Do světa bohémy, kabaretů a Emila Artura Longena. Nostalgická kavárnička Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako snímky ve fotogalerii)

Popisek: Pohlednice s pražským kabaretem Montmartre, který vznikl v roce 1911

FOTOGALERIE: Po delší pauze se po vlídném přijetí redakce vracím novým vzpomínkovým seriálem na stránky Krajských listů, tentokrát pod názvem Nostalgická kavárnička, který by měl pamětníkům připomínat cyklus pořadů ostravského studia Čs. televize (později České televize) KAVÁRNIČKA DŘÍVE NAROZENÝCH, který se vysílal v letech 1985-1995, a následný seriál živých rozhlasových nahrávek v Šemanovicích u Kokořína NOSTALGICKÉ MUZEUM ZÁBAVY (později NOSTALGICKÉ MUZEUM ONDŘEJE SUCHÉHO), vysílaném Českým rozhlasem Praha (nebo Dvojka) v letech 1997-2018.

V dnešní turbulentní době, ve které se chvíle smutku a hořkosti zřídka střídají s pocity spokojenosti a radosti, jsem se rozhodl vracet už jen do minulosti, konkrétně do historie našeho někdejšího zábavního umění - do světa bohémských umělců mezi kterými kralovala jedna výrazná a dnes už zapomenutá postava – Emil Artur Longen. 

O Longenovi a všem tom, co se kolem něj odehrávalo, jsem napsal knihu. Původně se jmenovala LONGENIÁDA. Nakladatelé mi poradili název zatraktivnit, a tak dostala název KDYŽ BYL V PRAZE MONTMARTRE.

Že ji neznáte?

„Vydal“ jsem si ji nakonec sám a do jejího úvodu dodatečně vepsal:

„V roce 1980 jsem napsal tuto knížku, v roce 1990 se rozhodlo nakladatelství Práce ji vydat a v roce 1991, když dostala podobu náhledu ke konečné korektuře, nakladatelství zkrachovalo. V roce 2015 jsem ji proto nechal v počtu patnácti kusů takto namnožit pro své blízké“. 

Mohl bych se ještě rozepsat o tom, kde se můj rukopis potuloval v letech následujících až do dnešních dnů, ale zjednoduším to - kniha měla smůlu. Teprve dnes se bude na začátku mé Nostalgické kavárničky dostávat po částech k vám, čtenářům. 

Knížka za výkladem 

To bylo tak: Čekal jsem na rohu Vinohradské a Italské ulice na tramvaj. Bylo to v zimě, blížil se večer, výkladní skříně ozařovaly chodníky, lidí poměrně málo, tramvaj nikde a nejbližší lákadlo — výklad antikvariátu. A právě tam jsem uviděl knížku Emil Artur Longen a Xena. Stála deset korun. Vstoupil jsem do krámu za pět minut šest a donutil antikváře vyjít do mrazu a knížku z výlohy mi vyndat. Až doma jsem si vzpomněl, že jsem o ní vlastně už kdysi četl. Ještě téhož večera jsem našel staré Květy s článkem o Františku Sauerovi a našel v něm pasáž, která o téhle jeho knize vypráví. V době, kdy ji Sauer vlastním nákladem vydal (ještě téhož roku, co Longen zemřel), konal se v Praze agrární sjezd a Sauer, který své knihy prodával nejčastěji po hospodách, nabízel Longena a Xenu agrárníkům s ujištěním, že získají zajímavé pojednání o moderní zemědělské technice — s podpisem autorovým za pouhých 50 Kč.

Přečetl jsem Sauerovo „pojednání o moderní zemědělské technice" (jako spoluautor je v knize uváděn ještě Stanislav Klika) s potěšením — samozřejmě, že jsem začal už v elektrice — a navzdory jeho smutnému konci mě ohromně pobavilo.

Doma jsem pak knihu uložil do knihovny a celkový úsudek o Longenovi jsem si dotvořil vlastním závěrem, že šlo o svým způsobem obdivuhodného muže, který při svém bouřlivém způsobu života dokázal udělat neskutečný kus práce.

