Zabila se v máji, napsal o Xeně Longenové spisovatel Karel Konrád… Nostalgická kavárnička Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v galerii)

Popisek: Xena Longenová ve hře Sensace žurnalisty.

FOTOGALERIE: Název Nostalgická kavárnička by měl pamětníkům připomínat cyklus pořadů ostravského studia Čs. televize KAVÁRNIČKA DŘÍVE NAROZENÝCH, který se vysílal v letech 1985-1995, a seriál živých nahrávek v Šemanovicích u Kokořína NOSTALGICKÉ MUZEUM ZÁBAVY, které vysílal rozhlas v letech 1997-2018. O herci, malíři, kabaretiérovi, scénáristovi, dramatikovi a spisovateli Emilu Arturovi Longenovi, během jehož života se toho tolik odehrálo, jsem napsal knihu KDYŽ BYL V PRAZE MONTMARTRE.

„Vydal“ jsem si ji nakonec sám a do jejího úvodu vepsal: „V roce 1980 jsem napsal tuto knížku, v roce 1990 se rozhodlo nakladatelství ji vydat a v roce 1991, když došlo ke konečné korektuře, nakladatelství zkrachovalo. V roce 2015 jsem ji proto nechal v počtu patnácti (!) kusů namnožit pro své blízké“. 

Po deseti letech jsem se nyní rozhodl zveřejňovat ji na pokračování v Krajských listech.

Román Herečka, který poprvé vyšel v roce 1929, napsal Longen na obhajobu své ženy, významné herečky, které osud upřel to, co by si právem zasloužila a po čem tolik toužila - zakotvit ve velkém divadle.

S o šest let mladší Polyxenou Markovou, dcerou herce a režiséra Antonína Marka ze Švandova divadla na Smíchově, se Longen seznámil v roce 1910. Jejich společný život byl bouřlivý. Longen Xenu z domova unesl a vlastně díky jí se pak začal místo malířství věnovat plně divadlu. „Když jsem poznal Xenu," říkal Sauerovi, „přestalo mě bavit malířství. A přeskočil jsem, jak se říká, rovnýma nohama k divadlu. O Xeně tehdy veřejnost nevěděla. Když vystupovala, stalo se tak vždycky za dozoru otcova. Její otec Marek nebyl špatný herec a režisér, ale byl ze staré školy a podle toho působil na hru Xeninu.“

(Pozn.autora: Václav Marek tragicky zahynul při natáčení veselohry Voskovce a Wericha, Hej rup!, kterého byl náhodným účastníkem, snad jako komparsista.)

Longen pokračuje: „Věděl jsem, že je Xena rozená herečka. Způsob, jak hrála, zdál se mi však nemožný. Přál jsem si, aby hrála živě, temperamentně, bez afektů a bez přemrštěného pathosu. Způsob hry se však nedá naráz překonat. Rozhodl jsem se, že Xena musí začít od Adama. Studoval jsem s ní básně a žádal jsem ji, aby je přednášela tak, jak jsem si přál. Vím, byl jsem na ni přímo surový... V té chvíli nebyla pro mne milenkou a ženou, ale bytostí, které jsem chtěl vnutit svou vůli. Umění jsem stavěl výše než sám cit a život...“

Manželé Longenovi spolu prošli řadou kabaretních scén. Nejednou vedly jejich cesty daleko za hranice vlasti, nikde však jejich kroky nekončily šťastně. Dobré pokaždé střídalo zlé. A stejné výkyvy byly i v jejich osobním životě. Nespokojenost, deprese, nenaplněné umělecké tužby — to všechno nakonec svedlo Xenu Longenovou k tragickému činu: 23. května 1928 ukončila svůj život skokem z okna.

