Sláva kabaretu a bouřlivák Longen. Nostalgická kavárnička

Foto: Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako snímky v galerii)

Popisek: „Z Mansardy se nakonec vyklubal zárodek později slavného kabaretu Červená sedma,“ končila minule Erna Červená vzpomínání na manžela a jeho posedlost kabaretem. „Po dalších studiích byl v roce 1910 jmenován doktorem práv, o třináct let později složil advokátní zkoušku; advokacii nikdy nepověsil na hřebík, ale kumšt, ten byl vždy na prvním místě…“

FOTOGALERIE: Erna Červená, „strážkyně pokladu Červené sedmy“ probírá přede mnou korespondenci svého manžela, adresovanou ostatním „sedmičkářům“.

Vybírá namátkou ten, ve kterém 1. srpna 1913 píše Jiří Červený v dopise Františku Hvížďálkovi,  také pozdějšímu nadšenému sedmičkáři, o své touze po kabaretu: „...tento list, který Tě možná nudí, který však, ujišťuji Tě, psán je krví a slzami, tento list, o který jsi mne nežádal, Ti píši jako představě jediného mně možného života; jsem nadšencem pro kabaret a tak bych si přál i svůj život zařídit. Můj život: kabaretní program. Jedná se jen o to, aby z toho nebyl šantán. Mám sice právnické zaměstnání, ale které mě nebaví a které v příhodných chvílích nenávidím, zaměstnání, při němž do krve musím se hamiti o zájmy lidí, kteří jsou mi lhostejní…“

A tak se stal dr. Jiří Červený tvůrcem českého kabaretu. Mohli bychom jej nazvat třeba také dědečkem dnešního Semaforu, už proto, že za svůj život napsal na 700 písniček, z nichž mnohé si interpretoval sám. Řada z nich je známá dodnes – Písnička z mládí, Pane kapelníku, zahrajte tu mou, Hradecké písničky…

Prof. MUDr. Vladimír Vondráček napsal o zakladateli Červené sedmy ve svých vzpomínkách:  „Dr. Červený, vysoký blondýn hrubších rysů, si skládal písničky, které sám zpíval svým nehudebním hlasem, a v tom právě bylo jakési zvláštní, osobité kouzlo.“

Profesionální kabaretní divadlo Červená sedma, provozované v letech 1918 až 1921 v hotelu Central (v místech Komorního divadla), se nesmazatelně zapsalo do naší kulturní historie. Doktoru Červenému se splnil jeho sen. Nebyly to však jen písničky, které pro kabaret psal. Byla to i dlouhá řada scének a skečů a po zániku Červené sedmy i řada divadelních her se zpěvy (Divá Bára, Muzikant Kmoch, Doktor Fiakr aj.). Napsal i několik knih povídek, románů a vzpomínek (Kabaretní brejle, Máňa, Paměti mansardy, Červená sedma). Po příchodu fašismu se dostal Jiří Červený do koncentračního tábora. Ani tam však neztrácel svůj optimismus.

Později, k jeho sedmdesátinám, mu napsal dr. Jan Trnka: „Byli jsme spolu v Malé pevnosti terezínské – já byl na cele 36, Ty na cele 44 a já tam často docházel. Vzpomínám si Tvého optimismu, který Tě ani v místech pochmurných neopouštěl ...“

Optimismus a osobitý smysl pro humor zůstal dr. Červenému i po válce, až do konce jeho tak plodného života. „Život je vlastně velmi krátký. Jinak by byl nudný. A jediný životní problém je dnešek. Važme si ho, poněvadž pozítří bude z něho předevčírem,“ končil svou úvahu na téma „Předevčírem“ v Pamětní knize společnosti u Bindrů, kde trávil ještě večer 7. dubna 1962. O pět dní později byl sanitkou převezen do Nemocnice Pod Petřínem, kde 6. května skonal. Jeho urna je uložena v Ledcích u Kladna, na malém vesnickém hřbitově.

