Arnošt Sauer pokračuje: O úmrtí strýce Franty, u kterého byl kamarád Géza Včelička, o Šuře Haškové a jejím osudu… Nostalgická kavárnička Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii)

Popisek: Franta Sauer na konci života, jak ho vyfotografoval spisovatel Géza Včelička.

FOTOGALERIE: Minule jsem končil větou, na kterou navazuji: Tak tedy někdejší „Ferda“, tenkrát dvanáctiletý Arnošt Sauer junior, sedí dnes přede mnou a ochotně se nechává dál zpovídat... Dnes jeho zábavné i smutné vyprávění končí.

„Tenkrát jako dvanáctiletý kluk jsem ještě spoustu věcí vůbec nechápal. Vlastně ani později jsem si pořádně neuvědomoval, co je to za člověka, ten můj strejda František. Vím, že jsem ho mohl poslouchat celé hodiny, od rána do večera, a že nikdy nebyl unavenej. Měl velký vypravěčský talent! A ta jeho povaha! Zlatej člověk!“ 

„Kdy váš strýc psal? Pracoval také tak jako Hašek, po kavárnách, po hospodách, nebo musel mít k práci klid?" 

„Pokud vím, psal strejda jen doma, po hospodách ne. Vstával obyčejně dost pozdě, k obědu si dával s oblibou přírodní kotletku a pak se pouštěl do psaní. Pravidlo to však nebylo. Když dopsal, šel pak na rajs.“ 

„A váš otec?“ 

„Tatínek, ten nebyl bohémsky založenej. Měl rád pivo, samozřejmě, ale po nocích nikam nechodil, byl s námi doma. Jako táta byl bezvadnej... Pracoval v Rudých odborech a horoval velmi pro socialismus.“ 

„Chtěl bych se vás zeptat ještě na řadu dalších lidí, se kterými jste žil nebo které jste v životě poznal. Jedním z nich byl také Emil Artur Longen ...“ 

„Asi vás zklamu, ale o Longenovi vám nic nového neřeknu. Moc už si na něj nepamatuju. Byl jsem kdysi jako host pozván do Benešova, u příležitosti 25. výročí jeho úmrtí, poznal jsem jeho dceru, která chtěla něco slyšet o svém tátovi a přišla i k mým rodičům. Jenomže ani můj otec toho o Longenovi moc nevěděl, a tak jsem ji nakonec dovedl za spisovatelem Gézou Včeličkou, který byl Longenův kamarád.“ 

„Géza Včelička kamarádil také s Františkem Sauerem, že?“ 

„S Gézou Včeličkou byl strejda jedna ruka. Včelička mu pomohl i v posledních měsících jeho života. Strejda byl totiž za války rok na Pankráci a v Terezíně. Když se vrátil z Terezína, nemohl jsem ho vůbec poznat. Ty lidi, kteří se vraceli z koncentráků, byli úplně zcvrklí. Vyprávěl mi, co všechno zažil. Říkal jsem mu tehdy několikrát: ,Strejčku, napiš o tom Terezíně!' Dokonce něco rozepsal. Ale dopsat už nestačil. Já jsem to byl, kdo ho vezl do nemocnice Pod Petřínem. Představoval si, že tam jde jen na prohlídku. Ale měl něco s játrama - a už se nám nevrátil. Kisch, kterého si pamatuju, když po válce přišel k nám do krámu a ptal se na strejdovu adresu, byl mu pak na pohřbu a za rok šel za ním... A právě v té nemocnici Pod Petřínem měl Včelička přítele primáře Karpíška a k němu jsem strejdu tehdy odvedl. Tenhle ,průvodní‘ dopis Géza Včelička strejdovi napsal...“ 

Držím v ruce dva dosud neznámé dopisy psané spisovatelem Gézou Včeličkou. V prvním z nich, adresovaném v roce 1946 primáři nemocnice Pod Petřínem, čtu: „Drahý kamaráde Jindro, posílám k Tobě soudruha spisovatele Frantu Sauera, s prosbou, abys ho prohlédl a event. ho nechal vešpitále či mu řekl, co a jak. Má starý plicní nález a kromě toho nějaké deformace na nohách. Prosím Tě, odpusť mi, že Tě tak pilně zaměstnávám stálým posíláním všelijakých případů k Tobě, když ale ono bolesti je mnoho a pomoci málo. Ruku Ti silně tiskne Tvůj Géza.“ 

