To jeho „hvězdičko moje“ slyším dodnes, vzpomínala Marie aneb E. A. Longen a jeho ženy potřetí. Nostalgická kavárnička Ondřeje Suchého

FOTOGALERIE: Rozhovor s druhou ženou Longena, paní Longenovou – Breyerovou, který pořídil autor v Košířích, pokračuje… (pokračování z minulého týdne)

Paní Longenová se na moment zasnila: „To byla tak nesmírná láska ... to nikdo neumí pochopit ... To jeho ,hvězdičko moje!' slyším dodnes."

Z velkého plátna na nás hledí dětská tvář malé Jiřinky, kterou portrétoval její slavný táta.

„A jaký byl manžel doma, jak se říká v kruhu rodinném?" přerušil jsem chvilku ticha novou otázkou.

„Longen byl člověk, který měl dvě duše. Když byl doma, se mnou, s rodinou, bylo to něco úžasného! Když se sešel s kamarády — byl třeba celý týden na tahu. Vracíval se s obráceným límečkem, přinesl vždycky kytku, zvadlou, a Jiřince pannu, vomlácenou, šaška nebo co ...," paní Longenová se usmívá. „Jednou dokonce utekl záchodovým okýnkem! Franta Sauer mi už před svatbou radil: ,Neberte si ho, ani Xena to s ním nevydržela!' Později jsem Františkovi řekla: ,On nikdy neměl domov. Já mu ho vytvořila.' A byla to pravda. Jiřinka mu lezla pod nohama, když psal C. a k. polního maršálka. Občas se na mě obrátil: ,Řekni mi nějaký jména, potřebuju pojmenovat novou postavu ...' Longen napsal 180 her. To už se třeba hrálo představení, když on ještě psal poslední jednání!"

(Na jeden takový nervák vzpomíná ve svých pamětech národní umělec Jaroslav Marvan: „Při jedné hře neznal třetí jednání nikdo z účinkujících a já jsem dodnes pevně přesvědčen, že je neznal ani autor. Byl jím E. A. Longen. Hra se jmenovala Cenzurní zákaz. Zkoušeli jsme stále první dvě jednání v domnění, že Longen dopíše třetí během zkoušek. Naše domněnky byly mylné. Nakonec to dospělo tak daleko, že Longen dodal při premiéře v přestávce mezi druhým a třetím aktem suflérovi text začátku závěrečného jednání a potom postupně dodával další stránky, které psal v šatně. Dneska se za to člověk stydí, ale tenkrát se nedalo nic dělat. Longen posílal do nápovědní budky text ještě mokrý a my jsme na tom byli stejně ...") 

„Jenomže Longen nepsal jen divadelní hry. V době vašeho manželství se vrátil také k malování..."

„Na malování měl mít asi víc klidu," pokračuje paní Longenová. „Jenomže on měl velkou spotřebu peněz. A byla v něm spousta rozporů. On dělal všechno možný. V černém fraku dělal reklamu na desinfekční prostředek Lysoform. Chystal výstavu. Maloval krajinky, portréty, Vlastu Buriana v různých rolích, kartáře, lidi a výjevy ze světa, ve kterém se pohyboval ..."

„Ani jsem se vás nezeptal, kde jste měli svatbu?"

„Na smíchovské radnici. Za svědky nám měli přijít Vlasta Burian a Franta Sauer. Samozřejmě, že se čekalo na Vlastu. Nepřijel. Když byl obřad v plném proudu, rozlétly se najednou dveře a tam Burian s celou Spartou. A prý: ,My jsme tě hledali na Staroměstský!‘“

„Co si myslíte o vztahu Buriana k Longenovi?"

„Burian Longena miloval - když něco potřeboval."

„Jezdila jste s manželem, pokud cestoval?"

