Co mi prozradila dcera slavné tanečnice. Nostalgická kavárnička

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii)

Popisek: Dcera Emky Revoluce na maškarním karnevalu (první zleva) v pražské Lucerně, v roce 1933.

Mám rád hříčky osudu. Kde myslíte, že bydlela v Kutné Hoře dcera Emmy Revoluce? V Revoluční třídě! V sedmém patře panelového domu mě ve dveřích vítá drobná šedovlasá paní, jejíž usměvavá tvář mi kohosi připomíná. Ale to snad ne! Zaháním raději rychle svoji obrazotvornost.

Pak už usedám do křesla v prosluněném pokoji a přede mnou se objevují vedle kávy a mísy koblih dvě velká alba. A pak následuje několik hodin povídání. Věci se dostávají do souvislostí, dovídám se mnohé z toho, co se na dopisní papír nedostalo. Zamžený portrét slavné maminky Hedviky Malečkové se začíná vyjasňovat... 

„Babička říkávala, že byla Emka nešťastná holka. Totéž si o mamince myslím i já. Když přišla v sedmnácti letech do jiného stavu, děda ji na mostě zbil. Emka se od té doby bála chodit domů. Její pravé jméno - jak už jsem vám psala - bylo Anna Čacká (já myslela do svých osmnácti let, že se to píše Čadská). Narodila se 17. dubna 1892 a zemřela asi v roce 1951; parte, které mi tenkrát z Děčína přišlo, už nemám.“ 

„Mohla byste mi maminku ještě blíž popsat?“ 

„Celý život byla smutná. Měla krásný hlas, byla vysoká, urostlá, měla krásné rty, moc hezké čokoládové oči a nádherné tmavé vlasy. Tak jsem ji také viděla tenkrát, když za mnou přijela do Pyšel. Bylo to v zimě, přivezla mi spoustu ovoce, bonbóny, takovou soupravu s kabátkem, čepicí, no myslela jsem, že mě bude nosit na rukou... Marně jsem přemýšlela o tom, proč se jí říká Emka Revoluce. Jí jsem se netroufala zeptat. Vůbec jsem se jí neodvažovala na řadu věcí ptát...“ 

„Všechno nasvědčuje tomu, že autorem uměleckého jména vaší matky byl Egon Ervín Kisch. František Langer ve svých vzpomínkách na Montmartre píše: „Hlavními tanečnicemi byly dvě dívky mánesovského půvabu, Revoluce a Vlasta, předním tanečníkem byl vrchní pan Jirák, který měl ušlechtilou hlavu španělského granda a husté, jemně zvlněné vlasy a jejž Egon Ervín Kisch překřtil na Hamleta.“ Proč by nemohl překřtít i Annu Čackou? A navíc napsal hru „Tonka Šibenice“! Není to snad jasná podobnost jmen?" 

„Je to možné. Ona měla maminka Kische asi moc ráda. Vzpomínám si, když mi přinesla tu jeho knížku, jak mi říkala: ,Přečti si to, to je od Egonka.‘ Vždycky se u nás o Kischovi mluvilo jen jako o Egonkovi. I babička mu říkala Egonek. To víte, mě to tenkrát moc nezajímalo, kdo to je ten Egonek a co pro moji matku znamená. Mluvily o něm jen matka a babička. Marie, provdaná matčina sestra, o něm nechtěla ani slyšet. Když ještě Kisch žil, říkala jsem si kolikrát, že bych ho měla vyhledat, aby mi o mamince řekl něco víc... Moc jsem se tenkrát natrápila ...“ 

„Když jste se vrátila z Pyšel do Prahy, jaké byly tenkrát vaše dívčí sny?“ 

„Tenkrát, za první republiky? To byl boj o holý život! Musela jsem tvrdě pracovat dvanáct hodin denně! A sny? Kdepak sny! Ty jsem žádné neměla.

Měsíc jsem pracovala v „obchodě cukrovinkami ve velkém“ a denně jsem chodila kolem vinárny „U Pavouka“ v Celetné ulici, kde tenkrát maminka tancovala, ale bála jsem se tam za ní jít. Až jsem ji jednou potkala, když jsem šla z Celetné průchodem. Jakmile jsem to doma řekla, teta Marie mně div nenafackovala. Maminka byla nešťastná žena. Zřejmě ani ona ke mně nesměla. Jednou mi také dala fotku, prý: ,To jsem já před Montmartrem.‘ Vidíte, tady ji mám v albu. Už ale na ní není nic vidět.“ 

Dívám se na zčernalý obdélníček nalepený v albu. Beru album a jdu s ním na balkón, abych přece jen na tom kousku fotopapíru alespoň v obrysech uviděl to, co ukryl čas. Ne, na fotografii se už nedalo rozeznat vůbec nic. Připadalo mi to, jako bych v tu chvíli nahlédl času přes rameno - tak jako obestřel tajemstvím soukromý život Emky Revoluce, navždy ukryl tajemství téhle vskutku vzácné fotografie, dokumentu časů, „kdy byl v Praze Montmartre.“ 

„Celý ten matčin život mi připadá jako takový výkřik proti řádu tehdejší doby,“ pokračuje Hedvika Malečková. „Co bych vám ještě mohla říci... Vím, že měla také angažmá v Rakousku, myslím, že byla i ve Francii, že se tam jela podívat na ten opravdový Montmartre, s určitostí to ale nemohu tvrdit. Vybavují se mi jen jakési střípky; třeba to, jak za mnou jednou přijela do Vršovic, když mi bylo jednadvacet let, a jak mi dávala rady do manželství. Pamatuji si, jaké nosila krásné prsteny s kamejemi a jak mi říkala: ,Ty jednou budou tvé.‘ Asi je pak prodala, když byla na konci života nemocná ...

Také si vzpomínám, jak jsem ji našla v tom baru, poblíž Kampy. Tehdy se začínal tančit charleston a ona chtěla, abych jí ukázala, jak se tancuje. To byla ta naše tajná setkání...“ 

„Provdala se někdy vaše maminka?“ 

„Ne, nikdy se neprovdala. Ona měla zřejmě ráda jen toho Egona Kische. Alespoň tak já si to myslím…“ 

V Kutné Hoře se právě konal jeden z prvních jarních dnů roku 1982. Když jsem od Malečků odcházel, doprovázeli mě pohledem z balkónu: Dcera Emky Revoluce a její manžel.

Zamávali jsme si a já šel s hlavou plnou dojmů na autobus. Do odjezdu zbývala ještě víc než hodina, a tak jsem se se svými myšlenkami uchýlil do útulné hospůdky v jednom kutnohorském podloubí, kde se říká U bakaláře. Myslel jsem na všechno, co jsem slyšel a viděl, napadaly mě nejrůznější myšlenky. Přemýšlel jsem o Kischovi a Emce Revoluci a mimoděk jsem se přitom podíval na stěnu, u které jsem seděl.

Byl na ní pečlivě v barvách vyvedený rýmovaný nápis:

„Dobré víno, ženy hezké,

to jsou dary země České."

Musel jsem se pousmát.

Pokračování za týden

Vložil: Ondřej Suchý