Haškova písnička, kterou nikdo nezná. Nostalgická kavárnička

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii)

Popisek: V roce 1968 vydalo nakladatelství Supraphon knížku Písničky Josefa Švejka, plnou písňových textů často doplněných notami, které vybral a uspořádal Václav Pletka. Jedna písnička, jejímž autorem byl sám Hašek, ovšem ve Švejkově „zpěvníčku“ nebyla. O ní totiž bude tato kapitola (k níž jsem vybral jednu z koláží známého výtvarníka Bohumila Štěpána, který Písničky Josefa Švejka ilustroval).

FOTOGALERIE: V neděli se mi rozdrnčel v šest hodin ráno budík přímo u ucha. Ne, nebylo to omylem, měl jsem ho opravdu nařízený na tak časnou hodinu. Jednou do měsíce jsem totiž v zimě a na jaře roku 1984 chodil do smíchovského Domu kultury na „blešák". Ono se tomu správně mělo říkat výměnná burza nebo burza sběratelů, ale nesprávně se tomu prostě říkalo „blešák". Od sedmi hodin nedělního rána tam bylo jednou za měsíc jako v úle.

Ochoz nad schodištěm, jedna dlouhá chodba a dva velké sály - to vše bylo zastavěno na sobě namačkanými stolky tak, aby se mezi nimi dalo procházet a aby odevšad bylo dobře vidět na poklady, které se tu prodávaly nebo vyměňovaly. Stará vydání verneovek, starožitné sklenky, talíře, karafy, sošky, porcelánové hrníčky a panenky s porcelánovými hlavičkami, angličáky a sbírky motýlů, staré i nové pohlednice z domova i z celého světa, šavle, meče, pendlovky, filmové plakáty, fotografie, časopisy, odznaky, mince, knihy a zase knihy a gramofonové desky, nové i staré...

Tak jsem se tam vydal i onu neděli. Tentokrát jsem vzal do kapsy kus buchty pro nenasytné vltavské labutě a šel jsem. Jarní a k tomu nedělní rána byla v Praze krásná. V půl sedmé už jsem byl za Slovanským ostrovem a mířil si to k labutím. Velmi nedůstojně se vrhaly po kouscích buchty, kterou jsem jim drobil; přidaly se kachny a několik vrabců, kteří se přiživovali na břehu. Udělal jsem pokus: Bude mi labuť žrát z ruky? Odpusťte mi ten výraz, ale ,zobání‘ se k těm lačným bílým tvorům opravdu jaksi nehodí. Sotva jsem jedné podal na dlani kus buchty, natáhla krk a cvak - už jsem měl jeden prst v jejím krku. To jsme se ale oba lekli!

No nic, čtvrt na osm, nejvyšší čas dorazit na místo nevídaných obchodů a výměn. Když jsem byl u té hromádky starých standardních desek poprvé, nic mi jejich etikety neříkaly. Snad jen jedna jediná. Obešel jsem pak všechny prostory burzy zvané „blešák“ a asi po hodině jsem se ocitl opět u toho samého stolu. Kdosi se právě deskami probíral. V tu chvíli jsem se zčistajasna cítil jako obehrávaný hráč - měl jsem si už předtím přece jen tu jednu desku vzít! Úzkostlivě jsem po očku pozoroval svého nic netušícího soka. Dosud si žádnou nevybral! Zrychluje, bere do ruky jednu desku za druhou, už je ani neobrací, aby se podíval, co je na druhé straně! A zrovna teď vzal do rukou tu „moji“! Ne, neotočil ji. Naopak - položil ji k ostatním a odchází! Výborně!

Jdu na řadu a ochotně za ni dávám celých dvacet korun.

Nazpíval ji Valentin Šindler, tenorista, lidový zpěvák a herec, původně farář, který neskončil špatně: dostal angažmá do Národního divadla v Praze a vypracoval se prý ve smetanovského zpěváka. Z Národního po čase odešel, odjel do Brna, kde se v druhé polovině dvacátých let proslavil v revui Z Brna do Brna jako stréček Matěj Křópal z Břochovan. To všechno je však vedlejší. Pod písničkou Chudá fabrička je totiž vytištěno jméno autora, které mě fascinovalo - J. Hašek! Je to Jaroslav Hašek? Byl snad ještě jiný J. Hašek, který psal jen písničky? Žádný z haškologů na tuto píseň dosud neupozornil, v žádných Haškových sebraných spisech jsem text či básničku s názvem Chudá fabrička nečetl. Tedy objev? Nebo omyl? Věděl jsem, až přijdu domů, že stačí vytočit jedno telefonní číslo a budu hned vědět, na čem jsem. Proto jsem se také na „blešáku“ už ani moc nezdržoval a s pokladem v podpaží jsem vyrazil k domovu. 

