Slunce, seno a… Erna Červená. Nostalgická kavárnička
28.05.2025
Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii)
Popisek: Pod peřinou ležící uječená babka v šátku hluboko naraženém do tváře, která ovšem šibalsky pozoruje vše, co se šustne v blízkém okolí, vyvolává dodnes v kinech i u televizních obrazovek salvy smíchu. Babičkou v Troškově Slunce, seno, jahody byla Erna Červená.
FOTOGALERIE: Ta drobná žena, o níž chci dnes psát a s níž mi bylo dopřáno přes deset let úzce spolupracovat na oživování odkazu legendárního kabaretu Červená sedma, se jmenovala Erna Červená a byla druhou manželkou doktora Jiřího Červeného.
Operní pěvkyně Soňa Červená byla dcerou z prvního manželství Jiřího Červeného a s otcovou druhou ženou se nemohla blíže poznat - brzy začala působit v Brně, pak stále častěji v zahraničí, kde nakonec od ledna 1962 zůstala již natrvalo. Později spolu byly sice ve styku, ale Soňa se za života Erny, nesoucí příjmení jejího otce, nikdy vlastně nedozvěděla, jak velkou popularitu si její „macecha“, žena bez uměleckých ambicí, bývalá úřednice a později dobrovolná archivářka manželova literárního odkazu, vydobyla.
***
Kolikrát jsem už přecházel Karlův most se zatajeným dechem a pln očekávání, co nového mi návštěva Kampy zase přinese. Cesta na tento „ostrov zahrad“, jak se Kampě říkalo, patří k těm nejkrásnějším procházkám, jaké lze v Praze prožít. „Velikou krásou a překvapením Karlova mostu je, že jdete-li po něm, myslíte, že se pod vámi ještě vlní Vltava, a hle: vždyť jdete nyní po kamenné terase pověšené mezi vrcholky stromů! A u vašich hlav září svíce kaštanových květů, zasazené do pětiprstých zelených svícnů, a v létě kolem vás voní akáty jako čerstvě vymetený med. Místo aby pod ním plynula voda, pod most se teď rozložilo městečko.“ Tak poeticky popsal pohled z Karlova mostu na Kampu spisovatel František Langer. Kampa je nerozlučně spjata hned s několika velkými jmény naší kultury; patřila a bude patřit i nadále našim národním umělcům, Jiřímu Trnkovi a Janu Werichovi, stejně tak jako Eduardu Kohoutovi či Vladimíru Holanovi.
Kampa byla i posledním místem bydliště hudebního skladatele, písničkáře, kabaretiéra, spisovatele a právníka Jiřího Červeného. Také on už navždy Kampu opustil. Přesto jsem za ním ještě před několika lety přicházíval, do jeho pracovny v malebném domě, z něhož pokaždé, když jsem dole zazvonil, vyhlédla z téměř posledního okna usměvavá tvář, aby vzápětí na to cinkly o dlažbu domovní klíče. Odemkl jsem si a po starodávných dřevěných schodech vystupoval k bytu, kde vznikaly poslední Červeného písně.
Ta vlídná a usměvavá tvář patřila paní Erně Červené, andělu strážnému opatrujícímu cenný archiv slavného kabaretu Červená sedma. Znala všechny. Všichni ji měli rádi a o všech dovedla také krásně vyprávět - ať už to byli Eduard Bass, Jaroslav Hašek, Egon Ervín Kisch anebo Emil Artur Longen. Sedával jsem zde v legendárním tmavomodrém křesle „sedmičkářů“ a obdivoval se pokaždé skvělému Longenovu oleji, visícímu na stěně přímo proti mně. Vdechoval jsem kumštýřskou atmosféru, kterou zde zanechala osobnost zakladatele Červené sedmy. Často jsem do tohoto bytu přicházel třeba už v poledne; naslouchal jsem pozorně vyprávění, a když jsem po chvíli mimoděk pohlédl k malým oknům, čekalo mě povětšinou překvapivé zjištění, že za nimi je už tma a že odtud opět budu odcházet s vědomím, že jsem stále ještě neslyšel všechno.
