Tak je to, volové, a teď si můžeme tykat, pravil Hašek aneb Vyprávění Erny Červené. Nostalgická kavárnička

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii)

Popisek: Co se této fotografie týče, nejde o omyl. Manželka doktora Červeného, hlavního tvůrce slavného kabaretu Červená sedma, paní Erna Červená, přestože neherečka, byla natolik tvárná, že si ji filmoví režiséři přebírali jeden od druhého do rozmanitých epizodních rolí s vědomím, že jim sehraje vždy dokonale cokoliv: Hrála v hororech, dramatech, kriminálkách, komediích. Zde, ve filmu Poklad hraběte Chamaré, se objevila jako stará hraběnka.

FOTOGALERIE: „Manžel napsal také s Arturem Longenem tříaktovou hru ‚Hráč‘, ve které převzal Longen hlavní roli,“ pokračuje paní Červená v odpovědích na moje otázky, které zazněly již v minulé „Kavárničce“.

Pak zesmutní. „Když Jiří 6. května 1962 zemřel, nikdo si nedovede představit, jak těžko se mi po jeho odchodu žilo. Ale asi po roce jsem si uvědomila, že ho tím svým steskem nepřivolám. Hodně jsem přemýšlela, jak by se mi to mohlo podařit; podařilo se mi ho přivolat v jeho práci, kterou tak miloval. A tak jsem s ním stále. Vyprávím v besedě Umělci kolem Červené sedmy o vzniku tohoto kdysi populárního kabaretu a o všech těch jeho spolupracovnících, kteří Červenou sedmu dotvořili. A mám radost, když beseda zaujme nejenom pamětníky, kterých je dnes už poskrovnu, ale i ty později narozené, a tak se stále přesvědčuji, že ta Červená sedma přece jenom něco té české kultuře dala. A když mi někteří návštěvníci děkují za pěkný večer, mám takový pocit, že jsou kolem mne seskupeni všichni sedmičkáři s Jiřím v čele a mají radost, že se na ně nezapomnělo, radost z úspěchu, který je především úspěchem jejich - i když už mezi námi nejsou.“ 

„Vedle Longena by mě, paní Červená, zajímala ještě jedna velká osobnost, která také prošla Červenou sedmou — Jaroslav Hašek...“ 

„Hašek! Jaroušek, jak mu říkával manžel, který se s ním spřátelil u cestovatele A. V. Friče v Praze-Košířích. S ostatními sedmičkáři se Hašek seznámil ve vinárně U Zlaté husy a pustil se s nimi do debaty o kabaretu. Sedmičkáři hájili názor, že se má v kabaretu střídat vážný program s veselým -  horké a studené jako v parní lázni. Hašek však byl jiného názoru. Tvrdil, že se lidi mají hlavně smát, že smích potřebují. Svůj výklad končil slovy: ,Tak je to, volové, a teď si můžeme tykat.‘

V Sedmě četl Hašek svou humoresku Setkání s autorem mého nekrologu, později se nabídl, že zde udělá přednášku O čínských a mongolských mravech a obyčejích. Ještě dnes mám na tohle představení schovaný doklad — okolkované povolení policejního ředitelství v Praze. No, dopadlo to tenkrát strašně. Z obecenstva se ozývalo nespokojené mručení, výbuchy smíchu, později pak výkřiky ,Dost! Dost!‘, až divadelní mistr na Jiřího pokyn stáhl oponu. Hašek však z toho měl ohromnou radost.“ 

„Pokud vím, podobně dopadla i přednáška, kterou Jaroslavu Haškovi připravil švagr vašeho manžela, ing. Ptáčník v Turnově...“ 

„Ach, to bylo hrozný! Ing. Rudolf Ptáčník, mimochodem příbuzný Fráni Šrámka, byl ve styku s literární družinou mladých a uspořádal pro Sokol v Turnově přednášku Jaroslava Haška Mé cesty po Balkáně. Byl sice varován před Haškem, ale nedal si říct. Hašek, kterého marně hlídali, aby se neopil, vystoupil a vyprávěl, jak se sešel na Balkáně s pastýřem, který se dal dobrovolně na vojnu, když vypukla srbsko-turecká válka. Bil se udatně, pobil mnoho nepřátel, až byl povolán k raportu k udělení medaile. Důstojník mu řekl: ,Mnoho nepřátel jsi porubal a tadyhle ti sultán posílá medaili.‘ — ‚Sultán?! Jak to, sultán??‘ zděsil se pastevec, ,vždyť já myslel, že bojuju proti Turkům!!‘

