Vzpomínání na jednoho z nejbližších kamarádů autora Osudů dobrého vojáka Švejka. Nostalgická kavárnička Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii)

Popisek: Dva Opočenští – otec (s holí) a syn (se psem). Pan Opočenský mi věnoval svou fotografii z poslední doby, aniž by věděl, jakou mám ve svém archivu s jeho otcem. Není to krásná náhoda?

FOTOGALERIE: Před týdnem jsem slíbil, že v dnešním pokračování svého seriálu budu zpovídat v kavárně Slávie herce Gustava Opočenského, syna bohémského básníka, novináře a kamaráda Jaroslava Haška, Gustava Rogera Opočenského. Gustav junior začínal u divadla v osmnácti letech, a i jeho život byl chvílemi „divoký“. Jenomže my se sešli kvůli vzpomínkám na jeho otce. A tady jsou.

„Když jsem se narodil, říkala maminka, že jsem tátova labutí píseň,“ usmíval se Gustav Opočenský a vzpomínal nad šálkem kávy. „Bydleli jsme tenkrát v Bělehradské ulici číslo 56, tam, kde jeden čas ještě za svobodna žil táta taky s Haškem a Kudějem. Když přišla máma do toho bytu, kde tihle chlapi hospodařili, málem prý omdlela... Tatínek byl velice zvláštní člověk. Jeho rodina pocházela z evangelické farářské rodiny; pradědeček byl farář, dědeček i dědečkův bratr, který žil na Moravě a dožil se 110 let, ti byli také faráři a táta tím byl silně poznamenaný. Byl spravedlivý a prchlivý - nesnášel pokrytectví a lež. Nikdy nic nezapřel, to bylo dáno výchovou. Jinak ovšem svatý nebyl vůbec! Mládí měl bouřlivé. Studoval práva, tak jak si doma přáli, ale nedostudoval je. Když se o tom dědeček dozvěděl, přijel do Prahy, přivezl si řemen a tátu, už dospělého chlapa, seřezal. To bylo co říct! Jak já poznal otce, měřil skoro 190 a vážil 135 kilo!“ 

Váš tatínek měl Prahu hodně rád, že? 

„Otec byl ryze pražský člověk,“ pokračoval Gustav Opočenský - syn. „Bez Prahy žít nemohl. I když jezdil rád do Lipnice, vydržel tam nanejvýš čtrnáct dní a musel zpátky do Prahy. Byl to člověk společenský, nenáviděl samotu, stačilo mu vyjít na ulici, uvidět kolem sebe ty stovky lidí a byl šťastný. Miloval Prahu, to měl společné s Kischem ... Působil ohromně radostně, optimisticky. I v těch nejtěžších dobách, kdy v naší domácnosti vznikla na čas, abych tak řekl, kolize hospodářského rázu, i v dobách zlých dovedl rozzářit své okolí.“ 

V knize o Jaroslavu Haškovi popisuje E. A. Longen vašeho otce takto:

„...Opočno miloval Haška a nikdy bez něho dlouho nevydržel. Sám ho hledal po Praze, když se Hašek dlouho neukázal, a věřil, že na dně Haškova nitra dříme přátelský cit. Opočno vždy maskoval lyrickou svoji duši periferijním cynismem a nedůvěřivou odmítavostí, ale ve svém jádru byl něžný a sentimentální jako nezkažené děvče v rozpuku mládí. Za mnohých nocí prodral se Opočnův měkký a vřelý cit skrz tvrdou skořápku - a tu Opočno hlasitě ulevoval svému bolu, ať se tak událo kdekoli, i u „Hvězdiček“ nebo u „Mrázů“. Opočno prožil s Haškem mnoho vzrušujících příhod a spoléhal na Haška, jenž byl každým coulem neobyčejně statečný a uměl se rvát jako hrdinný syn moře, navrátivší se po dlouholeté plavbě na pevninu s přebytkem divoké síly. Opočno získal také smutných zkušeností s Haškem, a proto veřejně vykřikoval o něm nejhanlivější pochyby, avšak nepochyboval, že Hašek rozumí přátelství jako věrný druh z mnoha společných bitev i hořkého utrpení za psích dnů…“ 

