Pešek, Nový, Fiala, Futurista a Marvan vzpomínají na Longena. Nostalgická kavárnička

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii)

Popisek: Herecká družina (kolem roku 1918). Třetí stojící zprava je muzikant a herec Eman Fiala a sedící zleva je herec a sochař Ferenc Futurista.

FOTOGALERIE: Kdo jiný a lépe by mohl hovořit o Longenovi - herci, režisérovi a dramatikovi, než zase jen herci samotní. Některý z nich Longena poznal jako hereckého partnera na jevišti či ve filmovém studiu, další jen jako dramatika či scenáristu. Vyjma Jaroslava Marvana, Ladislava Peška a Emana Fialy, jejichž postřehy ze spolupráce s Longenem jsem vypsal z jejich vzpomínek (knižních i novinových), všechny ostatní citované herce jsem navštívil.

Přiznám se vám, že zapisování následujících vyprávění bylo pro mne stejně poutavé jako všechna ta pátrání po různých archívech, soukromých sbírkách písemností a antikvariátech. Někdy jsem se dozvěděl i něco navíc, co přímo s osobou Longena nesouviselo, ale co se sem přesto hodí.

Abych ale nepředbíhal - tak tedy: Jaký byl Longen herec? Jaký byl režisér? Jaký byl dramatik? A zde jsou odpovědi. 

LADISLAV PEŠEK: „Znal mne z Brna ještě z konzervatoře. Bral si odtud posluchače z vyšších ročníků do své společnosti. Jezdili pak na pohostinské hry po celé republice. Hráli něco z dob rakousko-uherského mocnářství a hlavní role hrál Longen, jeho žena Xena a bratr Anduly Sedláčkové Jára Sedláček. Byly to vynikající výkony moderního herectví, plné opravdovosti a fantazie. My mladí jsme vždycky po představení ve vinárně v Brně přímo hltali vyprávění těchto umělců, bohémů, dobrodruhů. Ale během večera se nám tito kumštýři, tak ohromní na jevišti, začali před očima měnit na obyčejné lidi s lidskými slabostmi. Nikdy jsem už pak nic takového nezažil. I nejhorší flámy v Praze měly velkou úroveň proti tomu, co dělali tito tři neukáznění nešťastníci...“ 

OLDŘICH NOVÝ: „Longen, to byl děsný bouřlivák, ale něco jiného než Hašek, on byl podobný bouřlivák jako byl zuřivý reportér Kisch. Já jsem Longena znal, když jsem byl velmi mlád. To byl člověk zcela odlišného chování a povahy, než jaké měli kumštýři, se kterými jsem se tenkrát stýkal. On byl výstředník, velice zajímavý, zvláštní chlap. A Xena, naše první Tonka Šibenice? Nesmírně zajímavá, zvláštní ženská. Já si myslím, že se k sobě hodili; těžko bych si uměl představit, že by Xena žila s někým jiným než s Longenem. Hráli si ohromně do ruky, ve společnosti měli takový společný styl, ne humoru, ale chování... To je ale všechno děsně dávno ... Už to ani není pravda...“ 

EMAN FIALA:

„ ... Mám na kabaret Bum jednu nepříjemnou vzpomínku. Při stavbě jeviště zapomnělo se na nápovědní budku, a tak se muselo zpočátku suflovat ze zákulisí. Napovídal právě Longen. Na scéně je Vlasta Burian. Já tam vpadnu a mám říci: ,Tak jsem si ti včera koupil...‘ - a kdyby mne byl někdo v tu chvíli čtvrtil, pálil, lámal v kole a já nevím co ještě se mnou dělal, za nic na světě bych si nevzpomněl na to, co jsem si koupil. Vrhám zoufalé pohledy na Logena stojícího s nápovědní knížkou v zákulisí, aby mi napověděl, že plavu. Ten však na mne zasyčel: ,Tak co sis koupil? Řekni to! Proč to neřekneš? Lidi, to je trdlo! Von si něco koupí a neví co!‘ Pot se ze mne jen lil. Longen lítal v zákulisí s nápovědní knížkou v ruce a chrlil nadávky. V posledním okamžiku přiskočil k Longenovi Ferenc, vytrhl mu nápovědní knihu a zachránil mne. Tenhle žertík jsem Longenovi nikdy nezapomněl. Nezapomněl mu jej ani Vlasta Burian.