Druhý dopis je adresovaný Frantovi Sauerovi 9.12.1945: „Milý Franto, zdravím Tě na Tvém marodním lůžku ze svého marodního lůžka. Neboť já taky už zase pro změnu ležím. Inu mladí žebráci, staří ležáci nebo jak se to říká. Zkrátka šťastné a veselé vánoce, do prdele, už aby bylo jaro. (...) My dva už to tu přece s těma našema pajšlema nějak do té smrti doklepeme. Co děláš jinak? Jestlipak píšeš věrně a pilně ten Žižkovskej betlem a ty zkazky o Haškovi? Franto, neulejvej se z práce, já se na ty věci hrozně těším. Piš hustě a kvaltem, vždyť tam stejně v tom špitále nemá člověk jinak co na práci a pro psaní a vzpomínání je tam ideální pohoda a ticho. Jo a Františku, dostal jsem Ti dopis z ministerstva školství a osvěty. Prý oceňuje moji dosavadní literární činnost, rozhodl se ministr školství uděliti mi čestný životní každoroční příspěvek 12.000.- Kč. A podepsán byl dr. prof.  Zdeněk Nejedlý!! Já Ti koukal jako malej. A nedostat prvních 6 tisíc se zpětnou platností, domníval bych se, že si ze mne někdo dělá Kašpary. Co tomu Františku říkáš? Franto, uzdravuj se a brzo piš! Tvůj Géza.“ 

František Sauer zemřel 26. března 1947.                                                                      

„Kdesi jsem četl, že byl František Sauer také krátce ženatý, že ovdověl...“ 

„Ale kdepak!“ rozesmál se Arnošt Sauer a mávnul rukou. „Kdo by si ho vzal, prosím vás? On byl fajn chlap, ale pro společnost, pro kamarády! Starala se o něj sestra Žanynka, ta byla také svobodná... Strejda, to byl samorost. Všude ho měli rádi. Jednou jsme šli spolu do Městské knihovny, kde byla oslava nějakého Haškova výročí. Vyslechli jsme tu pietní přednášku a když jsme potom vyšli ven, strejda povídá: Kam teď jdeš? Já na to: Domů. Tak prej: Domů nepůjdeš, půjdeš se mnou! A tak jsem s ním šel. Zavedl mě do vinárny Kumanovo, to je tam u Karlova náměstí, pod věží (dneska je to vinárna Beograd). Tam jsem zůstal stát úplně vyjevenej. Jakmile se strejček objevil, hned byl plný stůl, stovka cigaret, o víně ani nemluvím, no, prostě - já přišel domů až ráno. A jak tam bylo veselo! Když přišel do nějaké studentské hospody, to bylo také haló! I študáci ho měli moc rádi. Byl to velký bohém... To víte, že prodal svou vlastní kostru? Prodal ji a hned za to uspořádal velikánskou hostinu... Také si pamatuji, že měl dlouho doma pod postelí svatozář z toho Mariánského sloupu, který tenkrát na Staroměstském náměstí strhli. Vidím ji jako dneska. Kam se poděla - kdo ví.“ 

„Tak mě napadá, pane Sauere, bydlel jste někdy někde jinde než na Žižkově?“ 

„Ne. V roce 1920 jsme se na Žižkov přistěhovali a tam také bydlím dodnes.“ 

„A byl jste někdy v Lipnici?“ 

„Ne, v Lipnici jsem nikdy nebyl. Měl jsem sice kamaráda, který z Lipnice pocházel a bydlel také na Žižkově, kolikrát mi říkal: Arnošte, musíš se tam někdy jet podívat! No, vidíte - nikdy mi to nevyšlo. Ale jel bych tam rád, třeba na Haškovu Lipnici, ty oslavy by mě zajímaly...“ 

„Když jste znal Haška, to jste musel osobně znát i Šuru Haškovou?" 

„To víte, že znal! Šurinka byla ohromná fešanda. Krasavice! Strejda se s ní už po Haškově smrti nestýkal, ale já jsem se s ní ještě setkal. Bylo to někdy začátkem šedesátých let, kdy jsem byl za ní v Roztokách u Prahy. (Shodou okolností jsem se tam setkal i s jejím synem z druhého manželství, který - pokud vím - žije a pracuje teď v Ústí nad Labem jako zubní lékař.) Bylo to vlastně pár let před její smrtí; Šurinka byla málomluvná a už mě nepoznala...“ 