„Dokonce jsem s ním i hrála! Ten kus se jmenoval Za pět minut dvanáct, hrál v něm samozřejmě Longen, já dostala roli tanečnice, která byla jeho milenkou, a s námi vystupovali také Eman Trojan a Franta Sauer. Vystupovali jsme s tím asi měsíc v Duchcově, v Mostě, v Lomu, vždycky v Dělnických domech. To jsem hrála poprvé v životě. A naposled. Bylo to pro mě velmi poučné; tam jsem totiž také viděla tu ukrutnou bídu hornických dětí. Šli jsme se Sauerem, on koupil kopec dortů, já asi sto buřtů a rozdávali jsme jim to před školou…“

V bytě Marie Longenové-Breyerové visí na stěnách množství obrazů, většinou oleje. Měl jsem zprvu za to, že jsou všechny dílem Emila Artura Longena; u některých mně však připadala technika malby přece jen trochu jiná, než jakou se vyznačuje většina Longenových pláten (zvláště v jeho pozdějším období). Pak jsem si konečně všiml, kým je řada těchto obrazů podepsána ...

„Ty jsem malovala já," přisvědčila paní Longenová. „Když maloval manžel, začala jsem malovat také. Velice mi při tom pomáhal a radil."

„O smrti vašeho manžela se prý tenkrát zprávy v novinách rozcházely. František Sauer o tom píše doslova: „Časopisy psaly o příčině Arturovy smrti různě, že zemřel na zápal plic, zápal pobřišnice — a všelijak. My, kdož se s ním za poslední týden jeho života sešli, soudili jsme na zápal plic. Mezi drobnými lidmi se vypravovalo, že se otrávil, neboť jeho smrt přišla téměř náhle. Pitevní nález však zněl zcela jinak: Perforace žaludečního vředu.“

„Povím vám, jak to tenkrát bylo: Přijel domů a vyšli jsme si nahoru do Pyšel na procházku - Jiřinka, on a já. Zastavili jsme se v hospodě na limonádu - on už čtvrt roku nepil žádný alkohol - a když jsme vyšli ven, šel kolem venkovský pohřeb s hudbou. Longen najednou povídá: ,Prosím tě, pojď domů, já to nemůžu vidět!' Obrátili jsme se tedy a vrátili se domů.

K večeři jsem udělala vepřovou pečeni, vajíčka natvrdo a čerstvý salát. Druhý den už si Longen stěžoval, že ho strašně bolí břicho. Zavolala jsem proto doktora, ten ho prohlédl a povídá: ,Mistře, vy jste zase přetopil kotel! Dávejte si horký otruby!'

Další den bylo už Longenovi hrozně špatně. To jsme spolu měli letět do Moskvy, kde měl pracovat na velkém vojenském filmu. Samozřejmě, že z cesty sešlo.

Znovu jsem volala doktora a ten mu dal třetí den injekci. Longen ještě v posteli, za těch bolestí, dopsal Naši jedenáctku. Doktor nakonec povídá: 'Mně se to nechce líbit,' a tak jsme odpoledne převezli manžela do benešovské nemocnice. Šlo o perforaci slepého střeva a zánět pohrudnice. Čtvrtý den ráno zemřel."

„Ale Sauer...“

„Asi to nevěděl, anebo si to přizpůsobil. On v té knížce má František i jiné, abych tak řekla, nepřesnosti.“

„Kdo si myslíte, že je z našich herců Longenovi podobný?“

„Kdo by asi tak býval vhodný pro roli Longena, to byl zamlada Eduard Kohout. To byl takový typ. A dneska? Vizáží je Longenovi podobný František Němec. Myslím, že by ho uměl i dobře zahrát.“

Návrat ke Xeně

Už z předchozího rozhovoru je patrné, jak odlišné povahy měly asi ty dvě dívky, které Longena provázely životem.

Nedá mi to, abych se nevrátil ještě jednou k rozporuplné osobnosti Xeny Longenové. Už také proto, že jsme ji měli možnost poznat blíže ze dvou zpracování - z televizního a filmového. V prvním představovala Xenu Regina Rázlová, ve druhém Jaroslava Obermaierová. Obě herečky přistupovaly k roli Xeny zodpovědně a s vědomím, že je čeká nesnadný úkol.