„Otec na Haška vzpomínal často a rád. Zřejmě to byly nejhezčí doby jeho života. Po Haškově smrti se celá ta bohémská parta rozpadla. Téměř s nikým z tehdejších přátel se pak už táta nestýkal. Zůstal kamarád snad jen s Kudějem, ten však bydlel v Kochánkově, a tak ani jeho často nevídal. Když jsem se ho ptal na někdejší doby, říkával: Mně už je dobře jen doma - tenkrát, to byl jinej svět a já v něm měl své sny…“ 

Jaké vzpomínky máte na tatínkovy přátele vy? 

„Longena ani Sauera jsem osobně neznal, ale táta o nich mluvíval. Na Haška si však, ani nevím jak a proč, pamatuji. A to mi byly asi dva roky! Pamatuji si ho z Lipnice; sedával na kameni, vedle sebe měl pivo, láhev slivovice a papíry. Jeho druhou ženu, Rusku Šuru, tu si pamatuji ještě lépe. Vidím ji jako dámu, která nosila dlouhé, pestré župany, se širokými rukávy. Provdala se po Haškově smrti za jistého doktora, propadla však alkoholu tak, že skončila u Myslivečka. Naposled jsem ji potkal jako shrbenou stařenku, kterou vedla zdravotní sestra. Já ji nepoznal, ale máma, která se s ní v haškovských dobách stýkala, ji poznala. Zeptala se ošetřovatelky a ta jí to potvrdila: Ano, je to ona. Usmyslila si, že se půjde podívat k Šolcům ... U Šolců na Fügnerově náměstí, to byla hospoda, kam kdysi chodíval Hašek, můj táta a celá ta parta. K Šolcům jsem ostatně jako malý chlapeček chodíval v neděli dopoledne i já, na červenou limonádu." 

Jakou měl váš otec knihovnu a co nejraději četl? 

„On četl absolutně všechno; dostával knihy ze všech nakladatelství. Jestli měl nějakého zvlášť oblíbeného spisovatele, nevím. Doporučoval mi například Sinclaira, Greena, z klasiků miloval Huga. Už tenkrát měl rád také Hemingwaye. Knihovnu měl zřejmě nějak zkategorizovanou. Byla tak veliká, že ji musel rozdělit a část byla v mém pokoji. Když jsem byl ještě kluk, vybíral mi, co bych měl číst. Jednou jsem si vybral jednu knížku za jeho zády sám, a tak se stalo, že jsem poprvé, když mi bylo deset let, četl Švejka. Četl jsem ho tajně. Najednou jsem se nad nějakou scénou tak rozchechtal, že se táta přišel na mě podívat. Uviděl knížku, vzal ji do ruky a podivil se: ,Ty čteš Švejka?! V těchhle letech?!‘ Knížku mi však vrátil a já pak slyšel, jak v kuchyni mámě povídá: ,Představ si, že ten kluk čte Švejka!‘ A maminka po chvilce řekla: ,No tak čte Švejka. Jen ať si ho čte!‘“

Hrál jste někdy ve Švejkovi? 

„Ve Švejkovi jsem hrál několikrát. Nejraději jsem měl tu starou, Fenclovu adaptaci.“

Tipoval bych vás tak na feldkuráta Katze... 

„Ve Švejkovi jsem hrál různé postavy, feldkurát Katz byl jednou z nich.“ 

A znal jste také Haškova pokračovatele Karla Vaňka?