***

Vraťme se však zase na chvíli k osobnosti Emila Artura Longena. A paní Erna Červená vzpomíná:

„Manželství Xeny s Longenem nemohlo trvat dlouho. Tihle lidé, jako byl Longen, nemohou mít za ženu herečku! Musí mít někoho, kdo by se o ně staral. Myslím, že Marie, tedy jeho druhá žena, s ním byla šťastná a že i on, už vybouřenej, našel u ní to, co mu scházelo. A dcerušku Jiřinku měl moc rád!

Co bych o Longenovi ještě mohla říct?
Třeba, že se šíleně nadřel s Vlastou Burianem…

A teď mě napadá, že tu mám v Jiřího rukopisech vzpomínku na Emila Artura Longena, která by vám mohla prozradit mnohem víc!“

A paní Červená jde jako rozený archivář najisto do jedné z velkých tmavých skříní, aby mi vzápětí předložila pár zažloutlých stránek strojopisu...

Dr. Jiří Červený o E. A. Longenovi:

Na E. A. Longena nelze vzpomínat ve smutku, což je tím divnější, že život E. A. Longena nebyl život tak převážně veselý. Tak jaký? Snad by se to dalo vystihnout výrazem překvapivý. Po chmurném večeru a nedostatku následoval třeba den plný nádhery a přepychu; najednou tu byly odněkud peníze. Anebo obráceně, a to bylo častěji: po přepychu vycenil zuby nedostatek. Najednou tu peníze nebyly. Ale Longen byl stejný v obou různých fázích. Záhadný, neochvějný, optimista: Všechno bude! Proč se vzdávat, proč zoufat? Ono se to podaří, chápeš?

A proč se ostýchat žít z vypůjčených peněz? Vždyť Luna, ta noci vševládnoucí Luna, svítí také jen na vypůjčené světlo. A stará se o to, jak je bude Slunci vracet? Nestará a nebude! A svítí se dál. A kdyby někdo chtěl nějakou záruku nebo zástavu – prosím: zde je briliantová jehlice do kravaty. Klidně se jí vzdám – prodám ji – pro nedostatek místa!

A když nebyly – seskupili se kamarádi – Artur Poprovský, Jenda Leitzer, tenorista Červené sedmy, někdy i Jarda Hašek a vždycky ovšem Xena, která rozuměla všemu, jenom však Longenovi ne – a dělaly se kabaretní večery na periferii Prahy i za Prahou. Lokály vyjednával Longen a nasliboval hostinskému, co všechno se bude na večeru předvádět. Artur Poprovský byl jednak zpěvný komik, ale předváděl též pokusy z telepatie a sugesce. Tenorista Leitzer měl zapotřebí piana na doprovod svých písní; ten obstarával mnohdy John Gollwell; ovšem ta pianina v těch periferijních hospůdkách! Longen domlouval Gollwellovi, aby hrál hodně silně: Je to v zájmu zpěváků, jinak nám to piano přehluší!

Večery se konávaly vždy v neděli večer a týden předtím tam chodili členové souboru na večeři, zatím na účet toho, co se v neděli vybere. Ale ono se chtělo jíst také v poledne – tak jak to udělat? Večer už nedůvěřivý hostinský podal vuřty s cibulí, někdy byl i gulášek, ale oběd navařila Xena. Alespoň jedenkrát, jak vyprávěla. Nedělní podíl na zisku se vyrovnal po srážce dlužných večeří a něco málo ještě zbylo.

Xena koupila mléko, že prý uvaří v pondělí k obědu čokoládu. Koupila práškovou čokoládu i cukr a usoudila, že by to musilo být sytější, kdyby se do toho dala mouka. To dalo fušku: přidalo se mléko, a pak to bylo řídké; tak se přidala mouka a tak dále znovu dokola, až se spotřeboval všechen cukr a také všechno mléko. Musila to navařit v umyvadle – náhodou docela novém. A pak se to nechalo stát. Před polednem přišly hladové krky – krmivo vystydlo v umývadle jak rosol neboli sulc a Xena vykládá: Pak to ztvrdlo a musela jsem to z toho lavoru vysekávat sekáčkem.