(Jaroslava Obermaierová v rozhovoru pro časopis Záběr krátce poté, co za roli Xeny získala v roce 1982 na Festivalu českých a slovenských filmů v Ústí nad Labem Cenu za ženský herecký výkon, řekla: „Samozřejmě, Xenino téma je velké téma, a proto vzrušující pro každou herečku ... V jejím životě je tolik dramatických míst, že člověk v hotovém příběhu neustále lituje toho všeho, co se dovnitř nedostalo. Tu intenzitu, s jakou žila a prožívala vztahy, z níž čerpala pro svou tvorbu, z níž vycházelo to velké napětí jejích střetů, setkání i pádů. Je těžké zobrazit a naplnit takový život dvěma hodinami filmu, z tisíce zběsilých dnů vyjmout ty klíčové a zhodnotit, zda mají co říci někomu po tolika létech… Hrála jsem tu figuru ráda, ať mi již chybělo cokoli, a byla bych ráda, kdyby tenhle film vzbudil o Xenu alespoň zájem, uvědomění a hledání, kým byla. V rámci možností jsem se snažila postavit jí tak trochu pomníček, pomníček jejím nenaplněným dnům, protože si osobně myslím, že to musela být geniální herečka a odvážný, geniální člověk.“)

Přesto se však ani Xena televizní, ani Xena filmová nestaly tím pravým zrcadlem života Xeny skutečné. Něco nevyšlo. Nemíním se míchat do řemesla filmovým či televizním kritikům; ti ostatně už své pocity nad oběma díly svého času vyslovili. Myslím si, že chyba se stala ve chvíli, kdy se kolem člověka a herečky Xeny Longenové začala vytvářet gloriola skládaná z množství superlativů, vyřčených slavnými a váženými lidmi. Že mnohé z těchto superlativů byly vyřčeny v bolestném rozpoložení nad předčasným tragickým odchodem této herečky, to čas léty smazal a zbyla jen slova. Nekrology a vzpomínky. Na ně pak logicky začaly navazovat úvahy a dohady - zprvu pamětníků, později nepamětníků - a ty pak už definitivně zúžily zorný úhel pohledu na Xenu Longenovou.

Tak se také stalo, že dnes už víme jen o jejích výjimečných hereckých koncertech, o jejích skrytých i předváděných možnostech, kterými vyrážela dech publiku i kritice, o tom, že se měla stát herečkou Národního divadla (což jí nepřislíbil nikdo menší než sám K. H. Hilar); ale už nevíme, že měla i četná období hereckých neúspěchů, že byly role, které prostě nezvládla, že zkrátka byla umělkyní, jejíž talent stále jen hledal své určité místo a nemohl se nedopouštět chyb. Někdy jen vinou neuspořádaného způsobu života.

Díky dr. Františku Kafkovi, který mně přátelsky poskytl zajímavé materiály o Longenovi a Xeně, dočetl jsem se ve svědectví některých našich významných umělců, kteří přišli na divadle do styku s Xenou, něco, co mi bylo dosud utajeno.

„Nebyl to takový výkon, jako Pačové,“ povzdechl si spisovatel a dramatik František Langer nad postavou Anči, kterou ztělesnila Xena pohostinsky v jeho Periferii, v divadle na Vinohradech. Představitel Franciho, Zdeněk Štěpánek, prohlásil: „Dělali jsme, co jsme mohli, přece jí nebudeme dělat potíže. Nebylo to ovšem to, co jsme čekali. Longenová byla herečka úzkého oboru.“ Také dr. Josef Träger, divadelní kritik a teoretik, tvrdil v rozhovoru s dr. Kafkou: „Longenová nehrála dobře v Langerově Periferii. Přišla totiž opilá. Byla to herečka úzkých rolí, ne herečka pro Národní divadlo. Naprosto ji nebylo možné srovnávat s Hübnerovou!“