„Ne a nelituji toho. Táta ho neměl rád. Neřekl o něm jinak, než ,ten vůl‘. Jak on, prosím vás, k tomu dopisování Švejka vlastně přišel?! Vždyť s Haškem neměl nic společného! Nikdo z nejbližších Haškových kamarádů si netroufl Švejka dopsat, protože každý z nich věděl, že Hašek byl génius a že to je prostě vyloučeno. Jako byste chtěl domalovat obraz od Zrzavého! To prostě nejde!“ 

Čím chtěl váš otec, abyste byl? 

„Doktorem práv. On to sice nedostudoval, ale mě by právníkem viděl rád…

Když jsem byl malý, tak mi hrával loutkové divadlo. To se mi později hodilo. Vždycky, když mi vymlouval divadlo, tak jsem mu to jeho loutkové připomínal.“

A jak jste se nakonec dostal k divadlu?

„Já ani nevím. Opravdu - nevím. Začínal jsem recitací, pak jsem si za války řekl, že zkusím hrát, a po válce už jsem byl v Realistickém divadle. V Karlových Varech jsem byl v angažmá poprvé v letech 1950 -1955. Pak jsem šel do Pardubic a od roku 1973 jsem opět ve Varech, v Divadle Vítězslava Nezvala.

Otec byl dlouho proti tomu, abych šel k divadlu. Smířil se s tím nakonec, až když mě viděl na Divadelní žatvě, v karlínském divadle. To bylo krátce před jeho smrtí. V té době už jsem měl o něj strach. Měl za sebou několik infarktů. Nesnášel samotu, musel být stále mezi lidmi. V posledních letech života chodíval do Demínky, tam si četl noviny, dal si vínko a co hlavní - nebyl sám. Bydleli jsme tenkrát v Letenské ulici a on nám utíkal. Byl jsem z toho zoufalý. Jezdíval například lanovkou za jedním známým na Nebozízek a v noci odtamtud chodil domů pěšky. Na sklonku života se chtěl také podívat na Lipnici. Moc po tom toužil, a tak jsme tam s ním jeli. Byli jsme na Lipnici tři dny, když se mu udělalo zle. Jeli jsme rychle taxíkem do Prahy, rovnou do vinohradské nemocnice. Přivezli jsme ho tam už v hlubokém bezvědomí. Z té nemocnice už nevyšel. O jeho smrti jsem se dozvěděl v divadle, od Annie Steimarové: Gustávku, víte, co se stalo? Váš tatínek zemřel, já to slyšela ráno v rozhlase…

Ale Lipnici naposled viděl!“

G.R.Opočenský o Haškovi a Longenovi:

Bohémská mládež posledního předválečného desetiletí se příliš netrápila bytovými poměry tehdejších dob. Přestalo-li to dělat v některém nájemném kvartýru dobrotu, sebral nájemník indignovaně svých pár švestek, obyčejně velmi skromných, a vyrazil prach z obuvi své na byt a bytnou, nezasluhující si cti jeho přítomnosti. Svět byl tehdy veliký a vděčný a kamarád, jenž měl pro druha v neštěstí kousek místa, byl obyčejně na dosah ruky. Pro Jaroslava Haška bylo takové putování po přátelských bytech věcí samozřejmou. (...) Byl neuvěřitelně skromný: i v zimě nespal na pohovce jinak, než přikryt svým zimníkem, pod hlavou starý, srolovaný kobereček (polštáře důsledně a rozhořčeně odmítal, právě jako přikrývky). Scházeli jsme se v nočních hodinách v některé kavárně nebo hospůdce, nebyly-li právě toho dne naše cesty společné, jak se obyčejně stávalo. Tichými uličkami hořejšího Nového Města stoupali jsme k laskavému domu, který nás již očekával. Po schodech ani v bytě jsme již mnoho řečí nenadělali, abychom nebudili lidi, kteří chtěli a potřebovali spát; ráno jsme každý dostali svůj koflíček čaje a krajíček chleba se sádlem (moje matka byla šetrná žena a dovedla hospodařit s tím málem, co měla), a pak jsme se zase ubírali vinohradskými ulicemi, plnými slunečního jasu a ranního shonu a hluku, dolů do Prahy. Hašek šel obyčejně psát někam do kavárny svou denní humoresku.