Od té doby uplynulo asi deset let. Během nich však vedle knížky první přibylo v mé knihovně několik longenovských svazků dalších. Především těch, jejichž autorem byl tentokrát Longen sám: C. a k. polní maršálek a jiné hry, Herečka, Můj přítel Jaroslav Hašek, Král komiků, Tygr velkoměstské džungle. Z původního zběžného prolistování a čtení na přeskáčku jsem pojednou začal knížky číst znovu, pozorně, a najednou to tu bylo. Já nevím, jestli jste to také někdy pocítili, ale jsou chvíle, kdy knížku, kterou máte léta v knihovně a domníváte se, že ji znáte, vezmete jednoho dne do ruky a začnete ji číst jinak. Jinýma očima. Dostaví se totiž chvíle pro tuto knížku jakoby stvořená. To se mi přihodilo s Longenem. 

Kdo to vlastně byl Longen?

Co jej vedlo k tak svéráznému způsobu života? Co jej hnalo k tomu, aby žil chvíli v Praze, chvíli v Paříži, v Berlíně, v Lublani, v Terstu? Co ho hnalo ke komediantství?

Byl akademickým malířem, ale vzápětí vystupoval jako hadí muž v cirkuse. Byl dramatikem, divadelním podnikatelem, režisérem, ale také spisovatelem a hned na to filmovým hercem, scénáristou, kabaretiérem, ale také novinářem a karikaturistou...

Kde se v něm brala ta síla psát ve chvílích osobních trablů, depresí a proher komedie pro Vlastu Buriana, komedie, z nichž mnohé dodnes patří v tomto žánru k nejlepšímu, co u nás kdy bylo vytvořeno? Přece téměř každého Silvestra nás v kinech či v televizi vždy znovu rozesmějí slavné veselohry vyšlé z Longenova pera — Anton Špelec, ostrostřelec, C. a k. polní maršálek a další. Dodnes! Když vyšly po dlouhých létech Longenovy romány Herečka, Král komiků a Můj přítel Jaroslav Hašek, jen se po nich v knihkupectví zaprášilo.

Longenův život, to bylo jedno velké dobrodružství. Žil a tvořil rychlostí hořícího papíru. Je otázka, zda on o toto dobrodružství stál. Mohl být přece pouze malířem, jehož jméno by dnes bylo stejným pojmem a stejně slavné jako jména jeho kolegů z legendární skupiny Osma, jejímž byl spoluzakladatelem: Filla, Beneš, Kubín, Procházka, Kubišta, Feigl, Nowak...

Takový Jaroslav Hašek nebo Egon Ervín Kisch jsou zase jména, všeobecně známá dodnes. O dalších se už neví téměř nic. Proč tomu tak je? Třeba proto, že se Longen věnoval víc filmu a divadlu, na úkor svých výtvarných a literárních ambicí. A přitom za to, čím tento bohém přispěl české filmové a divadelní tvorbě, by se mu možná v jiné době dostalo poct nejvyšších. 

Emil Artur Longen. Vlastním jménem E. A. Pittermann. Narodil se 29.7.1885 v Pardubicích, zemřel 24.4.1936 v Benešově. „Lze soudit, že každý z nás v sobě nosí nebo nosil trochu závisti k nespoutanému životu Rimbaudovu a že pro nás Paříž koncem minulého století znamená oslňující vidinu geniálních a potrhlých umělců, básníků, malířů, spisovatelů ... Kdesi na návsi české literatury se nenápadně krčí postava neméně geniální, neméně oslňující a také neméně zpustlá,“ napsal svého času redaktor týdeníku Tvorba.

