Záhady ve filmografii herce Oldřicha Velena. Adresář Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii).

Popisek: S Oldřichem Velenem, hercem výrazného a osobitého charakteru, představitelem vedlejších filmových a televizních rolí (až na jednu hlavní, která ho proslavila v televizním seriálu Slovácko sa nesúdí.) Poslední dvě desítky let jeho života mi osud dopřál stát se jeho přítelem.

FOTOGALERIE: Měl svéráznou moravskou povahu, byl optimista, uměl bavit lidi. Natočili jsme spolu několik rozhlasových i televizních pořadů (v televizi Kavárničku dříve narozených, v rozhlase Nostalgické muzeum zábavy, Jak to bylo Na zábradlí, Máme rádi zvířata aj.), pokaždé býval ochotný přijet nejen jako normální host, ale i jako „neplacená kulturní výpomoc“. Tomuto označení se pokaždé smál a vždycky se dostavil nabídku splnit.

Teprve po létech jsem zjistil, že sedm dopisů, které mi Oldřich Velen napsal, obsahují z jeho uměleckého života některá dosud neznámá fakta. Vybral jsem několik z nich, buď v jeho filmografiích chybí, anebo jsou dodnes mylně uváděna.

Běžně se dočtete, že v letech 1950–2012, tedy za více než 60 let svého působení, ztvárnil Oldřich Velen 297 filmových a televizních rolí.

V roce 2006 byl s ním v deníku Blesk uveřejněný rozhovor, kde bylo uvedeno, že jde o herce, který má za sebou 302 filmy.  Vzhledem k tomu, že se před kamerou naposled objevil v komedii Školní výlet, z roku 2012, měl by být počet filmů uzavřen číslem 303.

Není žádným tajemstvím, že o slavném herci Theodoru Pištěkovi se píše, že nikdo v dějinách českého filmu nehrál v tolika filmech jako on! Za svůj umělecký život natočil 237 filmů (anebo, jak se tvrdí jinde, 246). Ať tak, nebo tak, jisté je, že pomineme-li, že Pištěk byl hercem velkých rolí, zatímco Velen rolí malých, epizodních, na počet filmových titulů  „předběhl“ Velen Pištěka hned o několik desítek.

Berte prosím tuto informaci jako úsměvnou kuriozitku. Co však je už méně úsměvné, je fakt, že ve filmografii Velena chybí dva tituly. Shodou okolností jde o dva filmy, natočené v polsko-československé a československo-polské koprodukci. Podstatná část dopisu, prozrazuje zajímavosti, z nichž ta důležitější se týká prvního Velenova filmu. Není pravda, že jím byl historický snímek Temno, natočený v roce 1950 – pravda je, že jím bylo v roce 1948 v kinech uvedené válečné drama Hraniční ulička. V Polsku se film promítal pod názvem Ulica Graniczna, v Kanadě a USA pod názvem Border Street. (Mimochodem v hereckém obsazení najdeme zajímavá jména, jako např. Ida Kamińská, ve světě proslavená na sklonku života z českého oscarového filmu Obchod na Korze, anebo čeští herci Robert Vrchota, Gustav Nezval, Karel Hradilák aj. Jenom Velen uveden nikde není.)

Druhý film, na který Oldřich Velen ve svém dopise vzpomíná, je veselohra Co řekne žena, z roku 1958. Je smutné, že ani tento film v oficiálních filmografiích Oldřicha Velena nenajdete!

Napadá mě otázka: Kolik takových „drobných“ opomenutí jmen herců se v našich filmových databázích nachází?

                                                                       *  *  *

25.III.92

„Vážený pane Suchý, nevím z kterého konce začít, ale pokud nemarodím, Vaši KAVÁRNIČKU sleduji léta letoucí, takže vím, oč běží. Momentálně jsem opět v dezolátním stavu (vysoký tlak, bolesti nohou, špatné dýchání atd.) - ale to není výmluva. Jak už jsem telegrafoval, do Ostravy přijedu na jeden den za předpokladu, že mne nesloží heksnšůs, případně jiná pohroma.

Vaše pozvání mne těší - láká mne trochu to setkání s Polákama, ačkoliv nevím, zdali vám budu něco platný. S paní Barbarou Polomskou jsem nic mimořádného neprožil a z filmu CO ŘEKNE ŽENA mi utkvěla v hlavě jedině vzpomínka na zdařilý dialog s Jiřinou Petrovickou. (Tuto ukázku z druhé poloviny filmu bych rád vidě1, avšak vzpomínky na natáčení přenechám Josefu Bekovi.)

Moje vzpomínky na Polsko spadají do poválečné doby, kdvž mi režisér Aleksander Ford svěřil roli v GRANIČNÍ ULIČCE. Ateliery jsme natáčeli na Barrandově, exteriéry v Lodži a v rozbité Waršavě.