Rozloučit se s kamarádkou přiletěl až z Holandska Egon Erwin Kisch, který měl také spolu s dalšími - básníkem Otokarem Fischerem, spisovatelem Karlem Novým a hercem Václavem Vydrou - nad jejím hrobem smuteční řeč. Skončila velká kapitola v životě E. A. Longena. „Zabila se v máji,“ napsal o Xeně spisovatel Karel Konrád, „v měsíci kopretin, těch naivních čistých květin, jež se nám zdají tak moudré, veselé, statečné a krásné; prosté, a tak složité!“

Xeninu smrt nesl Longen těžce. Prý doslova šílel. „Naříkal a volal ve dne v noci," píše František Sauer. První dny Longenovy samoty trávil s ním a byla mu určena nezáviděníhodná role utěšitele. „Co je to vlastně život? Nic. Líp by bylo ten nesmysl ukončit,“ přemítal Longen nahlas a vyjmenovával všechny způsoby sebevraždy; každý z nich naštěstí shledával tak hrůzným, že jej vzápětí zavrhoval. Nakonec však přesto přišlo něco, co Longenovi vrátilo smysl života, chuť do práce a co ho v posledních letech života udělalo šťastným. Byl to sňatek s dívkou, s níž se poznal ještě za doby Xenina života, a to v období, kdy od něho Xena na čas odešla. Když se dív­ka jménem Mery (tak ji nazývá ve své knize Sauer) objevila, předpověděl jí tento bohém ze Žižkova, že pokud snese život po Arturově boku, pak že by měla dostat Nobelovu cenu.

Marie Longenová Nobelovu cenu nedostala. Pravda však je, že po boku Longena stála až do po­slední chvíle jeho života. A to i tehdy, když se často sama stala obětí nějakého manželova podvodu. Na hezkou příhodu vzpomíná národní umělec Ladislav Pešek: „Longen mi roku 1931 dal ve filmu Miláček pluku roli salónního mladokomika, tak něco mezi šlechticem a maďarským statkářem. Mými partnery byli Ferenc Futurista, Fanda Mrázek, Theodor Pištěk. Samí ostřílení komici. Longen byl už podruhé ženatý a jeho paní byla stále u něho jako strážný an­děl. Dohlížela na to, aby pil jen mléko. To mu nalé­val jeho asistent Dekoj, který mu do něho na jeho přání tajně přiléval koňak. Takže odpoledne už Lon­gen seděl v pojízdné židli a jeho paní se přirozeně di­vila, jak to, že už i mléko má na Arturka neblahý vliv…“ Přesto se však Longen při Marii změnil. Ur­čitě na tom měla později také svůj podíl i jejich dce­ruška Jiřinka.

„Lze říci téměř s jistotou, že kdyby nebylo jí a Jiřiny, býval by Artur skončil mnohem dříve a tragičtěji. To budiž této mladé ženě a vdově útěchou,“ napsal Sauer v roce 1936.

Kdo byla Marie Longenová? LONGEN A XENA — tento titulek či slogan, chcete-li, je dostatečně zná­mý. Ale není snad stejně tak důležitá kapitola LON­GEN A MARIE? Vždyť právě v letech 1928-36, když žil se svou druhou ženou, vytvořil Longen svá nejlepší díla! Můžeme ostatně udělat malou bilanci:

• V roce 1928 vychází Longenovi kniha Jaroslav Hašek.
• V roce 1929 vychází román Herečka a v Divadle Vlasty Buriana má premiéru hra C. a k. polní maršá­lek.
• V roce 1930 natáčí Maršálka režisér Karel Lamačjako Burianův první zvukový film.
• V roce 1931 vychází Longenovi další román, on sám pak natáčí tři filmy. Ve dvou dalších — Aféra plukovníka Redla a Třetí rota - navíc i hraje.
• V roce 1932 se natáčí Anton Špelec, ostrostřelec.
• V roce 1933 další film s Vlastou Burianem - Po­bočník Jeho Výsosti.
• V roce 1934 s Burianem dva filmy - Nezlobte dě­dečka a Hrdinný kapitán Korkorán. Mimo to je au­torem dalších tří filmů.
• V roce 1935 je spolu s O. Vávrou autorem scénáře filmu Jedenácté přikázání. A téhož roku autorsky spolupracuje na dalších třech filmech.
• V roce 1936 další film...