Dlužíme mnoho Longenovi. Zdá se však, že se občas začíná s tímto dluhem něco dělat. Jiří Kamen napsal o E. A. Longenovi román Toulavý kůň, který vyšel v roce 1982. (Budiž za to chválen a ctěn.) Také příští řádky chtějí být jednou z těch drobných splátek umělci, který si tu „náves české literatury“ opravdu nezaslouží. Stál jako jeden z nejbližších přátel (měnící se však čas od času i na největšího odpůrce) po boku Haška a Vlasty Buriana. On to byl, kdo přisoudil Burianovi dnes už tak vžitý titul „král komiků". Byl přítelem Kische, dr. Jiřího Červeného, zakladatele proslulého kabaretu Červená sedma. Můžete se o něm dočíst ve vzpomínkových knihách mnoha herců, např. u Jaroslava Marvana, Ladislava Peška, Jaroslava Průchy.

Stejně tak najdeme nečekaně Longenovo jméno třeba v Denících spisovatele Franze Kafky či v memoárech básníka Vítězslava Nezvala, anebo v autobiografii malíře Josefa Lady.

Zvu vás na cestu. Na cestu plnou překvapení, plnou veselí i smutku. A začnu tou knížkou za deset korun, kterou jsem náhodně objevil za výlohou antikvariátu. 

Žižkovský bohém, „největší český spisovatel, největší, co se týče výšky", jak sám o sobě s úsměvem František Sauer říkal, první nakladatel sešitového vydání Švejka, zaznamenal v Povídce o smůle Longenovy vzpomínky na jeho dětství a léta dospívání.

„Vlašim. Táta tam byl notářem. Byl právním poradcem arcivévody Ferdinanda, toho, co mu hodili v Sarajevě srbští junáci pumu do klína. Náleželo mu Konopiště a mnoho statků kolem. Moje máma byla krasavice, říkalo se, že je nejhezčí ženou v širém okolí. Točila se kolem ní i šlechtická chamraď, které bylo vždycky dost kolem arcivévody. A pro tu krásu a proto, že se líbila i šlechticům, vznikla povídačka, že já nejsem synem notáře Pittermanna, ale dítětem některého z těch šlechtických zhýralců... Už jako dítě byl jsem divoch. Rodiče se mnou měli jen trápení. Tátova hůl se často ocitala v pohotovosti. Svým uličnictvím jsem se odlišoval od svých bratří, kteří byli všichni tři klidné povahy... Já měl smysl jen pro divočinu ... Tátova hůl na mne nepůsobila. Ve škole jsem se učil dobře. Z toho měl táta radost. Rozhodl se, že mne dá na studie, a hned určil, že ze mne bude inženýr. Ale já — a inženýr. Neměl jsem smysl pro kružnice a rovné čáry. Kdepak! Pomazával jsem kdejaký papír obrázky. A pak to studování! Měl jsem toho brzy dost... V šestnácti jsem utekl z domova. To už jsem byl na malířské akademii a rozhodl jsem se, že budu žít na vlastní pěst. Byl jsem až pitomě hrdý. Na otcovu podporu jsem nenaléhal. Vyučoval jsem kluky kreslení, prodával jsem obrazy a kreslil jsem vignety na láhve s kořalkou. Na uhájení holého života to stačilo Nedivím se, že táta zuřil, když jsem takto zhatil jeho plány. Nemohu si však stěžovati, že by mně byl později v něčem bránil... Už jako student jsem měl sklon se přátelit s výbojnými lidmi. Vstoupil jsem do volné skupiny anarchistů, jejíž členové se scházeli v Demínce ... Často jsem si zašel i do vily básníka Neumanna. Ve spolcích, kam jsem docházel, a v Neumannově vile jsem se postupně seznámil s řadou osob, které projevovaly nespokojenost se společenským řádem způsobem dost bouřlivým: s Fráňou Šrámkem, Karlem Tomanem, Frantou Gellnerem, Jiřím Mahenem, malířem Brunnerem, mimo to i s Marií Majerovou, Helenou Malířovou ... Ale s kým jsem se v té době zvláště seznámil a později co nejúžeji spřátelil, to byl Jarda Hašek ... to byl takový prevít jako já..." 

V šestnácti letech stál na vlastních nohou. To se psal rok 1901 a mladý Longen-Pittermann měl před sebou vyměřených rovných 35 let života.

Pokračování ve středu 5. března

Vložil: Ondřej Suchý