Během dvou měsíců jsem poznal spousty civilistů i spousty lidí od filmu. Jsou to rodilí grófové - patří do skupiny šmelinářů a nemakačenků, avšak jejich charakter se doslova změnil před očima, když se jednalo o jejich Polsko. Milují svoji zem, ještě dnes neváhají uronit slzu při pohledu na rozbitou Waršavu z roku 1946. Také pro mne to byl otřesný zážitek.

Tenkrát se žilo hlavně v podzemí. Z některého sklepa občas zněla hudba - mezi troskami svítila červená žárovka - stačilo sejít po točitých schodech a najednou jsme se ocitli v přepychové kavárně, vinárně, restauraci, nebo baru. Všude zlacený nábytek, plyšové koberce, elegantní lidé – prvotřídní jídla i pití, prostě grófové na chvíli zapomněli, že nemají střechu nad hlavou.

Ale pak jsem zažil něco nač nezapomenu. K pianu přistoupil konferemcier, vyzval přítomné ke klidu a vzápětí následovala estráda za VYBUDOVÁNÍ WARŠAVY. Každý, kdo něco uměl, přispěl do programu: Zpěváci, subrety, imitátoři, tanečníci, kouzelníci, virtuós na pilu

 - a na konec, každý sáhl do kapsy, vhodil staré květinářce do klobouku hrst bankovek - peníze se veřejně přepočítaly, byl sepsán protokol a vedoucí podniku osobně donesl peníze na příslušný finanční úřad (rovněž umístěný v některém sklepaní…)

O několik let později jsem navštívil Waršavu při filmování CO ŘEKNE ŽENA a žasnul jsem. Mezi troskami starých baráků vyrůstalo nové město, domy, hotely, obchodní domy, výkladní skříně, činžáky…

Žasnul jsem nad tím zázrakem, ale brzy jsem pochopil - na hlavní město Polska se musíš dívat zdálky. Vstoupíš-li do interhotelu, zjistíš, že se kejklá zábradlí, že se nedovírají okna, že nejzdí výtah, že neteče voda, chybí klika… Ale kdo by se divil? Stavělo se rychle a z toho co bylo. Dříví mokré, omítka ošizená o cement i vápno, cesty bez chodníků, parky bez keřů.. Komu; dát vinu? Polákům? Vždyť ze všeho kouká snaha vybudovat novou Waršavu! Nový domov - nový život... Je mi líto Poláků - ještě několik desetiletí budou splácet dluhy způsobené válkou…

Ještě jedna perlička o kráse polského vlastenčení. Poznal jsem produkčního šéfa, kterého poslali něco vyjednávat do Vídně. Měl dispoziční právo na několik milionů zlotých , ale rozhodl se emigrovat. Zaplatil tedy všechno co bylo třeba zaplatit,všechno vyúčtoval do posledního zlotého - a zbývající částku, odevzdal na vyslanectví, kde ihned oznámil, že se rozhodl zůstat v cizině . Prostě charakterní gróf.

O případu se hodně diskutovalo - v Praze jsem dokonce slyšel, že byl blbej, když si prachy nenechal - ovšem Poláci před jeho poctivostí smekali, neboť okrást vlast je stejný zločin jako okrást vlastní matku.“

Tolik citace z části dlouhého dopisu.

Když jsme točili Kavárničku  v níž se setkali polská filmová a divadelní hvězda Barbara Polomská s naším Josefem Bekem, byl zrovna Oldřich Velen nemocný a tak jej zastoupil jiný herec, který ve filmu Co řekne žena měl malou roli pilota, Robert Vrchota. O rok později, v únoru 1994, jsme konečně s Oldřichem Velenem natočili Kavárničku, v níž byli ještě dalšími hosty legendární televizní moderátorka magazínu pro děti Vlaštovka, Olga Čuříková, a akademický malíř, scénograf, spisovatel a příležitostný herec Dalibor Pokorný.

Oldřich Velen vyprávěl půvabné historky, z nichž jsem si některé přepsal do knížky, která vyšla k desátému výročí mého pořadu. Jmenovala se Účtenka z Kavárničky dříve narozených a vyšla v roce 1995 v nakladatelství Brána:

„Slovácko sa nesúdí, s přítelem Jožou Krónerem, to byl pro nás životu nebezpečný televizní seriál! Životu nebezpečný proto, protože jsme ho točili v deseti vesnicích, přestože divákům jsme předstírali, že jsme jen v jedné jediné rakousko-uherské, kde tehdy byly ještě všude lidové malůvky, malované žudry, kapličky, kostelíčky, sklípky. Ono to dnes už na jednom jediném místě není a tak jsme museli putovat z dědiny do dědiny. Samozřejmě, že zlé závistivé herecké huby říkaly: „Velen s Krónerem, že hledají motivy? Oni vždycky tu dědinu vychlastají a tak musí jít do druhé!“

Bylo to překrásné filmování, i když - jak říkám - na hranici života a smrti. Protože ti strýci v dědinách si časem všimli toho, že nejsme na place věčně, že máme třeba také hodinu čas, a tak hned za námi - oni nám říkali strýcové, my jim také strýcové - a už zase: „Strýců Velene, pojď! Vem strýca Krónera a pojďte si k nám do sklípka zakrojiť!“