Mezi těmi, kteří se s Jaroslavem Haškem zvláště v posledním pětiletí před světovou válkou přátelsky stýkali, neposlední místo zaujímá A. E. Longen, herec, artista, malíř, literát a filmový režisér. (...) Dnes, kdy má A. E. Longen svou životní cestu již za sebou, vynořují se v mé mysli vzpomínky na naše první setkání. Je v nich dosti zajímavého, co může aspoň částečně osvětlit bytost nenapravitelného bouřliváka, který si, jak pevně věřím, se svým překypujícím všeumělectvím a nezkrotným svým temperamentem nevěděl dobře rady. (...)

O svém vlašimském mládí mluvil jen nerad (nevím, proč v jeho nekrolozích stálo téměř všude, že byl z Pardubic, když nám přece vždy mluvil o Vlašimi jako o městě svých mladých let); také o svém pražském pobytu na Umělecké akademii zmiňoval se jenom namátkou. Zato častěji vypravoval o Dalmácii, kde žil několik měsíců, o Paříži pak dovedl hovořiti skoro celé hodiny. Bylo-li to dopoledne, nesměl chybět jeho oblíbený pokrm: syrový sekaný beefsteak s pepřem, olejem a cibulí. Nutil mne to jíst, budiž mu za to chvála. Ale co se hodilo pro tehdejší bujné a mladé časy, to by již asi dnes opotřebovaný žaludek nestrávil. Proto jsem se téhle divoké svačiny dávno zřekl...“

Vždycky, když vstupuji do kavárny Slávie, připadám si, jako když vcházím do chrámu. Slávii bylo v roce 1983 - kdy jsme zde seděli s panem Opočenským juniorem - rovných 120 let. Kdysi zde sedával Bedřich Smetana, docházel sem Rainer Maria Rilke, herci Mošna a Vojan, později také mladí básníci a spisovatelé Nezval, Teige, Wolker, Seifert, Olbracht, Vančura a další. Je to příjemný pocit, vstoupíte-li do míst, která mají slavnou minulost, a ta jako by v nich stále přetrvávala. Už v Praze tolik kaváren není... Vraťme se však k nedokončenému rozhovoru. Herec Gustav Opočenský, syn legendárního „markýze Géra“ (jak se také G. R. Opočenskému říkávalo), vypadal chvílemi stejně bohémsky jako ten, o němž vyprávěl. 

Co si myslíte o svém otci jako o spisovateli?

„Četl jsem některé jeho básnické sbírky, ale upřímně řečeno - nelíbily se mi. Jednou jsme měli s tátou takovou ,noc pravdy‘. Řekl jsem mu, co si o jeho knížkách myslím. O jeho verších jsem tenkrát prohlásil, že jsou secesně sentimentální a že se mi většina jeho knížek nelíbí. Vyslechl si můj názor, jen se tak satansky usmíval a povídá: ,Vždyť jsem toho taky nechal!‘

Táta prožil nejprve období okouzlení poezií. Když poezii opustil, přišlo opojení prózou. Pak už nepřišlo nic. V době, kdy jsem se narodil, už snad ani moc nepsal. Jen po válce ještě vyšla jedna jeho knížka, Čtvrt století s Jaroslavem Haškem. Ale víte, co se mi z jeho knih nakonec přece jen líbilo? To, co napsal pro děti — Frantík a Chalupa ve stráni. Vyšly v létech 1928 - 32, tedy v době, kdy jsem byl ještě kluk. I dnes, když se k nim vracím, nacházím tam své dětství...“

Ale co například otcovy fejetony?

„Jistě, fejetony on psát uměl, vždyť novinařinou začínal v Právu lidu! Jenomže já vzpomínám jen na ty knížky pro děti. Připadá mi, že byly tenkrát psány pro mě.