Hrála se aktovka, kterou napsal Longen. Celý děj se odehrává v ponorce. Herci, jak to ostatně bylo obvyklé, znali své role velmi zběžně a spoléhali se na nápovědu. A tak když je děj nejnapínavější, zmizí pojednou hlava nápovědy a místo ní se objeví Vlasta Burian. Vezme nápovědní knihu, zaklapne ji, usměje se na Longena a povídá: ,A teď ukaž ty, co umíš!‘ Mezi herci nastala panika. Z ponorky ponořené hluboko pod hladinou nikdo pochopitelně odejít nemohl. Roli také nikdo neuměl. Co teď? Zoufalému Longenovi nezbylo nic jiného než všechny členy posádky povraždit a spáchat sebevraždu…

Když skončila idyla kabaretu Bum, nezlomeni osudem založili Ferenc s Longenem Revoluční scénu. Upřímně řečeno, její úroveň byla daleko vyšší než v kabaretu Bum…

V době všesokolského sletu byla na programu hra Kulisy duše. Děj se odehrával v lidském těle. Kabaret neměl žádný speciální výstup zaměřený ke sletu, a tak Longen přišel s nápadem. Saša Rašilov se mezi herci s oblibou chlubíval svým klenutým hrudníkem a svoje tělo představoval jako vzor sokola. A tak za ním Longen přišel a povídá: ,Podívej, Sašo, ta tvoje figura se nám teď náramně hodí. Je slet a my k němu nic nemáme. Tak až skončí ta aktovka, tak si vylezeš v sokolském stejnokroji, jenže bez trička, na takový malý pódium, který ti tam postavěj, pustěj na tebe reflektor a ty zařveš: V zdravém těle zdravý duch!, to je přece maličkost.‘ Rašilov nadšeně souhlasil, a tak příštího dne se doopravdy objevila váženému publiku jeho postava s nadýmajícím se hrudníkem a Rašilov hlasem hromovým zadeklamoval: ,V čistém těle čistý vzduch!‘ Z ředitelské lóže se nesl do ticha sten Longenův: ,Ježišmarjá, to je hrůza!‘ A tímto jediným výstupem Rašilovovy sletové produkce skončily…“ 

Herečka ANNA FERENCOVÁ, žena Ference Futuristy: „Ještě než se dostanu k Longenovi -  víš, kdy jsem poprvé zaregistrovala Ference Futuristu? Bylo to v Aréně, v operetě Eminčiny líbánky. Ferencíčkovi bylo tehdy šestadvacet let a mně - deset. On byl o šestnáct let starší. V té době jsem hrála všechny dětské role. V tomhle kuse hrál s Ferencem také Vlasta Burian a my jsme tam byly čtyři holčičky, které zpívaly: ,Naše malé holčičky už hajat jdou, uspím já taky panenku svou…‘ Pak by tě také mohlo zajímat, že když už jsme byli s Ferencem svoji, jezdili jsme spolu natáčet gramofonové desky do Berlína. Tenkrát se ještě desky v Praze nenatáčely, nebo alespoň o tom nic nevím. Jednou jsme do toho Berlína jeli také nahrávat Haškova Dobrého vojáka Švejka. Ferenc mluvil Švejka a já - paní Milerovou! Bohužel nemám nic, nemám jedinou desku ...