Bylo to pěkné, ale s námi to pak dopadlo špatně. Mně čtyři dny po natáčení museli vyhodit žlučník. (Pan docent, když jsem se ho ptal: Co mu bylo, vždyť já nikdy se žlučníkem nemarodil? - tak mi odpověděl: No, nebylo mu nic, akorát že to byl úplně vožralej žlučník, takovej jsem v životě ještě neviděl!) Króner si tam uhnal žaludeční vředy. Dodnes chcípe a pije minerálky. A mladičký režisér Petr Tuček, dokonce rodák z Kyjova, to znamená, že v sobě měl už generační protilátky, ten umřel na cirhózu jater. Takže - v rámci zdraví, raději už dál o tom nemluvme...

...Protože vypadám důvěryhodně, tak jsem ve filmech hodně hrál policajty, poněvadž oni podle předpisů takoví mají být, že ano? Ovšem nedělal jsem obyčejné policajty, ale šarže! Vyšetřovatele! Já na to taky velmi hřešil a hřeším dodnes. Nebudete mi to věřit, ale já ještě nikdy neplatil pokutu! Ať provedu, co provedu, vždycky mě samozřejmě zastaví, přijdou k okénku, chtějí říct „vaše doklady“, ale když se podívají, tak řeknou: „Jéžiš, pan Velen! Mažte! S takovými šaržemi nechceme mít nic společného!“

Mně se policajti nemohli zeklovat, protože já je prostřídával vraždami. Zajímavá ovšem byla reakce diváků! Třeba jsme natočili seriál „Muž, který nesmí zemřít“, tam jsem hrál velkou zápornou roli, tři vraždy jsem měl na svědomí, z nichž ta třetí byla nejzajímavější - to jsem jel odtud z Beskyd do Prahy zavraždit plukovníka ministerstva vnitra. Bylo to asi před deseti - dvanácti lety Ale to jste neviděli, co já dostal děkovných dopisů! Lidi mi blahopřáli, psali mi k svátku a říkali mi: „Takhle by to mělo bejt!“ Národ byl prostě nadšený. Ovšem jedna paní - té bylo devadesát a žila v Čicmanicích za Brnem - mně napsala dopis v podobě dlouhé věty: „Milý mistře, já vás tak milovala, vy jste dělal to Slovácko sa nesúdí, vy jste byl můj miláček, já, protože nemám televizor, jsem chodila pěšky přes celou dědinu ke své přítelkyni se na vás dívat, tak jsem vás milovala, ale vy lumpe, vy hajzle, vy dacane, vy vrahu, vy jste nám teď zastřelil činitele...“

Ona chudinka myslela, že jsme v té době měli jenom jednoho jediného činitele a teď že je ten náš národ ztracený, poněvadž už žádného činitele nemá! A nadávala dál, ovšem ke konci dopisu zase měkla, protože si asi říkala, sakra, ono by to zase nebylo dobré si to s ním moc rozházet, a tak tedy končila: „...ale já si myslím, že přece jenom ve vás jiskřička dobra zůstala a že se polepšíte, jenomže se nemíním přes celou dědinu chodit dívat, jak se lepšíte, kupte mi barevný televizor a já se budu dívat doma!“ Tak jsem jí odepsal: „Milá paní, já vám barevný televizor koupit nemůžu, vy jste si mě spletla s Robertem Redfordem, my jsme si strašně podobní, ale tady vám posílám dvě stovky, kupte si za ně hodně tvrdý kyselý cukrlata, aby vám dlouho vydržely, a jak se budete chodit přes tu dědinu dívat na to, jak se lepším, tak si je cucejte!“

Oldřich Velen strávil celých 62 let po boku své manželky Sylvy. Poté, co mu v roce 2008 zemřela, žil sám. Zemřel 4. května v roce 2013 ve věku 91 let, veřejnost se však zprávu o jeho smrti dozvěděla až  o několik týdnů později, 27.června. 

Nerad bych končil dnešní Adresář smutně a proto ještě přídavek:

Kdysi jsem se na Oldřicha Velena obrátil s dotazem, jestli také vypravuje anekdoty.

„Já anekdoty nevyprávím,“ odpověděl mi tenkrát, „ale jednu mám přece jen velice oblíbenou, protože jsem s ní vždycky zlobil Ljubu Hermanovou. V Egyptě naši archeologové odkryli jednu úplně neznámou hrobku s jedním úplně neznámým, pět tisíc let starým faraónem. Česká věda na místě zapracovala. Začali faraóna masírovat, krev do něho napumpovali, zkrátka - pojednou faraón otevřel oči, posadil se a povídá: Lidi, odkud vy jste? Šéf archeologů říká: Pane faraóne, my jsme z Československa! A na to se faraón rozzářil: Vy jste z Československa? Prosím vás, zpívá ještě ta Ljuba Hermanová?“

Pokračování za týden

Vložil: Ondřej Suchý