Haškova smrt. Z Prahy přijel na pohřeb jediný kamarád. Nostalgická kavárnička

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii)

Popisek: Toulavý spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj

FOTOGALERIE: Když Jaroslav Hašek zemřel, pobýval Emil Artur Longen v Berlíně.

„Z počátku nechtěl z mých známých nikdo uvěřit prvé zprávě o Haškově skonu. Egon Ervín Kisch vyskočil za stolem v Romanisches Café a křičel, jako by se s někým hádal: ‚Nesmysl! Jaroušek tropí si zase blázny ze světa. Nedejte se nachytat, přátelé, nebo jste v mých zracích volové. Po kolikáté již Hašek umřel? Nevíš to, Karle?‘ Karel Nový usmál se snivě a pokrčil rameny. ‚To je už jistě desáté Haškovo úmrtí,‘ rychle odpověděl na svoji otázku rozohněný Kisch. ‚Jarda tak brzy neumře. A vůbec nikdy nesejde z tohoto světa, protože je nesmrtelný.‘ Druhého dne byla zpráva o Haškově smrti potvrzena ve všech novinách. Prožívali jsme v Berlíně smutné dny. Sedávali jsme s Novým v zastrčených kavárničkách a vzpomínali na Haška. Bylo prolito mnoho slz a vypito hodně nápojů.‘ Tolik tedy Longen…“ 

V sobotu 6. ledna 1923 odpoledne, za kruté mrazivé vánice, tísnil se na lipnickém hřbitůvku pod starobylou Bílou věží velký dav lidí. Obyvatelé Lipnice a okolních vesnic se přišli rozloučit s otcem dobrého vojáka Švejka, se „svým“ Jaroslavem Haškem. Za velkou rodinu spisovatelů, Haškových přátel, přijel tehdy z Prahy jen jeden jediný - Zdeněk Matěj Kuděj. Bohém, tulák, zajímavá postava naší literatury. Také on sedával v Montmartru.

Literární teoretici se v pohledu na jeho dílo rozcházejí. Jeden tvrdí: „Kuděj, s výjimkou své prvotiny, nenapsal nic výjimečného. Neměl potřebný rozhled a byl poněkud rozvláčný“ (prvotinou je knížka Bídné dny a jiné povídky), druhý říká, že „kromě dokumentárních obrázků z Ameriky i z Ruska patří k jeho nejvýznamnějším a nejpopulárnějším knížkám vyprávění Ve dvou se to lépe táhne, v nichž vylíčil svá putování s J. Haškem a podal živý portrét jeho originální osobnosti“, třetí upozorňuje na výbor dobrodružných tuláckých kapitol uspořádaný v čtyřdílný cyklus Sid a dodává: „s bohatými jazykovými zkušenostmi uplatnil se Kuděj i jako plodný překladatel z angličtiny, z ruštiny...“

Pravda je taková, že zapomínaný spisovatel Z. M. Kuděj je autorem trvajících bestsellerů, které jsou dodnes hledané. Asi by se divil, jakou cenu byli lidé svého času ochotni zaplatit za jeho překlady slavného Tarzana, jeho trampskou historii Sid anebo za všechny jeho knížky související s Jaroslavem Haškem - Ve dvou se to lépe táhne, Ve dvou se to lépe táhne, ve třech hůře a Když táhne silná čtyřka.

O Kudějovi se psalo, že rok jeho narození (1881) a rok jeho úmrtí (1955) byly snad jediné klidnější a spořádanější roky jeho života. S tím lze souhlasit, neboť výčet Kudějových povolání spolu se součtem knih, které napsal a vydal (40 svazků), je ohromující. Vždyť byl k tomu všemu věčný tulák! Když se například ve svých dvaadvaceti létech toulal po Německu a vyhrál náhodou v Hamburku lístek na cestu lodí do Ameriky, neváhal a zmizel na celých šest let ve Spojených státech! (V předmluvě ke knize Majitel zlatých polí jmenuje dvacet profesí, kterými v Americe prošel, a mezi nimiž nechybí ani zlatokop, kuchař, kovboj, novinář, námořník, farmář.) V roce 1912 odejel Kuděj do carského Ruska, kde byl po několika dnech pobytu zatčen, a do vlasti se vrátil až po sedmiměsíčním vězení. A když trávil zrovna čas s Haškem? Však to také vydalo na pár knih.

Vraťme se však k tomu, co bývá z Kudějovy tvorby nejčastěji opomíjeno - k jeho překladatelské práci, ke které se údajně trvale vrátil i na sklonku svého života. Ponechme stranou jeho překlady Dickense či Scotta a zastavme se u toho zmiňovaného Burroughsova Tarzana. Podrobnější svědectví napsal František Hampl v doslovu Kudějovy posmrtně vydané knihy Safijánská zima.