Pak vyprávěl Hašek další historku o tom, jak přišel do srbské vsi, kde starosta uměl francouzsky, protože byl kdysi ve Francii. Byl tedy vzdělanec a měl dokonce skutečnou postel - jedinou ve vsi. Haška bohatě pohostil, mluvil s ním francouzsky a nakonec ho pozval na nocleh do postele, ve které spala jeho žena. Sám ulehl na pec. Hašek nevydržel vedle ženy ležet jen tak. Ani se příliš nenamáhal, aby své počínání nějak zakryl. Starosta ve tmě něco zaslechl a volá z pece: ,Majko, čo robi Francúz?‘ Žena mu po pravdě odpověděla.: ‚Jebe.‘ Starosta na to: ,Skaži mu, aby toho nechal!‘ A Majka: ,Skaži jemu ty, já neznám po francúzky!‘

Nadšeně srbofilské obecenstvo bylo rozhořčeno, křičelo a házelo po Haškovi jablka. Hašek je sbíral a jedl. Když se pak několik sokolů vřítilo na jeviště, utekl před nimi na záchod, a když na něj bouchali a křičeli: .Okamžitě opusťte sokolovnu!‘, odpovídal zkroušeně: ,Nemůžu, já nejsem ještě hotov!‘

Švagr Ptáčník naštěstí povolal landveráckou patrolu a pod jejími bodáky chráněn se dostal Jaroušek na nádraží do vlaku. Švagr však měl nesmrtelnou ostudu, takže se musel nakonec z Turnova vystěhovat...“. 

„A vzpomínáte si ještě, kdy jste viděla Jaroslava Haška naposled?" 

„To jsme jednou šli s Jiřím z Karlova náměstí do Vinohradského divadla, když tu najednou proti nám ve vysokých botách a v přepásané rubášce — Jaroušek. Zastavil nás a povídá: Jirko, půjč mi šesták na polívku!‘ A když už jsme byli na konci ulice, slyším, jak za námi někdo dupe a oddychuje. On to zase Hašek; chytil Jirku za rameno, otočil ho k sobě: ,Jirko, víš co? Já si nekoupím polívku, já si koupím pivo!‘ A zase utíkal ulicí dolů ...

Než jsme došli k divadlu, tak mi Jiří vyprávěl, jak chodil s dívkou z nóbl pražské rodiny a Jaroušek ho varoval: Jirko, nech toho! Buďto tě starý nakopne, anebo ti ji hodí na krk - a to bude horší!' A co se stalo? No asi to prvé, to bych tady s vámi teď neseděla já.“ 

„Bylo by hodně lidí, na které byste mohla ještě vzpomínat,“ ptal jsem se dál, „já bych si však na úplný konec vybral už jen jedno jméno, které úzce souvisí s Longenem a které v Longenově životě sehrálo stejně významnou roli, ne-li ještě větší než Jaroslav Hašek: Vlasta Burian." 

„Tak toho jsem poznala nejdříve jako divák - tenkrát mě Jiří zvlášť pozval, že u nich vystupuje Vlasta Burian a že má velký úspěch. Vystupuje v roli Nerozhodného voliče a je to obrovská legrace; sedmičkáři prý mu sami napsali text a Dréman z něj vytvořil takovou figurku s buřinkou na hlavě, s kšticí, s krátkou vestičkou a rákosovou hůlkou. Obecenstvo se prý válí smíchy. Byla to pravda.

Osobně jsem se s ním však seznámila až v pozdějších létech. Hlavně jsem chodila s Jiřím do jeho divadla. Obdivovala jsem jeho umění. Někdy k nám přišel, a když s ním Jirka opakoval u klavíru tu Bassovu Baladu krve, rozkoše a smrti, ne, tak už se snad nikdy nenasměju! Jiří tvrdil, že herce z Vlasty Buriana udělal Longen - svými a Kischovými hrami, svou režií a svými styky s žurnalistikou. O Longenově dramatizaci Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka pak napsal, že vydatně pomohla k veliké popularitě tehdy ještě nepříliš známého a také ještě nedokončeného Haškova díla.“ 

Teprve teď, při psaní těchto řádek, se mi vybavují okamžiky, kdy a kde všude jsem se se jmény Dobrého vojáka Švejka a jeho tvůrce, Jaroslava Haška, setkal. Bylo to například v Jugoslávii, v oblasti Crné Gory, kam jsme se vypravili jako tříčlenná skupinka novinářů bezprostředně po zemětřesení v roce 1978. V té nejzapadlejší vísce, vysoko v horách, kde jsme usedli u provizorního ohniště s několika staříky, obrátil se na mě jeden z nich se šokující otázkou: „A co Jaroslav Hašek? Co dělá? Ještě píše?“ „Zemřel před padesáti léty,“ odpověděl jsem a čekal přinejmenším údiv. Staří Černohorci jsou však lidé vyrovnaní, rozvážní, ví o životě své. Stařík neznatelně pokýval hlavou a mlčky hleděl před sebe, do ohně…

Pokračování za týden

Vložil: Ondřej Suchý