Nu ale teď k tomu Longenovi. Já jsem s ním a s Xenou Longenovou také hrála. Ta hra se jmenovala Na terase, napsal ji Štech z Brna a byla to věc pro čtyři lidi. Pro dva mladší a pro dva starší; Longen a Longenová hráli ty starší, Vávra a já jsme hráli ty mladší. Vlastně to byly takové spojované aktovky, ve kterých vystupovali vždycky ten starší s tou mladší, tedy Longen se mnou a Longenová zase s tím mladým. Začínalo to v moderních kostýmech, na terase, kde si spolu vyprávíme, a pak šly za sebou ty scénky. Kdy to bylo? Někdy v roce 1924. Vím, že jsem v jedné aktovce hrála tanečnici, která nakonec toho Longena probodne a má pak nad tou jeho smrtí obrovský monolog, při kterém se po něm válí a řve. A já jsem řvala! Při zkoušce jsem tak ochraptěla, že jsem musela jít před premiérou za doktorem z Národního divadla a ten mě řekl: ,Andulko, večer nesmí hrát, to jsou přemožený hlasivky!‘ Já povídám: ,Pane doktore, to není možný, já hrát musím!‘ Už jsem v duchu viděla, co by asi Longen dělal... Nakonec si pan doktor dal říct, vymazal mi krk nějakým jódem a nařídil mi: ,Ale pak si, Andulko, musí dát pokoj!‘ A tak byla premiéra, která měla obrovský úspěch. To víš, taky jsem se snažila, aby ten monolog vyšel, tak jsem dělala všechno strašně opravdově. Longen měl na sobě brnění, a tak jsem byla po té srdceryvné scéně celá podrápaná, samá modřina, zkrátka - když jsem po premiéře přišla domů, maminka z toho omdlela. A ty hlasivky! Jak ty dostaly zabrat! Pak jsem si je musela opravdu hezky dlouho léčit.

S Longenem jsem dělala jen tenhle kus. Myslím, že jako režisér byl dobrý, jen byl někdy takový náladový, jako by mu bylo najednou všechno jedno… Jak se snášel s Ferencem? Dobře. Ferenc se ovšem snášel s každým dobře…“ 

JAROSLAV MARVAN: „Mou první rolí byl zámecký kaplan v Longenově hře Konopišťská růže. Longen v ní hrál Esteho, ale víc než roli se věnoval neustálému přepisování a doplňování hry. A protože se to přepisování protahovalo a dotýkalo i mého kaplana a protože mě při zkouškách honil jako psa a já nevěděl, co vlastně chce, tak jsem mu vysvětlil, že by to takhle nešlo, že je potřeba se dohodnout a aby tedy dodal hru kompletní. Longen se dovedl rozčílit a je samozřejmé, že si od takového začátečníka, jako jsem byl já, nechtěl dát nic líbit. Pohádali jsme se, křičel na mě, a když mě nazval v nestřeženém okamžiku krávou, hodil jsem mu text na stůl a vyrazil jsem do ulic, vlastně na Václavské náměstí. To by tak hrálo, abych si nechal nadávat, říkal jsem si pro sebe. Nebyl jsem rozčilený o nic méně než Longen, který vyběhl za mnou, potom mě honil po Václaváku, a když mě nakonec chytil za rukáv a začal se mi omlouvat, tak jsem se nechal přivléknout zpátky na zkoušku. Domnívám se, že jsem nakonec stvořil toho kaplana k Longenově i Burianově úplné spokojenosti. Maminka mi ušila kolárek, části kostýmu jsem si vypůjčil díky kamarádovi z Husova fondu od jeho bratra faráře, černé kalhoty jsem měl, perka taky a takto vybaven jsem tedy začínal svou hereckou kariéru. (...) Longen byl velice šikovný, nesmírně nadaný a bystrý člověk. Uměl téměř všechno, byl v jedné osobě hercem, spisovatelem, režisérem i výtvarníkem. Měl však jednu velkou chybu. Byl neukázněný, a když se mu něco nelíbilo, tak se jednoduše pohádal a odešel klidně z divadla. O tom, co se bude dít dál, příliš neuvažoval. Burian měl s jeho neukázněností dost často nepříjemnosti, ale snášel ho jako člověka, který pro něho mnoho udělal. Vždyť byl jedním z těch, kdo stál při zrodu jeho divadla.

Emil Artur Longen byl známou osobností pražského kulturního života dvacátých až třicátých let, byl to však také bohém v pravém smyslu toho slova. Dokázal řádit jako uragán, který smetl všechno, co se mu připletlo do cesty…“

Dokončení za týden

Vložil: Ondřej Suchý