Růžena Šlemrová, dáma s černým psíčkem. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Kdysi jsem se v Klubu přátel psů pražských krysaříků dozvěděl, že pejsek v náruči herečky Růženy Šlemrové byl první z pražských krysaříků, který se objevil na filmovém plátně. Později jsem se dočetl, že Růžena Šlemrová - cituji – „měla dokonce chovnou stanici těchto malých psíků a i díky ní se dvou a půl kiloví mazlíčci stali módní mezi dámami z prvorepublikové ‚lepší‘ společnosti.“

V dobách, kdy jsme se s manželkou Johanou zamilovali do rasy pražského krysaříka, pokaždé, když se náš malý Lupino dožadoval předčasně v nepravý čas potravy, napomínali jsme ho kárající větou: „Dyndera, on loudí ?!“ Větou, kterou pronášela Růžena Šlemrová v roli paní Dynderové na adresu svého ušlápnutého manžela (jímž byl Stanislav Neumann) ve filmu Hostinec U kamenného stolu, z roku 1948.

Pokaždé se mi s touto větou vybaví ona herečka ve své typické póze, v jaké ji mám před očima z desítek filmů dalších - ať už jako paní Šmalfusovou z Mužů v ofsajdu, paní Muknšnáblovou z Otce Kondelíka a ženicha Vejvary anebo třeba paní Kahounovou z Valentina Dobrotivého.

Myslím, že nejsem sám, komu se Růžena Šlemrová nesmazatelně vryla do paměti coby dokonalá dáma, matinka, která se za každou cenu snaží někomu buď zabránit ve sňatku anebo naopak vnutit svou obvykle neskonale pitomou a rozmazlenou dcerušku, případně synáčka.  Přiznám se, že velikost jejího komediálního herectví jsem si vlastně nikdy příliš neuvědomoval, až teprve když ji Zdeněk Svěrák jednou - tuším, že v televizních Úsměvech - označil za svou nejmilejší komičku. Tehdy jsem se začal o ni zajímat; hledal jsem všude možně, kde bych se dočetl něco víc o jejím životě, jenomže výsledky mého hledání byly velmi hubené. Bylo to v době, kdy u nás nebylo běžné mít doma počítač a slova Google nebo Wikipedie byla pro nás ještě velkou neznámou.

Růžena Šlemrová s Vlastou Burianem ve filmu Anton Špelec, ostrostřelec, z roku 1932.

Uvědomil jsem si časem, že osud k Růženě Šlemrové nebyl zrovna nejspravedlivější. Ona sama jako by se ve své době nikdy nesnažila pomáhat své popularitě jinak než kvalitou výsledků své herecké práce, kterou odváděla v životě víc divadlu než filmu. Tak, jak byla i v sebemenších filmových rolích na plátně vždy dominantní, pravým opakem byla nejspíš v soukromém životě. Informace slovníkových a encyklopedických hesel byly v osmdesátých létech obvykle strohé a bylo těžké z nich vyčíst víc, než to nejpodstatnější:

Narodila se v roce 1886 v Plzni jako dcera významného českého historika Bedřicha Macha, po maturitě studovala soukromě herectví u Otylie Sklenářové-Malé a v roce 1909 se stala členkou Městského divadla na Vinohradech, kde s dvouletou poválečnou pauzou působila až do roku 1948. Tehdy ji vážná choroba vyřadila z tvůrčí činnosti. Zemřela v roce 1962. Ve filmech se začala objevovat od roku 1914 (ještě před příchodem zvuku hrála v devíti němých filmech) a po válce, na konci její herecké dráhy, jsme ji viděli ještě pak například s Jaroslavem Marvanem v Dovolené s Andělem (1952) anebo s Vlastou Burianem v Muži v povětří (1955).

Z článku V. A. Marka v časopise Kinorevue (8.3.1939), v němž autor Šlemrovou opěvuje víc jako dramatickou umělkyni divadelní než filmovou, jsem se o jejím „uzavřeném soukromí“ dočetl pouze, že byla herečkou „se zálibou v osvěžující samotě uprostřed hor a letních vod, s každoročními prázdninami ve Sliači a hezkým domovem na Vinohradech“. U tohoto článku se s dovolením ještě pozastavím, abych vám v krátkém úryvku ukázal, jak čtivé jsou dnes některé informace s časovým odstupem několika desítek let.  Chcete vědět, co se o herectví Růženy Šlemrové psalo, když byla na vrcholu své kariéry? Prosím: „Film, který ji zapsal do svého ´cechu´ už v roce 1914, žel, dosud nekonservoval na celuloidový pás nejústřednější umění Růženy Šlemrové, vzácně duchovní, zvnitřnělé, nejživelnější. Je to kvas, utajovaný za maskou poplatnosti společenskému řádu a úsměvné bezvadnosti, v svém projevení pak tolik vrcholný a dokonalý co do drobnokresby civilní démoničnosti, ženské zpupnosti a úskočnosti, urážející zhrdavosti, štvavé i nařizující hysterie, nepadělaného divošského cynismu a celé té hrůzné škály sveřepých hnutí přes pobloudilý pud mateřství až k roztrpčenosti a tiché odevzdanosti milostně příliš draze poučené ženy.“

Na rozdíl od stylu, jakým kdysi V. A. Marek napsal portrét Růženy Šlemrové, ukazuje se nám dnes v pamětnických filmech konkrétně komediální herectví této herečky ve své nadsázce a grotesknosti pozoruhodně moderní, nadčasové, nezapomenutelné.

Vložil: Ondřej Suchý