Jan Werich o Haškovi a Longen coby mecenáš a objevovatel talentů. Nostalgická kavárnička Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii)

Popisek: Jan Werich předčítal Haškova „Švejka“ i v televizi! Tento snímek pochází z poloviny padesátých let minulého století.

FOTOGALERIE: Jak Jan Werich, tak i Jiří Voskovec byli v mládí nadšení z Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka. Werich se k té knize velmi často vracel i v pozdějších letech…

Z jeho úvah, které v roce 1963 psal do Literárních novin, vybírám několik úryvků:

„Myslím, že by bylo předčasné říkat, že Haškův Švejk je dílo klasické. Zatím je to kniha světová, což úspěch pro autora i pro národ, ke kterému autor patří. Myslím, že by si zasloužila Nobelovu cenu, chceme-li uznávat tuto poctu jako měřítko dnešní doby. Málokterý autor přispěl tolik věci Míru, o kterém se neustále mluví všemi jazyky, do kterých přeložili Švejka, ba dokonce i těmi jazyky, do kterých ho ještě nepřeložili, jako Hašek. Málokdo dovedl odhalit krutost a idiotství války a profesionálního vojáctví s takovým vtipem jako Hašek. Švejkův koňský rozum, common sensem stojí sám, zdánlivě sám, proti mašině války, jejíž hnací silou byla, jest a bude Blbost. Zdánlivě sám, protože za Švejkem jsme my, čtenáři. My lidi, do kterých se střílí. Švejk mluví za nás.

Hašek psal Švejka, aniž si vypůjčil zdvižený ukazováček Jana Ámose Komenského. Neříká nám: přistup synu a uč se moudrým býti.

Byli lidé proti Švejkovi, byli lidé pro Švejka. Ti, kteří odmítali Švejka, se obyčejně odvolávali na zdánlivou vulgárnost jazyka. Říkám zdánlivou, protože jsem tam skutečnou nikdy nenašel. Jsou ovšem lidé, kteří dokážou sprostě myslit a sprostě jednat, aniž použijí sprostých slov. Takoví bývají snadno mravně pobouřeni. Jsou však na druhé straně lidé, kteří jsou pro Švejka a jen pro Švejka, protože neumějí myslit jinak než vulgárně a berou ze Švejka jen to, na co jim hloupost stačí. Dochází k nedorozumění z hlouposti. Znáte je dobře, jsou mezi námi a „švejkujou“. „Ulejvají se“ ze všeho, co jim nehoví. Mají jen jedno přesvědčení, jednu touhu: ošidit něco nebo někoho. „Vyzrát“ na to. Jsou to v podstatě zbabělí lenoši nebo líní zbabělci, jak chcete. Švejk přece není hrdina negace. Švejk je kladný člověk, Švejk ví, co chce. Ví, kde je rozum a kde je hloupost. Nechce být hrdinou; kdo chce? Hrdinství je součet okolností a okamžiků. Statečnost je vlastnost. Švejk tu vlastnost má.

Kdyby byl Hašek dnes živ, zajel bych za ním, dal bych mu flašku něčeho dobrého a kytičku petrklíčů a pak bych pravil: „Pane Hašku, kdykoliv si čtu ve vašem Švejkovi, tak sem pyšnej na to, že sem váš krajan. Tak sem vám za tenhle vzácnej pocit přišel poděkovat.“ 

Longen mecenáš a objevovatel talentů

Vracím se zpět k ústřední postavě z doby „když byl v Praze Montmartre“, čili k E.A.Longenovi. To, co mě na Longenovi fascinuje, je skutečnost, že se jeho jméno objevuje i tam, kde by ho člověk nejméně čekal. Ještě jednou se vracím ke vzpomínkám Vítězslava Nezvala. V jeho knize pamětí „Z mého života“ vystupuje Longen hned na několika místech:

„Longen, bývalý moderní malíř, který byl v Paříži, Berlíně a ve Vídni jako doma, bral nás s sebou na flámy, které končily pozdě k ránu. Měl výborné nápady a v pozdních nočních hodinách byl trochu násilný k svému okolí.“

