Dokončil Švejka. Karel Vaněk, spisovatel, na něhož se mělo zapomenout. Nostalgická kavárnička

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii)

Popisek: Osudy dobrého vojáka Švejka v ruském zajetí bylo dílo čistě už jen Karla Vaňka.

FOTOGALERIE: Začátkem osmdesátých let 20. století, kdy jsem dopisoval knížku, která nakonec dostala název Když byl v Praze Montmartre, se nikomu u nás ani nezdálo o nějakém Internetu, kde by bylo možné si „vygooglovat“ množství informací z domova i ze světa. Ke všemu svět se u nás po srpnu 68 změnil a spousta odborné literatury nebyla pojednou pro běžného čtenáře dostupná. Jak se v tom má člověk vyznat? ptal jsem se v duchu, když jsem nacházel často protichůdné názory, které budily mou zvědavost a dávaly mi v tehdejší neradostné současnosti často možnost konfrontace. Ostatně – právě o tom jsou tentokrát moje následující řádky…

Nezjistil jsem, zda chodíval redaktor Karel Vaněk, původně obchodní cestující, do Montmartru. Vím jen, že udělal něco, co mu někteří lidé nechtějí dodnes odpustit. Dovolil si přistoupit na nabídku nakladatele Synka, aby se přibližně za měsíc po smrti Jaroslava Haška pustil do psaní dalších příhod dobrého vojáka Švejka. Ta nabídka nebyla náhodná. Karel Vaněk znal dobře dějiště Švejkových příhod. Znal dobře i prostředí, v němž se pohyboval sám Jaroslav Hašek, a to nejen doma, ale i za války, na frontě, odkud i on přešel k Rusům a žil nějaký čas v zajateckých táborech. Z toho také vznikla první Vaňkova práce, „zápisky všelijakého vojáka 1914-1919“ s názvem Charašó pán, da?! Vydal ji vlastním nákladem v roce 1920, tedy v době, kdy Jaroslav Hašek ještě žil a mohl si tak i on přečíst, jak se o něm -někdy i familiérně - Vaněk na třech místech v této knize zmiňuje.

Když jsem pročítal Bibliografii Jaroslava Haška, vydanou Památníkem národního písemnictví v roce 1983, pozastavil jsem se nad informací, že údajně v knize Charašó pan, da?! cituji: „o JH v ní není zmínka“ a že „vyšla nákl. vl. 1924“. A tak mě napadlo, že bych si pro jistotu mohl ověřit i jiné údaje, které literární věda o Karlu Vaňkovi čtenářům předkládá. Dvě podstatné chyby v jednom z tisíců hesel, která jsou součástí jinak solidního a obsáhlého díla - to mně připadalo divné. Abych se přiznal, zpochybnilo mi to i tvrzení dr. Radko Pytlíka, že Vaněk s Haškem „znali se jen letmo, z jednoho setkání před válkou“.

Dr. Pytlík možná vycházel z výše jmenované Vaňkovy knížky, ve které autor vzpomíná na setkání s Haškem, ovšem způsob, jakým Vaněk o Haškovi píše, nenasvědčuje tomu, že muselo jít o setkání jediné. Hašek byl na různé familiérnosti dost citlivý, a kdyby familiérnost Vaňkova nebyla na místě, jistě by se nějakou formou proti ní ohradil. (Mimochodem - v článku Jak umíral Karel Vaněk, který vyšel v 7. čísle literárního měsíčníku Nový život v roce 1958, napsal pod šifrou H. údajný Vaňkův přítel např. toto: „Napsal třetí díl Švejka podle Haškových záznamů. Kamarádil léta s Jaroslavem Haškem a náležel celým pojetím své práce k tehdejší anarchistické bohémě“, anebo: „V první světové válce byl zajat a jako válečný zajatec se dostal do Ruska. Tam v zajetí maloval lidem byty. Politicky náležel ke skupině dr. B. Šmerala a Jardy Handlíře. Psát začal teprve, když se vrátil domů. Bylo to na kamarádskou domluvu Jaroslava Haška...“ (V článku je hodně faktografických chyb, takže toto svědectví uvádím čistě jen pro zajímavost, aniž bych mu přikládal nějakou váhu.)