Moc to nechutnalo, až na Logena, ten byl nadšený, ale Hašek ohrnul nos a ušklíbl se: „Já to věděl, kdepak mlíko!“

Zejména ráda vyprávěla Xena o kabaretním večeru na kraji Michle, kde hostinský měl zájem a těšil se, že prý bude plno, že prý lidi takhle jdou večer z výletu, a když uvidí plakát, že se zastaví! „Vstupné se nesmí určovat, to bysme je mohli zahnat! Ale on dá rád každý něco na tácek!“

Napsali si plakát a vylepili ho za okno hostince, chodili tam pilně na večeři a v neděli se sešli na představení. Začátek v 8 hodin. Prázdno. Jen u jednoho stolu hráli čtyři strejci mariáš.

„No počkáme, voni lidi přijdou,“ říkal hostinský. „Chcete ještě pivo?“ Všichni chtěli.

Bylo čtvrt na devět. Prázdno. Jen jeden stůl mariášnický se rozmnožil o jednoho kibice a druhý stůl – účinkujícího Gollwella. Vtom už také přišli další hosté. Šlo to jak procesí. Gollwell pohotově usedl ke klavíru a hrál operetní směs. Lidé přicházeli a usedali. Posléze byl lokál plný. Padesát osob přišlo a přiťukávalo si plnými sklenicemi.

Program začal. Jenda Leitzer zpíval prolog v masce pierota. Krásný program od Basse a Ballinga – krásný hlas. Hosté vyhlédli od svých sklenic k pianu. Když byl konec, nehnula se ani ruka. Nezatleskali. Poprovský, jdi na scénu a vydělávej si! Vystoupil Poprovský a zpíval svůj největší zamilovaný šlágr „Znáte všichni Artura – jo, to je figura!"

Když byl konec, nehnula se ani ruka. Nezatleskali.

A teď se na to přišlo proč. Byl to výlet kroužku hluchoněmých, který se vracel domů. Jak měli tedy tleskat? A co horšího! Jak od nich žádat vstupné na místě? Nebo od těch mariášníků – ty to jen rušilo. Ale nejlepší vtip večera teprve přišel, ač já mám podezření, že si ho Xena sama vymyslela a přidala.

Když se s hostinským zúčtovali, nedostal on nic a oni ovšem také nic. Neměli ani na tramvaj. Byl tam drožkář a Gollwell, který snad přece měl nějaké peníze, se ho ptal, co to bude stát do Prahy na Václavák.

„Deset korun,“ odpověděl drožkář. „To je moc!“ protáhl obličej Gollwell a už bylo vidět, že si vlastně udělal legraci. Drožkář to také hned poznal a řekl mu: „Tak mi, vašnosto, daji korunku – a můžou jít pěšky.“

Později našel Longen angažmá pro sebe i Xenu v Červené sedmě. Longen měl ještě jiné závazky a ty mu pomohl překonat Jiří Červený ve své kanceláři; Longen se tázal, kolik činí palmár, a když Červený řekl, že nic, tu Longen za několik dní přinesl Červenému obraz. Krásný olej, umělecký dokument doby a malířství. Ovšem dojem z obrazu smutný. Je na něm podzimní alej – lavička a na ní dvě postavy.

Červený byl obrazem nadšen a jen se ptal, co má znamenat ten smutný párek na té lavičce v aleji. „To není párek,“ indignoval se Longen. „To jsou dva kamarádi!“ „A proč jsou tedy tak smutní?“ chtěl vědět Červený. „Protože jsou to nezaměstnaní!“ vysvětlil mu to Longen. A ten obraz je opravdu tak, jak Longen řekl.

Červený pak zase na revanš pozval Longena do vinárny a dostal Emila do měkké nálady. To nebylo u Longena lehké. Pil-li více, nebyl nikdy něžný, byl spíše impulsívní, urážlivý až hrubý. Ale tentokrát se rozněžnil a řekl Červenému: „Jirko! Jmenuj si tři přání – já ti je splním.“

Červený nevěděl, co si má přát. Také měl už trochu v hlavě.

„Nevíš? Tak já ti poradím,“ řekl Longen. „Tak za prvé hodně dobrého pití, za druhé hodně peněz…“ Longen se odmlčel. „A za třetí?“ ptal se Červený. „Za třetí: ještě trochu dobrého pití!“ rozluštil to Longen.

Pokračování za týden

Vložil: Ondřej Suchý