Jak měl haškolog Radko Pytlík vztek. Nostalgická kavárnička

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii).

Popisek: Švejk měl různé podoby, tahle kresba je z prvního vydání Haškova románu v Arménii.

FOTOGALERIE: V roce 1979, na jedné z hlavních tříd Jerevanu, plácl mě můj arménský kamarád, bohemista Hovik, radostně do zad: „Kluku, mám já s tebou štěstí! Podívej se!“ A ukázal do výlohy antikvariátu.

To už jsme ale byli uvnitř a prodavačka vytahuje dvě zašlé knihy ve stejných vazbách z výlohy. „To mě těší, že ti nosím štěstí,“ povídám, „ale pokud mi neřekneš, co ta písmenka na vazbě znamenají, sdílet ho s tebou nemohu.“ „Člověče! To je první arménské vydání Švejka z roku 1936! Chápeš to?“ Snažil jsem se. Ze sentimentality jsem si pak ještě toho dne koupil zbrusu nové vydání Švejka v arménštině (díky obrázku Josefa Lady na obálce jsem věděl, co kupuji), jen tak - na památku. Zjistil jsem, že to bylo právě vyšlé čtvrté vydání a že součet nákladů všech čtyř Švejků se rovná počtu 160 000 knih. 160 000 Švejků v tak maličké zemi, kde si navíc téměř každý může tuto knihu koupit a přečíst v ruštině! 

Pak jsem také byl před mnoha léty svědkem, jak Švejk - pardon, Schweik - mizel z knihkupeckých pultů v Berlíně, v NDR i NSR. Jména Hašek a Švejk jsem v životě slyšel nesčíslněkrát vyslovovat lidmi nejrůznějších národností. Do restaurace U Kalicha jsem musel nejednou doprovázet své hosty, přátele z Polska, Německa, Itálie i z Ameriky… To všechno zde uvádím proto, abych posléze lépe obhájil svůj úspěch v pražském antikvariátu na Můstku, kde jsem u jednoho regálu zůstal v údivu stát. Vytahoval jsem z něj jednu knížku po druhé a vedl tuto samomluvu: Zadrž! Neblbni! - No jo ... kdy ale něco takového ještě uvidíš? - Třeba nikdy, co je ti do toho, nech to, nejsi Radko Pytlík! - A proč bych měl být zrovna Radko Pytlík, když mám toho Haška rád? - No jo, ale co s tím budeš proboha dělat?!! Kam to dáš?! - Kam, kam! No, přece do knihovny! Však ono se tam místo najde; třeba vedle toho prvního českého vydání Švejka, anebo vedle toho arménského…

Co se mi to přihodilo?

Bral jsem do ruky Szwejka, Švejka, Schwejka, první vydání polské z roku 1929, švédské z roku 1931, rumunské z roku 1956, Švejka v srbochorvatštině, maďarštině, němčině, dokonce vydání brazilské a nakonec třísvazkové, japonské. U pokladny mi z toho tenkrát udělali přijatelnou cenu (neuvěříte: 300,- Kčs!) a zabalili mi úhledný balík a já, ještě jako v snách, se náhle ocitl na ulici. - Zbláznil se, on se zbláznil! - křičelo ve mně na mou adresu mé horší Já. - Jinej by to propil anebo prohrál v kartách! - postavilo se na chabý odpor lepší Já.

A skutečné Já?

To začalo přemýšlet: Takoví Švejci ve všech možných jazycích, to je náhodou velice šikovná a užitečná věc. Švejka znají všichni kulturní lidé na celém světě. Co když budu jednou v úzkých a najednou budu stát před problémem, na jaké téma vést třeba řeč se Švédem, Brazilcem či Japoncem? Nadhodím první větu ze Švejka, a když z toho nevzejde nic jiného, bude aspoň legrace, no. Apropó - jak je to s tím zabitým Ferdinandem? Jugoslávcům to lze ocitovat takto: - Ubili nam dakle Ferdinanda! - reče dvorkinja gospodinu Švejku, koji je prije několiko godina bio otpušten iz vojské, pošto ga je vojna liječnička komisija definitivo problasila slaboumnim ... V rumunštině bych začal takhle: — Care va sá zicá, ni 1-au pe Ferdinand, i se adresá me- najera, domnului Švejk care… atakdále. Maďarština? Joj! Hát megolték a Ferdinándot... Hosta z Ria de Janeira bych mohl šokovat takto: — Meu patrao — declarou a locadora M. Schweik, que após ter sido declarado „comletamente idiota“ ... Jednodušší to bude s hosty z Polska: - A to nam zabili Ferdynanda - rzekla poslugaczka do pana Szwejka ... „Also sie hat uns den Ferdinand erschlagen," sagte die Bedienerin zu Herrn Schweik... — ano, v němčině to jde také. Horší je to ve švédštině, taková znaménka na psacích strojích u nás ani nemáme; ale co, překoktat se to dá: — De har alltsa slagit ihjál Ferdinand fór oss, sade stáderskan till her Švejk...

A co když přijdu do styku s Japoncem nebo Arménem, který neumí ani slovo česky? Hm. To si prostě skočím domů pro knížky a první větu ze Švejka jim nalistuju. Dál už se uvidí...

Tak takhle nějak jsem uvažoval, když jsem si nesl ten balík Švejků domů. Před domem jsem zpomalil. Co však tomu všemu řekne moje draze milovaná? Ta, od které tak často slýchám výčitky tohoto druhu: Víš, že proti knížkám nic nemám, ale musíš opravdu mít všechno? Nestačí ti jen ty knihy, které nutně potřebuješ k práci? Opravdu musíš mít vědeckou publikaci o trilobitech, lexikon pop music, Freudovu práci k sexuální teorii a k učení o neurózách, Ferdu Mravence a Broučky, Antickou knihovnu, Dějiny filmu a celé dílo Vítězslava Nezvala, pokud možno v prvních vydáních?!

Až dosud jsem se díky své výřečnosti vždy jakžtakž obhájil, ale lze vůbec obhájit Švejka v maďarštině a japonštině? Náhle mně bleskl hlavou nápad! Ano, lze! Žádné kňourání typu: Já jsem si ty knížky přál mít! - ale rázné: Já ty knihy potřebuju! Bude březen, Měsíc knihy a já napíšu fejeton! Fejeton bude otištěn a já dostanu honorář. Honorář pokryje výlohy koupí knih vzniklé. Knihy budou moje, draze milovaná bytost bude mít radost, že jsem výjimečně zbytečně neutrácel za hlouposti, a já zase budu mít radost ze své sbírky Švejků! A kdo ví, jestli se mi celá tahle historka nebude jednou hodit...

Douvažoval jsem a vykročil hrdě a odvážně k domovu.

P.S.

O tom, že měl z mého „úlovku“ tolika cizojazyčných Švejků pan Radko Pytlík, vážený literární historik, spisovatel a proslulý haškolog zlost, o tom jsem se dozvěděl dodatečně od jedné z pracovnic Památníku národního písemnictví. Věřil jsem tomu. Být tehdy na jeho místě, také bych se zrovna neradoval.

Vložil: Ondřej Suchý