Rovněž i v některých dobových novinových článcích lze najít podobné pohledy na herectví Xeny Longenové. V nekrologu Českého Slova, Za Xenou Longenovou, čteme: „Stálá její roztěkanost a nestálost, snad také okolnost, že si vytvořila jenom úzkou roli, třebas jedinečnou, způsobily, že Longenová přes své občasné úspěchy na menších scénách, v Revoluční scéně, u Hašlera, v Komedii, v Rokoku, u Buriana, nemohla dosáhnout pevnějšího angažmá a trpěla nedostatkem.“

Neberte, prosím, to, co zde uvádím, jako snahu o přehodnocování umění a významu této herečky. Myslím si však, že kdyby tvůrci filmového a televizního zpracování životopisu Xeny Longenové měli příležitost důkladně prozkoumat i podobné materiály a svědectví, přistupovali by k tomuto velkému tématu možná trochu jinak. Kde bylo například v obou filmech to, o čem se lze dočíst v Rozpravách Aventina, v nekrologu spisovatele A. C. Nora: „Zemřela nejvtipnější Evropanka. Tak jsme jí žertem říkávali. Nejvtipnější Evropanka. A když jsem dokonce při jakési příležitosti tato slova o ní napsal, velmi ji to potěšilo. Někteří lidé se cítili lecčíms, co se o nich napsalo, dotčeni, paní Xena Longenová říkala v kruhu svých známých v kavárně s neodolatelným gestem grotesky, s nenapodobitelným tónem humoru: Já jsem spokojena s tou nejvtipnější Evropankou. Mohli by sice najít něco lepšího, ale já jsem spokojena. A svým věčným vtipem, nepřeberným humorem, nevyčerpatelným veselím častovala vždycky celou společnost, hostila celý široký kruh svých přátel. Doslova vtipy sršela. Kdokoliv mohl být připraven, že paní Xena o něm urobí vtip. Nikdy jsem však neviděl, že by se kdo byl kdy zlobil. Paní Xena to uměla.“

Sotva se ovšem totéž dá říci o Xeně Reginy Rázlové či o Xeně Jaroslavy Obermaierové.

„Ve chvílích největší úzkosti,“ píše dál A. C. Nor „kdy viděla, že jí všecko padá z rukou, v největších neúspěších, kdy cítila, kterak se s ní všecko houpe na nitce, bývala paní Xena nejhumornější a nejvtipnější. Cosi mrazivého, šibeničního humoru žířilo v jejích vtipech. Nelze ani uvěřit, že tomu je pár dní, co večer ještě seděla v Tůmovce, dělajíc groteskně legrační plány o cestě na jih. A za třicet hodin na to, během nichž ji už sotva kdo z nás viděl, skočila na dlažbu...“

Jiný spisovatel, Karel Konrád, zase napsal, že Xena byla „nejvtipnější člověk v ČSR“. K tomu hned ovšem dodal, že také nejsmutnější.

Než jsem přistoupil k napsání této kapitoly, pozorně jsem si pročetl výstupy Antonie Havlové zvané Tonka Šibenice z Kischovy „pražské legendy o třech obrazech“, nazvané Nanebevystoupení Tonky Šibenice.

Jak známo, připsal tuto hru Egon Ervín Kisch Xeně Longenové.

Na konci prvního obrazu Tonka volá:

„Adié, proklatej zemskej pajzle, Tonka už de a nebude už chodit na holandu! Z Tonky Šibenice bude teď prachfajnovej andělíček, no né! Neb mrtva jsem a už je ze mne anděl a lidi mi můžou ...“

Dlouho jsem se nemohl od tohoto pohrdavého provolání odtrhnout.

Pokračování ve středu 19. března

 

Vložil: Ondřej Suchý

Emil Artur Longen, Xena Longenová, Marie Longenová - Breyerová, HP,