Hašek s Burianem: znali se? Stopa vede do Montmartru. Nostalgická kavárnička Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii)

Popisek: Setkávali se někdy Vlasta Burian s Jaroslavem Haškem? Jediné, co o nich víme, že „spolukumpány“ nebyli – to by se hned rozneslo. Ale přesto měli spolu něco společného: Longena…

FOTOGALERIE: Pátrání po tom, jaký vedli bohémský život umělci, kteří měli (až na několik „záhadných“ postav) smysl pro humor a přitahoval je svět kabaretů, varieté, hospod, vináren i kaváren, prvních desetiletí minulého století. Jedním z těchto míst byl pražský Montmartre.

Eduard Bass kdysi napsal: „Především bych chtěl jednou zaznamenat, jak Hašek tvořil. Nikdy jsem neviděl nic geniálnějšího ve smyslu úžasné pohotovosti ducha, fantazie, vtipu, humoru. Je jen jedna obdoba takové božské improvizace: Vlastimil Burian jako herec."

Hašek a Burian

Znali se ti dva? Prohodili spolu v životě alespoň pár slov? Všiml si někdy jeden druhého? Probíráte-li se Longenovým životem, neustále narážíte na ta dvě jména. Hašek i Burian patřili k Longenovým nejbližším přátelům (někdy ale i k nejbližším nepřátelům; nikdy však to nepřátelství netrvalo dlouho).

Longen spolupracoval s Burianem, Longen spolupracoval s Haškem. O každém z nich nakonec napsal i knihu. Jedno je zajímavé: V Králi komiků jsem neobjevil zmínku o Haškovi a v Jaroslavu Haškovi jsem nenašel jméno Vlasty Buriana. Tenhle fakt moje úvodní otázky trochu zpochybňuje; kdyby totiž Longen byl svědkem nějakého zajímavého setkání Haška s Burianem, přinejmenším jeho žurnalistický čich by nedovolil takovou událost přejít mlčením. Přesto však vyřčené otázky neškrtnu. Mám k tomu několik důvodů.

Burianovy kabaretní začátky spadají časově i místně, tam, kde se tenkrát velmi často vyskytoval jako host i jako příležitostný účinkující Jaroslav Hašek. Jeden z příkladů: Když se Hašek vrátil ze sovětského Ruska, slíbil, že bude každý večer vystupovat v Červené sedmě s tím, že „udělá veselé číslo“, za které vždy dostane honorář 100 Kč. Vybral si hned zálohu na pět večerů a skutečně začal do Sedmy pravidelně docházet. Četl tam svou novou humoresku Setkání s autorem mého nekrologu. Později, po skandální přednášce O čínských a mongolských mravech a obyčejích, Haškovo hostování v Sedmě skončilo. „Tím odpadl zase jeden ,komik‘ a Bukovanský byl nespokojený,“ zaznamenal do kroniky Sedmy dr. Jiří Červený. „Trval na tom, aby byl angažován Burian, který utekl z Bumu a přešel k Hašlerovi. Burian požádal o daleko větší honorář nežli Hašek a dostal ho.“ Kabaret Červená sedma bylo tehdy jedno z míst, kde se Hašek s Burianem přinejmenším minuli. Co ale třeba Montmartre? Tam Vlasta Burian, jak tvrdil dr. Josef Träger, sólově vystupoval! Co když právě v té chvíli, kdy na malém pódiu předváděl svá kabaretní čísla, obcházel zrovna Jaroslav Hašek hosty tak, jak to popisuje v povídce Sen Josefa Waltnera, odvážného majitele kavárny Montmartre, a vykládal jim „o své chudobě“, aby - především prý jeho přátelé - použili té příležitosti a ukázali se pravými džentlmeny? „Waltner i Hamlet,“ píše Jaroslav Hašek, „byli z toho již nervózní a celou mou činnost v Montmartru nenazývali jinak než ,pumpování‘! Nevěděl jsem ovšem, co to slovo vlastně znamená. Během času byl jsem však poučen náležitě o významu toho slova. Přišel ke mně totiž jeden můj dobrý kamarád Egon Kisch a ironicky se usmívaje se sarkastickým úsměvem řekl ke mně: Zaplať za mne, Hašku, jedno pivo. Pochopiv tedy neúplně, co to vlastně „pumpování“ znamená, počal jsem některé hosty obtěžovat, abych nezůstal pozadu, dokonce o dvě piva. Má-li má zpověď býti úplnou, prohlašuji tímto veřejně, že v některém případě jednalo se dokonce i o tři piva. V některém i o pět piv. Odhadoval jsem návštěvníky prostě podle nálady. Dosáhl jsem té praxe, že jsem je žádal i o trabuka. Jeden z návštěvníků, který neměl při sobě tolik, aby mně kromě své útraty mohl zaplatit deset piv, daroval mně místo toho stavební parcelu.

