkla možnosť vybudovať Centrum európskej pantomímy v Bratislave. A to nebolo pochopené.

To je práve naša tragédia, že máme možnosti, máme schopnosti, ale je medzi nami málo porozumenia…“

 

Vložil: Ondřej Suchý

Milan Sládek, Adresář Ondřeje Suchého, HP, Album Ondřeje Suchého,