Připočteme-li k tomu ještě také další hry pro Burianovo divadlo plus množství nových pláten a ilustrací pro časopisy, neboť se opět vrací k malování, mohl by tento výčet jako důkaz jistě stačit.

Paní Longenovou pro mě objevila manželka dr. Jiřího Červeného, milá paní Erna Červená z Kampy. A tak se stalo, že jsem se s „Mery“ setkal. Sympatická energická dáma tráví celé léto v Líšnici u Prahy, do města přijíždí jen na zimní měsíce. Sešel jsem se s ní i tam i tady, v Košířích. V jejím pražském bytě byl větší klid pro vzpomínky. K prvnímu našemu setkání došlo na jaře roku 1979. Bylo tomu na den třiatřicet let, co Emil Artur zemřel...

„Čím začít? Asi tím, jak jsme se seznámili,“ vzpomíná paní Marie Longenová-Breyerová. „Bylo mi sedmnáct let. Přijela jsem coby dívka z penzionátu, kde už jsem byla tou dobou dva roky, na letní byt do Poříčí nad Sázavou. Tenkrát tam byl také Longen s Xenou. A tam se do mě zamiloval; když Xena odjela, začali jsme spolu chodit. Samozřejmě, že tajně - mého tatínka by ranila mrtvice, kdyby se něco dozvěděl, vždyť Longen byl o šestadvacet let starší než já! Longen byl ženatý, už to však neklapalo, žil tou dobou v Poříčí. Když se naši nakonec přece jen dozvěděli o mé velké lásce, tryskem mě odvezli odtamtud pryč. Longen sice promluvil s mým tatínkem, říkal mu, že se chce nechat rozvést, ale tatínek byl neústupný. Uplynula zima a my jsme si psali. Longen mi psal na hlavní poštu MU 18 ...“ 

„Co znamenalo to MU 18?“ přerušuji paní Longenovou.

„Marie Uhlířová, 18 let,“ usmála se. „Tak jsem se za svobodna jmenovala a tolik mi tehdy bylo ... Psal mi ze Srní u Železné Rudy, kde tehdy pracoval na knize o Haškovi. Žil tam s Matějem Kudějem ... Za tu dobu však také několikrát přijel do Prahy a já jsem se s ním mohla setkat vždycky v době, kdy jsem měla mít hodinu klavíru. Xena tehdy začala chodit s redaktorem Kolářem. Longen se dal rozvést a v Unionce ukázal Xeně rozvodový rozsudek. Xena se však chtěla k němu zase vrátit, a tak vznikl mezi námi konflikt. Psal se rok 1927, když jsme se rozešli. Po třech měsících jsem se v Poříčí znovu s Longenem setkala. Byl už vdovec. Seděl v místní hospodě, ještě dneska to přesně vidím, seděl tam v levém koutě spo­lu se Sauerem a Emanem Trojanem. Když mě uviděl, vyskočil a hned ke mně letěl: ,Jsi jako malá Fran­couzka, blanche fleure', povídá. Tatínek se samozřej­mě dozvěděl, že jsme se spolu opět sešli. Takže na­stal nový úprk do Prahy...

Bylo to začátkem listopadu, kdy za mnou přišel Franta Sauer s tím, že Longen přijde od Vlasty Bu­riana k Šuterům, kde na mě bude čekat. Tak jsem vzala kufr a deštník a šla se Sauerem.

Longen nikde.

Bylo devět hodin, deset... ´Františku, povídám, já se vrátím domů!'

V půl jedenácté se Longen přihnal. Ještě tu noc jsme odjeli k Steimarovi do Černošic a tam už jsme spolu bydleli až do svatby.“

Pokračování ve středu 12. března

Vložil: Ondřej Suchý