Z ruské fronty a ze zajetí se Karel Vaněk vrátil v roce 1919, s podlomeným zdravím, se zárodky tuberkulózy, na kterou nakonec předčasně zemřel ve věku 46 let. Nemoc, jejíž zhoubnost si uvědomoval, ale i otřesné zážitky z války musely poznamenat Vaňkovu tvorbu. I když byl bohémem, který se uměl smát a vysmívat. Ve dvacátých létech se stal jedním z nejlepších a nejoblíbenějších lidových fejetonistů. Působil v redakci Rudého práva, Pražského ilustrovaného zpravodaje a od roku 1928 až do své smrti v redakci Večerníku Českého slova. Redigoval Kmen (1922), psal do Trnu. Říkalo se mu „střepinkář“ podle vtipných sloupků, které se nakonec všechny dostaly ze stránek novin i do knížek: Střepiny (1924), Čtvrt kila střepin (1925), Třetí kniha střepin (1927), Nůše střepin (1930) a posmrtně Poslední střepiny (1934). V Posledních střepinách se objevují náčrty románu, který už nestačil Karel Vaněk zpracovat - Rajzáci - který dává tušit, že Vaňkův talent se mohl ještě překvapivě rozvíjet dál.

Nu a pak je tu také Švejk a s ním i něco, co někdy cítím jako křivdu na Vaňkovi. Vaněk bývá zavrhován jako autor nezdařilého pokračování v Haškově románu. Jenomže - co je pokračování Haškova románu?

Karel Vaněk Haškova Švejka dokončil!

Teprve potom, vedle tohoto dokončení, napsal dva díly svého Švejka, Osudy dobrého vojáka Švejka v ruském zajetí (1924), o kterém už třeba lze tvrdit, že se Švejkem Haškovým nemá nic společného, budiž. Vaňkovo dokončení Haškova Švejka a Vaňkův Švejk, samostatné jeho dílo, vycházející pod jeho jménem, v tom je ovšem trošku rozdíl. V prvním případě se Vaněk vědomě podřídil Haškově fantazii, Haškovým pravidlům hry, přistupoval k Haškovu dílu „pietně“ (pokud se vůbec dá v souvislosti s Haškem tento výraz použít). V případě druhém už si se Švejkem dělal, co chtěl.

Myslím, že by bylo správné rozlišovat Vaňkovo dokončení 4. dílu Haškova Švejka a samostatné pokračování. Všimněme si jen toho, že v prvním vydání 4. dílu Osudů dobrého vojáka Švejka si zběžný čtenář vůbec nemusí všimnout švu mezi Haškovým a Vaňkovým textem, neboť text (na str. 97) bez jakékoliv grafické úpravy pokračuje pouze novým odstavcem. Jenom malou hvězdičkou a drobnou poznámkou pod čarou je upozorněno: „Zde končí rukopis Jar. Haška.“ O Karlu Vaňkovi ani slovo, přestože jeho text obsahuje téměř celých 160 stran (od str. 97 do str. 256), což v podstatě znamená, že autorem větší části 4. dílu Osudů dobrého vojáka Švejka v prvním vydání je Karel Vaněk! To však v 1. vydání nikde uvedeno nebylo.

Do rozpaků mě také přivádějí některé konkrétní soudy a názory významných osobností, jak z oblasti literární teorie, tak i z oblasti literární praxe. Posuďte sami: 

„Mnoho omylů způsobil fakt, že Haškův román byl až donedávna vydáván společně s tzv. ‚pokračováním‘ Karla Vaňka, jenž ve dvou dílech Švejka v zajetí hrubým způsobem zkreslil a zvulgarizoval jadrný, leč vkusný humor Haškův…“

(Radko Pytlík: Jaroslav Hašek a dobrý voják Švejk, 1983) 

„Vaněk byl kronikářem plynoucích dní, dovedl zachytit příznačné rysy a charakteristiky a  - co ho učinilo nad druhé populárním, je jeho úsměv, rozestřený nad všemi událostmi. Dovedl rozesmát statisíce čtenářů bez rozdílu, lidi prosté i inteligentní. Byl ve svém humoru skromnější a nenáročnější než Hašek, básník cynický, humoru démonického, dobývající čtenářů břeskným útokem divokého posměchu. Jeho humor byl po pravdě z rodu opačného, dobromyslný, posmívající se ne z rozkoše být krutý, nýbrž ze snahy prospívat svým sarkasmem těm, kdo trpěli veřejným neřádstvem. Rozdíl humoru Haškova a Vaňkova nejlépe vysvitne čtenáři z Dobrého vojáka Švejka, jejž, jak známo, Vaněk po Haškově smrti dokončil. U Haška humor a satira vládnou despoticky celé knize, podřizují si vše, čeho se dotknou. U Vaňka nabývá nad nimi časem vrchu děj, dokumentární popis. Švejk sám se u Vaňka mění, stává se bodřejším, lidštějším...“

(Josef Hora v předmluvě k Posledním střepinám Karla Vaňka, 1934) 

„Jak známo, na komerční objednávku dopisoval Haškova Švejka satirik Karel Vaněk. V bulvárním duchu, vulgárním stylem. Vyrobil nepodařený škvár, který neměl s dobrým vojákem Švejkem a jeho autorem a tím ani s literaturou nic společného.“