Následující vyprávění ponechávám tak, jak jsem jej zapsal ještě za jejího života. Bylo jí už osmdesát let, když filmaři objevili její přirozený herecký talent a začali ji obsazovat do menších i větších epizodních rolí. Šla - jak se říká - z filmu do filmu, když nefilmovala, natáčela vzpomínky pro rozhlas a psala si pro sebe a pro potěchu přátel své vzpomínky, v nichž nechyběl „červený“ humor.
„Já viděla Longena víceméně očima Jiřího,“ říká mi paní Erna a usrkává přitom z malé skleničky becherovku. „Já už bych to neměla pít, když ono mi to ale dělá tak dobře… Jo, tak k tomu Longenovi; manžel k němu měl velký vztah a všechny jeho chyby omlouval. Měli se moc rádi. Několikrát se sešli ke spolupráci a to nejenom v Červené sedmě, ale také například v Čerčanech, kde dělali dohromady taková ,odpoledníčka‘ - představení pro děti. Jiří o Longenovi často přemýšlel: Kde jen se to v něm všechno bere? Říkával, že to jsou stavy velkého kumštýře a že má Longen danajský dar. Je zajímavé, že v Haškovi Jiří takového kumštýře neviděl, jako ho viděl v Longenovi. Já osobně jsem spoustu věcí ve způsobu života, jaký vedli lidé Longenova typu, nechápala. On to byl živel. Byl geniální, ale taky pěkně vyšinutej. Já už jsem to veřejně řekla mockrát, ale musím to znovu opakovat: Jednou jsem se Jiřímu svěřila, že snad o tom všem napíšu v budoucnu román, který se bude jmenovat Žila jsem mezi blázny. Vážně, tak to bylo! Ona i ta Xena Longenová byla zvláštní. Já ji viděla v Kischově Tonce Šibenici... Ne, tu nevystihne nikdo…
Manžel napsal také s Arturem Longenem tříaktovou hru ‚Hráč‘, ve které převzal Longen hlavní roli. Když Jiří 6. května 1962 zemřel, nikdo si nedovede představit, jak těžko se mi po jeho odchodu žilo. Ale asi po roce jsem si uvědomila, že ho tím svým steskem nepřivolám. Hodně jsem přemýšlela, jak by se mi to mohlo podařit; podařilo se mi ho přivolat v jeho práci, kterou tak miloval. A tak jsem s ním stále. Vyprávím v besedě Umělci kolem Červené sedmy o vzniku tohoto kdysi populárního kabaretu a o všech těch jeho spolupracovnících, kteří Červenou sedmu dotvořili. A mám radost, když beseda zaujme nejenom pamětníky, kterých je dnes už poskrovnu, ale i ty později narozené, a tak se stále přesvědčuji, že ta Červená sedma přece jenom něco té české kultuře dala. A když mi někteří návštěvníci děkují za pěkný večer, mám takový pocit, že jsou kolem mne seskupeni všichni sedmičkáři s Jiřím v čele a mají radost, že se na ně nezapomnělo, radost z úspěchu, který je především úspěchem jejich - i když už mezi námi nejsou.“
***
V roce 1902 si napsal patnáctiletý Jiří Červený do svého deníku větu: „Stal jsem se básníkem!“ O rok později, jako student královéhradeckého gymnázia, zajímající se už tehdy o všechny druhy umění, založil společně s dalšími studenty neoficiální studentský spolek Mansarda. V tomto spolku se věnovali hudbě, zpěvu a moderní literatuře, která byla tehdy na c. a k. rakouských středních školách zakazována. A právě z této Mansardy se nakonec vyklubal zárodek později tak slavného kabaretu Červená sedma. Po dalších studiích byl Jiří Červený v roce 1910 jmenován doktorem práv, o třináct let později složil advokátní zkoušku. Advokacii vlastně nikdy nepověsil na hřebík, ale kumšt, ten byl vždy na prvním místě.
Pokračování za týden
Vložil: Ondřej Suchý