K překladu Tarzana přemluvil Kuděje spisovatel Emil Vachek. Práce na jednom svazku neměla trvat déle než měsíc. Kuděj odejel pracovat ke svému bratrovi do Dolních Královic a pak o tom napsal: „Pracoval jsem tehdy plnou parou vždy od časného rána. Po obědě si bratr lehl, švagrová měla také plno starostí s návštěvami a já překládal třebas až do večera. Rukopisu rychle přibývalo a já mohl být hotov dříve, nežli jsem se zavázal. Odpoledne jsem chodil do lesa, sbíral houby, přátelil se s lesními dělníky, domkáři a chalupníky a čerpal z nich znamenité zkušenosti. A večer jsem seděl s bratrem, sládkem, poštmistrem a dvěma třemi sousedy v Panském domě a pil svou dávku dolnokralovického ,extra‘, vařeného pro panské úřednictvo. A dříve než uplynul měsíc, byl jsem se svou prací hotov.“

Jednotlivé díly Tarzana začaly postupně vycházet u nakladatele Svěceného. Práce však Kudějovi neubývala. V cizině vycházely další a další nové díly, a tak se Kuděj, kterému „se už nechtělo dělat tuto málo záslužnou spisovatelskou nádeničinu“, po dohodě se Svěceným rozhodl sedmým svazkem seriál o Tarzanovi ukončit. „Dal jsem v něm Tarzana zmrzačit nepřátelskou kulí a současně jsem z něho udělal dědečka, dobrého jen k tomu, aby kolébal vnoučata, utíral jim nosy a vodil je později na procházku. Sedmý díl vyšel a já se domníval, že budu mít s Tarzanem pokoj. Ale když Svěcený dostával stále naléhavější přání naivních čtenářů, kteří chtěli pokračování Tarzana, napsal jsem vlastní pokračování - Tarzanova babička - a v něm jsem se vysmál nejen Tarzanovi a jeho vznešenému rodu, ale také - čtenářům. Kniha měla úspěch. Myslím, že ne o mnoho menší nežli sám původní Tarzan, poněvadž se našlo dost lidí, kteří si zachovali dobrý vkus přesto, že četli kovbojky a podobnou pseudoliteraturu.“ Taková je tedy pravda o muži, který představil českým čtenářům legendární literární postavu - Tarzana.

Z. M. Kuděj zemřel ve čtyřiasedmdesáti letech v roce 1955 v Litomyšli, kde je také pochován. Udělala se za ním tečka asi v tom smyslu, že šlo o spisovatele, který tvořil jaksi na okraji české literatury. Je to však pravda? Jeho dílo si dokázalo nakonec najít cestu ke čtenářům v nových vydáních i v létech pozdějších: Safiánská zima a Zlý dědek z Vysočiny jsou dva tituly, které vyšly začátkem šedesátých let, Šťastný greenhorn (upravený Sid) a Ve dvou se to lépe táhne začátkem let sedmdesátých a Tarzanova babička dokonce na úplném konci devadesátých let minulého století.

Dovětek

V roce 1928 natočil podle Kudějovy knihy Ve dvou se to lépe táhne režisér Svatopluk Innemann celovečerní film, na který si zavzpomínal ve svých memoárech Hop sem, hop tam (poprvé vydaných ve švýcarském nakladatelství Konfrontace v roce 1978) komik Jára Kohout. V této komedii vytvořil postavu Jaroslava Haška, zatímco Zdeňka Matěje Kuděje hrál komik Ferenc Futurista. Jára Kohout na tento film ve svých pamětech vzpomíná:

„Film ‚Ve dvou se to lépe táhne‘ nebyl podle mého názoru nejhorší, ale když mě po premiéře potkal Emil Artur Longen, soudil jinak: ‚Tak jsem viděl, jak jsi hrál mýho zvěčnělýho dobrýho přítele, ale raději bych byl viděl, kdyby byl Hašek hrál tebe. Ty vomyle! Proč jsi, ty šašku, nezhynul místo něho?!‘ A hořce plakal jako koza u plotu. Kudějovi se film naopak velice zamlouval a přiznal se mi, že by nebyl nikdy věřil, že měl Hašek tak veselý a spokojený život a že ho teprve film poučil, že Jaroušek nebyl vlastně zádumčivý, jak se mu na první pohled zdálo…“

A jaký byl děj filmu?

O něm se píše v ‚Obsahu‘ ve filmové databázi CSFD.cz:

„Spisovatel Matěj Kuděj se vzhledem ke své tíživé finanční situaci rozhodne opustit město a vydá se s přítelem Jaroslavem na venkov. Při své bezcílné cestě potkají bohatého továrníka a jeho dceru se snoubencem Ludvíkem. Továrníka okamžitě zaujme neobyčejný smysl pro humor obou spisovatelů, Jaroslav je zase oslněn půvabem jeho dcery. Před návratem do města jí napíše dopis, ve kterém se jí vyzná ze svých citů. Na nádraží se Matěj a Jaroslav seznámí s panem Pitlíkem - bohatým Čechoameričanem - a jeho neteří Normou. Ten je oba pozve do své vily. Tam Matěj s Jaroslavem zjistí, že pan Pitlík je továrníkovým dlouholetým přítelem. V noci se stanou náhodou svědky krádeže šperků a usvědčí pachatele - snoubence továrníkovy dcery Ludvíka. Po této trapné příhodě se všichni rozcházejí, ale zanedlouho se opět setkávají na maškarním plese, kde se Jaroslav odhodlá požádat o ruku továrníkovy dcery. Film končí svatbou. Matěj dostane od Pitlíka peníze.“ 

Pokračování za týden

Vložil: Ondřej Suchý