Nezval popisuje, jaké příhody kdy s Longenem zažil. Uznejte, že třeba historka, v níž vystupuje také básník František Halas, je pro člověka, skládajícího dohromady střípky z Longenova života, přímo okouzlující: „Tentokrát jsme měli prožít po divadle v bytě u Longenů na náměstí krále Jiřího nezapomenutelný večer. Měl bych říci vlastně noc, ale poněvadž jsme se dostali od Longenů díky Xeně před svítáním, mohu mluvit o večeru. Byl korunován okamžikem, kdy se rozhodl Longen ošatit naše kamarády na cestu do Paříže obleky ze své skříně. Byla to podívaná, když Nečasovi sahaly Longenovy kalhoty do půl lýtek a když Halasovi udělaly pod koleny tahací harmoniku. Látka Longenových šatů byla znamenitá a oba poutníci už je nesundali z těla. Tak a podobně jsme se bavívali za časů Devětsilu ...“

A o kus dál pak Nezval dodává: „Tak začalo mé přátelství s Františkem Halasem…“ 

U čeho všeho Longen nebyl?

Čeho nebyl svědkem, ne-li přímo iniciátorem?

Když byl ještě pouze malířem se jménem Emil Artur Pittermann, stal se jedním ze zakládajících členů skupiny Osma. Na adresu dr. Františka Kafky, který sbíral v šedesátých létech materiály pro svou chystanou, žel nedokončenou práci o životě a díle E. A. Longena, napsal malíř Otakar Kubín z Francie (ze Simiane) o Longenovi-Pittermannovi tato slova: „Ctěný pane doktore. Váš dopis mi dává vědět, že připravujete práci o životě a díle Pittermanna, co považuji za záslužnou práci, neboť život a práce tohoto muže zasluhuje uveřejnění, jelikož práce jeho byla v čase, který byl začátkem nové éry, která dnes postupuje dál. Četl jsem kdysi o této době a byl jsem překvapen nepravdivostí říkání, čím se dával falešný dojem o době, v níž jsme žili.“ (Otakar Kubín-Coubine, který převážnou část svého života strávil ve Francii, psal tento dopis 16. prosince 1964, kdy už mu bylo 81 let. Dlouhodobý pobyt mimo vlast i výše věku jistě dostatečně vysvětlují neobratnost Kubínova písemného vyjadřování.) A právě v těch dobách Osmy všiml si Longen například malíře Václava Špály a jeho výtvarného projevu, který mu byl bezesporu velmi blízký. V katalogu k Longenově posmrtné výstavě napsal dr. Jiří Kohoutek: „... prověrkou Filly a Procházky pro prvou výstavu Osmy neprošel Špála, kterého prosazoval právě Pittermann (zřejmě již tehdy vášnivý a nezištný objevovatel talentů)...“

Ano! Longen-Pittermann byl objevovatelem talentů.

On to byl, kdo si jako jeden z prvních uvědomoval geniálnost Haškova Švejka a první ho také zdramatizoval.

On také určil Švejkova prvního (a ve své době dle soudu jiných nejlepšího) představitele – herce Karla Nolla.

Frantu Sauera vybízel k napsání vzpomínek na Žižkov.

Pod jeho režijním vedením vyrůstalo herectví Xeny Longenové.

Longen zapracoval nejen na Burianově repertoáru, ale i na jeho obrovské popularitě; nazval Buriana „králem komiků“ a sám popsal stohy papíru oslavnými články na tohoto jedinečného komika.

Jindy jsem měl možnost číst dopis z roku 1934, v němž Longen upozorňoval na výjimečný herecký talent Václava Trégla: „Navrhněte Trégla z Osvobozeného - kluk vypadá báječně ve filmu! Bude to objev! Věřím, že bude Trégl znamenitý filmový komik ...“

Longen se nemýlil. I když se Václav Trégl nestal filmovou hvězdou první velikosti a nehrál nikdy hlavní role, vždy dovedl svými figurkami vyvolávat u publika v kinech (stejně jako na scéně své domovské scény, Osvobozeného divadla) salvy smíchu.

Ano, pane Longene, z Trégla se opravdu stal znamenitý filmový komik!

Pokračování za týden

Vložil: Ondřej Suchý