Jednoho dne se Josefu Waltnerovi zdálo, že jsem úplně sám v Montmartru a vedle mne že sedí nějaký host, který samým šampaňským polévá stoly i mne samotného. Útrata toho hosta již činí 2 000 - 3 000 korun, a najednou že vytáhnu na něj browning. Josef Waltner vtom vykřikl: Hašku, co to děláš, vždyť nám zkazíš našeho nejlepšího hosta! Když to vykřikl, šel se přesvědčit dolů. A přišel právě včas. Jaroslav Hašek, totiž já, pumpoval jsem právě Hamleta, aby mně dal na hotel. Kolkolem už bylo prázdno, bylo jedenáct hodin dopoledne. Portýr Funk pak vyváděl mne do osvětlených ulic velkoměsta.“ 

Tolik úryvek z povídky napsané do knihy Kavárna Montmartre v roce 1915. O rok dříve napsal Hašek povídku Má tragédie montmartská. Vlasta Burian vystupoval v Montmartru právě tou dobou, před rokem 1916 (potom nastoupil angažmá v Hašlerově Rokoku).

Jak dál? Když jsem hledal další souvislosti, zjišťoval jsem, že spíše najdu důkazy o tom, jak blízcí si byli s Burianem Sauer, Kisch, Noll, dr. Červený, zkrátka všichni ti, co se mohli pár kroků za rohem ulice stejně přátelsky zastavit s Haškem, než sám Hašek s Burianem. Ponechávám stranou fakt, že prý Longen při dramatizaci Švejka myslel zpočátku s titulní rolí na Buriana a pak teprve že se rozhodl pro Nolla. To nebyla náhoda, to byla nutnost. Nejlépe to ostatně napsal dr. Träger, když posuzoval situaci v Longenově Revolouční scéně, kde byli Noll i Burian v angažmá současně: „Ne nadarmo ztělesňoval v té době na stejném jevišti Karel Noll Haškova Švejka, kterého hrál s poklidnou dobromyslností nevzrušeného diváka válečného třeštění a trojčení. Burianovi byla cizí Švejkova bezúčastnost, jakou projevoval vůči druhým a s jakou přihlížel nesnázím...“ 

Byl však Burianovi cizí také Haškův humor?

Tak přece jen otázka, na kterou je možné v rámci této kapitoly odpovědět s naprostou jistotou: Samozřejmě, že ne! Burian dal na tuhle otázku odpověď už kdysi sám, a hned několikrát, přednesem textů, které vyšly z Haškova pera. To, jak se zhostil role topiče Mikuláška ve hře Z Karlina do Bratislavy parníkem Lanna 8 za 365 dní (na které se spolu s Jaroslavem Haškem podíleli také E. E. Kisch a E. A. Longen), my už posoudit nemůžeme. Premiéra byla pod Longenovým režijním dohledem v divadélku Adrie (Revoluční scéna), 30. prosince 1920. Věřme pochvalnému hodnocení pamětníků. Co však můžeme posoudit sami i dnes, to jsou Burianovy gramofonové nahrávky Haškových humoresek: Vařím si vejce na měkko, Reformní snahy pana barona Kleinhampla, Hovor s malým Mílou - a konečně je tu i kapitola z románu Osudy dobrého vojáka Švejka - Švejk sluhou u polního kuráta, ve kterém svým brilantním přednesem vzdal hold Haškovu humoru nejen Vlasta Burian (feldkurát Katz), ale i Jan Werich.

Když už jsem se zmínil v souvislosti s Haškem také o Janu Werichovi, rád bych se u něho chvíli zdržel. Mimochodem, také Jan Werich samozřejmě znal Longena. A podle svědectví Vítězslava Nezvala býval rovněž Longen jedním z diváků v Osvobozeném divadle — i když ne zrovna divákem ideálním. Inu, Longen ... („Jednou během představení přisedl ke mně do lóže Longen a dělal tam výtržnost,“ napsal Nezval ve svých pamětech. „Ačkoliv už asi neměl žízeň, pil z láhve, kterou si přinesl, nějaký pekelný nápoj, kouřil a pokřikoval na herce svým selhávajícím hlasem ...")

Jan Werich miloval Haškova Švejka od útlého mládí až do konce života. (Švejk začal vycházet prvně, když bylo Werichovi šestnáct let.) Dokonce měl postavu Švejka ztělesnit ve filmu, který chtěl po válce realizovat režisér Karel Steklý. A Jiří Voskovec měl v této další chystané filmové adaptaci Haškova románu hrát putimského strážmistra.

Škoda, že se tento film nenatočil!     

Pokračování za týden

Vložil: Ondřej Suchý