„A jaké máte vzpomínky na Vlastu Buriana?“ 

„Jednou jsem přišel za strejdou do kavárny v Lazarské ulici a svěřil se mu, že bych se šel rád podívat do Burianova divadla, jestli by mně v tom nějak nepomohl. Strejda mi tedy na kus papíru napsal ‚doporučení‘, aby mi dali lístek, a tak jsem šel do divadla. Když jsem přišel do pokladny, řekla mi paní pokladní: Počkejte tady, já se musím zeptat pana ředitele, až přijde! Vlasta Burian přišel do divadla - ale já lístek nedostal. Ono to totiž bylo právě po tom procesu, ve kterém mimochodem také svědčil Longen; Burian musel tenkrát zaplatit strejdovi pokutu. Ten za ty peníze uspořádal velký banket pro študáky. I moji rodiče tam tenkrát byli! On František když měl, tak to vždycky všechno rozdal. Pamatuji si, že jsem se za ním tenkrát z divadla vrátil a stěžoval si: ‚Strejčku, voni mě tam nepustili!‘ Co na to řekl, nemusím snad opakovat.“ 

„O jaký proces šlo?“ 

„To byla velká legrace! Však o tom strejda také v jedné své knížce píše. Ale já tady mám autentický výstřižek z tehdejších novin...“ 

A pan Arnošt Sauer vyhledal starý, zažloutlý výstřižek článku z předválečných novin (za jehož značkou se skrýval soudničkář František Němec), který stojí za to, aby tu byl ocitován:

„FRANTA SAUER SVÉ CTI VŽDYCKY DBALÝ - Přestupkový soud v Praze - Nf. - Praha 18. května. Dnes po poledni projednal u pražského okresního soudu pro přestupky vrchní rada Brtník veselý proces. Žalobcem byl pan František Sauer, který sám sebe v obžalovacím spise nazývá spisovatelem a kolportérem a zastupován drem Bachmannem žaloval pro přestupek proti bezpečnosti cti Vlastu Buriana, kterého v obžalovacím spise označil suše jako majitele divadla. V důvodech žaloby uvádí pan František Sauer více méně rozhořčeně: Pan obžalovaný hraje od počátku měsíce dubna t. r. ve svém divadle veselohru „Veřejné pohoršení". Ve třetím jednání přijde na jeviště herec pan Čeněk Šlégl, představující podnapilého muže v neupraveném oděvu a vrávorajícího. Pan obžalovaný se lekne a vykřikne: „Ježíšmarjá, já jsem si myslel, že je to Franta Sauer." Toto extempore opakuje pan obžalovaný denně ve svém divadle, a to od premiéry, která byla počátkem dubna. Ježto výrok tento dotýká se hluboce mé cti a uvádí mne ve veřejný posměch, jsem nucen žalovati. Vzhledem k tomu, že k této urážce dochází každodenně, žádám uctivě, aby bylo nařízeno hlavní přelíčení urychleně. Podepsán Franta Sauer. K tomuto přelíčení donesl si pan František Sauer ještě jiný doklad. Předložil potvrzení firmy Perfekta, což je společnost, která vyrábí dršťkovou polévku v kostce, a v tomto potvrzení se praví: „Vážený pane Saueře, račte prominouti, že musím úmluvu mezi námi zrušiti, a to proto, že si z Vás na jevišti Burianova divadla dělají žerty. Chápete, že by můj podnik tím utrpěl. Jsou sice lidé, kterým jest dršťková polévka pro smích, ale moje dršťková polévka Perfekta je věc naprosto vážná. Lituji Vás tím více, poněvadž vím, že už dvacet let nejste v žádném pevném zaměstnání. Ale inkasista a zástupce mé dršťkové polévky musí vzbuzovat respekt a ne býti pro smích. S úctou: razítko Perfekta.“ Z čehož tedy pan František Sauer, doprovázený k přelíčení Emilem Arturem Longenem jako hlavním svědkem, odvozuje, že pro extempore ve „Veřejném pohoršení“ ztratil zaměstnání. Jako další svědky o činu vede herce Emana Trojana, Karla Kučeru a Čeňka Šlégla. Vlasta Burian se k přelíčení nedostavil. Po výslechu svědka Longena bylo líčení odročeno, neboť v. r. Brtník považuje přes Longenovo svědectví za nutné vyslechnout i Vlastu Buriana.“ 

Po návratu ze schůzky se synovcem Franty Sauera jsem se po přečtení tohoto výstřižku opět vrátil ke knize, která má tak trochu všechna tato i následná vyprávění na svědomí: „Emil Artur Longen a Xena“. Franta Sauer zde skutečně o této příhodě píše. Jak to dopadlo? Sám žalobu nakonec odvolal, za což prý ho Longen, který byl co chvíli s Burianem na válečné noze, nepochválil. Odvolal žalobu - samozřejmě za patřičné odstupné, které mu Vlasta Burian nakonec sám, celou událostí pobaven, vyplatil.

Pokračování za týden

Vložil: Ondřej Suchý