Otec byl ve výchově ohromný psycholog. Vzpomínám si na jednu historku: V době, kdy jsem měl před maturitou, taky jsem někdy hrával karty. Cvika. Jednou jsem hodně prohrál a neměl na zaplacení. Byl z toho čestný dluh, ten se musí zaplatit do čtyřiadvaceti hodin. Bylo to strašné - pět tisíc korun! (V té době třeba aerovka stála sedm tisíc!) Ráno jsem šel za mámou a povídám: ,Stal se mi malér. Já prohrál v kartách pět tisíc.‘ Maminka zesinala a řekla: ,Musíš jít za tátou, já tolik nemám.‘ Tak jsem šel za otcem. On tou dobou pracoval a byl nerad, když ho někdo vyrušoval. Nedalo se nic dělat, musel jsem za ním, do jeho pokoje. Zvedl hlavu, podíval se na mě svýma ocelově studenýma očima a zeptal se, co se děje. Řekl jsem mu to, že mám malér. Ptal se na všechno možné, na školu, na holky; že hraju karty, to ho ani nenapadlo. Konečně jsem to ze sebe dostal: ,Já včera prohrál.‘ On: ,Kolik?‘ Já: ,Pět tisíc.‘ Nehnul ani brvou. ,Na čestný dluh,‘ dodal jsem. Chvíli se na mě díval, pak otevřel šuplík u stolu a vytáhl peníze. ,Tak podívej se, chlapče,‘ řekl mi, já pracuju denně dvanáct hodin, chodím do úřadu a nebaví mě to; teď budu tedy pracovat šestnáct hodin, abys měl na své karetní dluhy!‘ Viděl jsem, že jsem ho strašně zklamal. Ale bylo dobře, že jsem za ním šel. To on uměl ocenit. Kdybych nic neřekl a prasklo to, tak by mě snad zabil. Od té doby jsem už nikdy na karty nesáhl. Dodnes!

Měl jsem tátu moc rád ... Miloval kytky. Za okny jich byly plné truhlíky. Nikdy kytky netrhal. ,Kytky patři do přírody,‘ říkával, ,trhaný kytky se prodávají v obchodech.‘ Jedinou kytičku, kterou občas utrhl, byla chudobka. Dával si ji za čepici-kšiltovku. Byl to člověk velmi vzdělaný. Ovládal pět cizích jazyků - italštinu, francouzštinu, němčinu, angličtinu a ze školy latinu, samozřejmě. Manželství našich, to bylo zajímavé soužití. Tatínek býval zamlada divoch a měl obrovskou režii, což maminka dost těžce snášela. Nikdy jsem však neslyšel, že by se hádali, nikdy u nás nebyly kravály! A že to byly kousky, pane! Tatínek si taky někdy ‚odskočil‘ a vrátil se třeba za deset dní! Kde ho hledat - to nikdo nevěděl...

Jednou jsem seděl v restauraci U pavouka, když tam padlo mé jméno a ke mně přistoupil takový stařičký pan vrchní a povídá: ,Já znal taky jednoho Gustava Opočenskýho, ten se ale jmenoval Gustav eR.‘ Když jsem řekl, že to byl můj otec, vrchní se rozzářil a zavzpomínal na tátovu obligátní objednávku: Deset piv a každý jiný!“ 

Vás nikdy nenapadlo psát?

„Ne. Člověk se nemá tříštit. Myslím, že každé umělecké dílo musí být jakousi ,vyvřelinou‘, nesmí se vynutit. Mě to vlastně ani nikdy nenapadlo. Snad až budu v důchodu, tak něco napíšu…“

A s tímhle pohledem do budoucnosti byl náš rozhovor u konce.    

Herec Gustav Opočenský odešel z tohoto světa v roce 1992, deset dní po svých 72. narozeninách. 

Pokračování za týden

Vložil: Ondřej Suchý