Jmenoval se Jindřich Meszner a v roce 1985 oslavil šedesátku. Měl rád muziku, v mládí hrál v dětské kapele, později v kapelách dospělých. V roce 1970 si začal půjčovat staré šelakové gramofonové desky a přetáčet si je na magnetofon. Jenomže - magnetofon je magnetofon, pásky se smažou a co pak? Já vím, desky se mohou rozbít, ale taková deska, panečku, to je přece jen nádherný objekt! Některé etikety na deskách jsou malá výtvarná díla. Zkrátka, Jindřich Meszner začal od roku 1974 desky také sbírat. A nejen to. Začal také o deskách psát. Nikdo se tenkrát nezabýval podrobnějším soupisem českého repertoáru na starých gramofonových nahrávkách, a to přivedlo pana Mesznera na myšlenku pustit se do práce vskutku mravenčí: Rozhodl se napsat sběratelskou příručku; knihu, která by mohla sloužit v budoucnu vážným zájemcům a badatelům jako studijní materiál.

A tak začal psát svůj Dějepis zvukového záznamu, studijní materiál o firmě The Gramophone Co. Ltd. První díl, zabývající se léty 1895 až 1925, měl přes 320 hustě popsaných strojopisných stran. Odborníci žasli, laici se nestačili divit. Jindřich Meszner byl členem Klubu gramofonové techniky při Hi-FI klubu v Praze 1, v sekci standardních desek. Jeho práce byla obdivuhodná, odborně na výši, kopie prvního dílu jeho ojedinělé knihy putovaly do archívů našich nejvýznamnějších institucí. Klobouk dolů, protože to všechno udělal Jindřich Meszner při svém zaměstnání. Vidíte, vlastně jsem ještě neřekl to nejdůležitější: Jindřich Meszner byl totiž dělníkem z SONP (Spojené ocelárny, Poldi Kladno, dnes už jen smutná vzpomínka na zánik slavné fabriky. Pozn.aut.). Takže doma už jsem věděl, jaké telefonní číslo vytočím.

Když se pan Meszner ozval, vychrlil jsem na něj dvě otázky: Co je to za desku značky MARATÓN, na jejíž etiketě v bledě modrém pozadí pluje po vlnách zlatého moře tmavomodrá plachetnice s bílými plachtami a z druhé strany jí vychází vstříc oranžové slunce - a kdo je autor písně Chudá fabrička podepsaný jako J. Hašek, zda je to skutečně autor dobrého vojáka Švejka.

„Něco vám řeknu“, povídá po krátké pauze na druhém konci drátu pan Meszner, „já měl tohle připravené jako jeden z bonbónků do svého dalšího rukopisu, který se bude podrobně zabývat českou produkcí na deskách v letech 1925-39. Měl jsem to jako bonbónek, protože tu písničku skutečně napsal Jaroslav Hašek a skutečně o tom nikdo neví. Ale co mám s vámi dělat? Měl jste štěstí, že jste ji získal na ,maratónce‘,  já ji na desce nemám, jenom vím, že byla poprvé nahrána 18. 1.1926 na HOMOCORDU a současně i pro obchodníky s gramofonovými deskami, pro Antonína Kettnera na značce RUBINTON a pro Arnošta Fučíka na značce MARATÓN. Tu písničku znám moc dobře, protože mi ji, jako malému klukovi, zpívávala maminka. Zpíval prý ji také ve Waltnerově kabaretu na Můstku (tuším, že měl název Jokohama) Jára Kohout, který ji údajně získal za padesát korun od Haškova „obchodního“ zprostředkovatele Franty Sauera. Také jsem už volal na OSA (Ochranný svaz autorský. Pozn. aut.) a tam jsem zjistil, že písničku u nich kdysi přihlásil kabaretiér Josef Heřman-Zeffi s poznámkou: Jaroslav Hašek. Čili Zeffi byl jejím upravovatelem. S malými textovými úpravami, ale s dalšími připsanými slokami ji vydal Zeffi také ve své písničkové edici Veselosti, pod číslem 10. Tištěnou jsem ovšem tuhle písničku na vlastní oči dosud neviděl. Ale už vím, kdo ji má, a tak za pár dní budu zase o něco chytřejší...“

„Není třeba,“ povídám do telefonu, „vaše odpověď, pane Mesznere, byla přímo vyčerpávající! Já vám za to slibuji, že než vyjde knížka Když byl v Praze Montmartre, přijdete vy ve druhém dílu svého Dějepisu zvukového záznamu s písničkovým bonbónkem Jaroslava Haška určitě jako první!“

Netušil jsem, jakou pravdu jsem vyslovil - knížka nikdy nevyšla.

Nu a tak jsem se stal majitelem unikátní desky „písničkáře“ Jaroslava Haška. Určitě nebudu jediný; někde ta deska spí svůj věčný sen ve škatuli na půdě, anebo si ji už třeba také někdo někde hýčká, jenomže o sobě nevíme.

Co ještě dodat?

Texty k písničkám psali i nejbližší kamarádi z Haškovy družiny, např. Gustav Roger Opočenský a Otakar Hanuš. Proč by se tedy nemohl přidat i Hašek?

Kdo z vás bude chtít, může si nyní text Chudé fabričky - pečlivě z desky opsaný - porovnat s některými sociálně laděnými verši, které poprvé vydal v roce 1903 Jaroslav Hašek s Ladislavem Hájkem ve společné sbírce básní Májové výkřiky. (Haškovy básně z Májových výkřiků vyšly jako součást stejnojmenného 11. svazku Spisů Jaroslava Haška v Čs. spisovateli, v roce 1972.) Stylem i obsahem jsou některé z jeho básní Chudé fabričce dosti blízké…

Pokračování za týden

Vložil: Ondřej Suchý