(Zdeněk Hoření: Jaroslav Hašek novinář, 1983) 

„Za toho Švejka, kterého tys, milý Vaňku, jako Haškův důstojný dědic, dokončil, jsem dlužna Haškovi uznání a vděčnost, která se právem dědickým posunula i na tebe. Toho dokončeného Švejka ukazují nyní v Apollu ... tak věrně nakresleného ... ... Nezapomeň tuhle hru o Švejkovi v zajetí vydat tiskem.“

(Marie Majerová: Milý Karle Vaňku… Rudé právo, Večerník 4, 1923) 

Ostrých kritik a výpadů proti Karlu Vaňkovi stran Švejka bylo ovšem i za jeho života celá řada (mezi jinými protestovala proti dokončení Švejka Vaňkem i Jarmila Hašková, vdova po Jaroslavu Haškovi, která nakonec dala souhlas k pokračování ve Švejkovi na nátlak nakladatele). Vždy se však našli také Vaňkovi obhájci!

Proč například Josef Lada neodmítl ilustrovat Vaňkovo dokončení i jeho pokračování Osudů dobrého vojáka Švejka? Později, kdy sám zpracoval Švejka v jakémsi „komiksu“, nazvaném Můj přítel Švejk, neváhal do něj zahrnout i celý 4. díl s Vaňkovým dokončením. V té podobě byla kniha dokonce vydána ještě v jubilejním „haškovském roce“ 1983. Lada patřil mezi nejdůvěrnější Haškovy přátele a znalce jeho díla, navíc právě on dal Švejkovi jeho kongeniální, dnes neodmyslitelnou podobu. Není právě ten fakt, že Vaňkovo dokončení nezavrhl, nejlepším vysvědčením Vaňkovy způsobilosti? (Jen pro zajímavost: V knize Můj přítel Švejk ztvárnil Lada Vaňkův text ve 167 černobílých kresbách. Prostřednictvím cizojazyčných vydání nakladatelstvím Artia se takto Vaňkovo dokončení Švejka v Ladově podání dostalo i k zahraničním čtenářům v několika jazykových oblastech!)

Nu a co tomu všemu říkají čtenáři?

Když začal v letech 1974 -75 vycházet v Dikobrazu zkrácený Vaňkův Švejk v Haliči (což je právě ta část ze 4. dílu Haškova Švejka), a to jako román na vystřihování, musím coby očitý svědek konstatovat, že se v té době Dikobraz na pultech novinových stánků neohřál... A sehnat tenkrát Vaňkova Švejka v antikvariátu?  Zbytečná snaha.

Tato rozpornost a rozpačitost nad Vaňkovým dílem mi trošku připomíná povznesenost a nedůvěru, s jakou kdysi přijímala Haškova Švejka oficiální dobová kritika. Nechci s nikým polemizovat, ale podle mne si to Karel Vaněk nezaslouží! Mnohé soudy vyznívají dokonce tak, jako by Vaněk pokračování Švejka napsal ze zištných důvodů. Opak je však pravdou! Po jeho smrti byl zřízen Vaňkův fond (na nějž dal Vaněk sám základ 20 000.-), z něhož měly být udíleny podpory mladým novinářům…

Promiňte mi to celé předchozí zamyšlení nad osudem spisovatele a novináře Karla Vaňka. Možná, že by k němu ani nedošlo, nebýt objevu, který jsem učinil u kladenského sběratele autografů doktora Jaroslava Veselského. V jeho obsáhlé sbírce byla pohlednice adresovaná redakci Pražského ilustrovaného zpravodaje, na níž Karel Vaněk posílá srdečný pozdrav všem svým kolegům a přátelům. Ta pohlednice byla odeslaná ze sanatoria dr. Opatrného ve Starém Smokovci a obsahuje veřejnosti neznámou, osobní básničku: 

Kdo na plicích měl mnoho černých kaněk?

Snad Karel Vaněk. Kdo vdechovat šel proto Tater libý vánek?

Ten Karel Vaněk. Kdo zákaz má popsat byť málo stránek?

On, Karel Vaněk. Kdo v tomto domě rozbil proto stánek?

As Karel Vaněk. Kdo s balkonu se dívá na let lýží, sáněk?

Pan Karel Vaněk. Kdo šilhá po dívkách majících chůzi laněk?

Že Karel Vaněk? A že sem nejel dávno, kdo byl janek?

Já, Karel Vaněk.

Podle poštovního razítka byl tento lístek odeslán 9.1. 1933. O šest měsíců později, 18.7.1933 Karel Vaněk zemřel.                                                                    

Pokračování za týden

Vložil: Ondřej Suchý