Zmizelý hotel: Po stopách Longena v Paříži. Nostalgická kavárnička

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii)

Popisek: Paříž v roce 1909. Dobovou fotografii hotelu Maroc, který již není, mi poslala kamarádka Klementina Garside. V roce 1919 zde bydlel Emil Artur Longen.

FOTOGALERIE: Měl jsem v životě štěstí, že jsem mohl pobývat párkrát v Paříži. Jednu noc jsem spal dokonce v hotelu Hilton, podruhé jsem zase dvě noci prochodil po ulicích, protože jsem neměl ani na ten nejlevnější hotel. Patrně i tyto tak rozdílné zážitky zapříčiňují, že každá moje návštěva Paříže je pro mě - řečeno slovy Hemingwayovými - pohyblivý svátek.

Když jsem tam byl poprvé, vládla městu krásná móda: holky nosily šmouhaté vlasy, obrovské sluneční brýle, kratičké žluté froté-šaty, kolem pasu řetězy a na nádherných dlouhých štíhlých nohou (protože všechny Francouzky mají nádherné dlouhé štíhlé nohy) oranžové punčochy. Když jsem tam byl naposled, nosily už zase něco jiného krásného. Opět jsem si připadal, jako bych listoval v nekonečném módním časopisu - ulice v centru města byly potištěné barevné stránky. 

Tentokrát, na sklonku roku 1979, jsem měl v kapse vedle plánu města také dopis. Ne, neměl jsem ho někomu předat nebo poslat. Ten dopis byl totiž psán v roce 1919 a podepsán Emilem Arturem Longenem. Pod jeho podpisem byla uvedena jeho pařížská adresa: Paris VI., 57 Rue de Seine 57, Hotel du Maroc. Obsah pro mě nebyl v tu chvíli důležitý - Longen v něm psal nakladateli tehdy oblíbeného pražského časopisu Zlatá Praha, že mu z Paříže zasílá nějaké kresby k reprodukci. Ten dopis, jehož kopii jsem získal ze soukromé sbírky kladenského sběratele rukopisů, doktora Jaroslava Veselského, mi tenkrát v Paříži připravil jeden pěkný půlden.

Vypravil jsem se do Rue de Seine s fotoaparátem, abych si mohl pořídit fotografii alespoň jednoho konkrétního místa, kde Longen v tomto městě žil. Došel jsem k Seině. Sem a tam po ní v létě plují parníky plné výletníků a na jejích březích se lelkuje. Od rána do večera se tu lidé opalují, milují, učí nebo kreslí. Dovolte mi malou odbočku: Zastavil jsem se chvíli na mostě a díval se dolů. Poprvé jsem tu takhle stál před dvanácti léty se svým bratrem Jiřím. Jedli jsme placky s jahodovou marmeládou. Pak proti nám plula po řece loď s turisty. Střechu měla celou z plexiskla a my viděli několik desítek zdvižených hlav. Jiří se zasmál: „To vypadá jako lidi v aspiku!“ Kdosi na nás začal z lodi mávat. Odpověděli jsme mu. „No není to pěkný?“ - „Je,“ přikývl jsem na souhlas. „A teď si představ, že to jsou třeba Češi a jedna paní zrovna teď šťouchá do své sousedky a povídá: Podívej se, Jiřino, jak nám tamhle z mostu mávají ti dva krásní Francouzi!“

Výletní loď pode mnou zmizela, dávná vzpomínka odplula s ní a já se vrátil k úkolu, který jsem si na tento den uložil: Orientuji se podle postavení Eiffelovy věže a vyrážím do Rue de Seine.

Najít tu ulici nebylo nic těžkého; začíná přímo na nábřeží. Horší to bylo s hotelem du Maroc.

Došel jsem dlouhou a úzkou uličkou až k domu číslo 57. Okolí domu bylo kouzelné. Stojí přímo na jakémsi malém náměstíčku, či spíše naproti ústí jiné uličky a celé to místo mi v porovnání s velikostí Paříže připadalo směšně maličké. Mohl jsem něco takového očekávat. Když jsem se totiž díval před odjezdem z Prahy do padesát let starých průvodců a hledal v seznamech hotelů hotel Longenův, nic jsem nenašel. Ani tady, na místě, jsem nenašel známky po bývalém hotelu. Dům byl čtyřpatrový, ale co patro, to jen tři okna. Hotelových pokojů by se sem vešlo pramálo. Vstoupil jsem dovnitř a usmál jsem se. Jediné, co v domovní chodbě bilo do očí, byla velká skleněná reklama na whisku.

Nebylo divu. V přízemí domu je totiž malý Bar le Chastel se zvláštním vchodem. Začala pracovat moje fantazie. Ten bar nevypadá na to, že by byl nově zřízený. Co když tady skutečně žádný hotel nebyl? Co když tu byl pouze bar s jiným názvem? Při Longenově způsobu života by takový vtip nemusel být vyloučený. Longen mohl tehdy, v roce 1919, bydlet úplně někde jinde, v privátě, a sem přicházet jako denní host.

Zkusil jsem se na Hotel du Maroc zeptat několika Pařížanů. Krčili rameny, kroutili hlavou. Znovu jsem prozkoumal vchod do domu. U dveří bylo přiděláno několik cedulí: Editions du SEVIL Fabrications Sce Littéraire - Recherche L'HISTOIRE - Photo STUDIO 57. Bylo to marné. A tak jsem si alespoň dům na této adrese vyfotografoval. Pak jsem se rozhodl, že už bych mohl projít tuto ulici celou. Ušel jsem pár kroků, ob jeden dům, a uviděl na domě následujícím pamětní desku. A z ní jsem se dozvěděl, že kdybych tady místo po nějakém českém bohémovi Longenovi pátral po domě, ve kterém roku 1834 pobýval spisovatel Adam Mickiewicz, představitel polského romantismu, považovaný za polského národního básníka - byl bych šťastně u cíle!

Je škoda, že jsem neměl možnost hledat podobným způsobem místa Longenových přechodných pobytů jinde ve světě. Kdo ví, jaké zážitky bych si přivezl třeba z Terstu, Lublaně, Mnichova, Vídně... V Berlíně jsem sice hledal, ale místo, kde bývala Wilde Bühne na Unter den Linden, už vypadá dnes úplně jinak. Wilde Bühne byla slavná berlínská scéna a Longen byl jedním z jejích spoluzakladatelů!  Spolupracoval tu dokonce i se slavnou hvězdou němého filmu, Dánkou Astou Nielsenovou! (Ve filmu Aféra plukovníka Redla, ve kterém hrál hlavní roli, mu měla být zase partnerkou v roli ruské vyzvědačky jiná světoznámá filmová diva - Pola Negri. Z jednání nakonec k naší škodě sešlo. Pola Negri měla vysoké nároky; požadovala honorář 500 000 Kč…)

Longenovy kroky vedly do různých koutů Evropy… Na mnohá místa přijel jako mladý, neznámý malíř a pilně tam kreslil a maloval. Na některých místech se objevil jako herec, případně režisér, dokonce i jako artista, v divadlech, kabaretech i v cirkuse. Často dělal všechno najednou.

Pokračování za týden

Vložil: Ondřej Suchý