Slavná herečka ze sousedství, kterou jsem bohužel nikdy neoslovil. Album Ondřeje Suchého
30.10.2024
Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky ve fotogalerii)
Popisek: Tahle krásná tvář mladé dívky patří začínající herečce Jiřině Šejbalové.
FOTOGALERIE: Kolik příležitostí člověk v životě promarní…Vzpomínky na ně se pak s přibývajícím věkem proměňují v stále častější výčitky. Já si dnes vyčítám, že jsem nikdy neoslovil paní Jiřinu Šejbalovou, ač jsem k tomu měl příležitostí bezpočet; bydlela se svým manželem, dr. Pipkou, přímo přes ulici, na rohu Pařížské třídy a Široké ulice (okna arkýře jejich bytu ve druhém patře secesního staroměstského domu měla barevná skla).
Když ovdověla, značně pohubla a její tvář pak už nesla otisk trvalého smutku. Alespoň tak jsem ji v průběhu sedmdesátých let v naší ulici vídal.
Když přemýšlím o tom, proč jsem tenkrát nenašel odvahu s ní promluvit, myslím, že to bylo tím, jak málo jsem věděl například o jejích uměleckých začátcích. Byla původně vystudovanou operní pěvkyní, ale její zpěv, který – jak jsem zjistil až po mnoha letech - nám zachovaly nejen některé předválečné filmy, ale i několik gramofonových desek, má ke zpěvu opernímu velmi daleko. Jiřina Šejbalová zpívala šlágry - s orchestry R. A. Dvorského, S. E. Nováčka, Jaroslava Ježka, se Setlery a Emanem Fialou!; některé trampské písně jí dedikoval kamarád, herec a známý textař Josef Gruss (jinak autor takových hitů jak jsou Jen pro ten dnešní den anebo Slunečnice). Měla krásně sytý, podmanivý hlas, s nímž si mohla dovolit u firmy Esta nazpívat i píseň Opona padá z filmu Sobota (známou jinak z interpretace Jiřiny Salačové). Její pěvecký projev mi leckdy připomíná zpěv hvězdných vampů, Dietrichové či Leandrové.
Se stejným zpožděním (a zahanbením) vychutnávám dnes kvality komediální polohy jejího herectví. Chápu, že ne náhodou se hned několikrát sešla při společné práci se svým přítelem a kolegou Janem Werichem. Nejsou to pouze slavné televizní Slzy, které svět nevidí, v nichž tak nepřekonatelně peskovala svého opilého muže, který si v noci domů přivlekl na kyselé okurčičky své dva kumpány (Jiřího Sováka a Vlastimila Brodského). Archiv Českého rozhlasu ukrývá rozhlasovou hru Vavříny, v nichž se Jiřina Šejbalová sešla před mikrofonem jak s Janem Werichem, tak i s jeho dcerou Janou. Nahrávací studio Supraphonu bylo pak svědkem dalšího setkání Wericha se Šejbalovou - při natáčení Haškova Dobrého vojáka Švejka, kde paní Šejbalová představovala paní Müllerovou.
Jiřina Šejbalová se sešla ke společné práci i s dalšími našimi nejvýznamnějšími komiky – Vlastou Burianem a Oldřichem Novým. Byla patrně zcela poslední partnerkou Oldřicha Nového před kamerou, tedy kamerou televizní. Setkání těch dvou v úspěšném seriálu Fan Vavřincové Taková normální rodinka, přineslo televizním divákům nezapomenutelný zážitek! Akorát spolupráce s Vlastou Burianem budiž tu zmíněna spíš jen jako raritka: Film Ulice zpívá, v němž čtyřiatřicetiletá Šejbalová hrála postavu Katy a na kterém se Burian podílel i režijně, bývá označován za vůbec nejslabší z předválečných filmů našeho krále komiků.
Vím, že by se zde asi slušelo připomenout nejvýznamnější herecké počiny naší vpravdě národní umělkyně - mezinárodní úspěch slavného filmu Vlčí jáma, desítky významných postav, které vytvořila během více než čtyř desítek let na scéně Národního divadla, ale přiznávám, že je mi líto, aby tolik jiného zajímavého, a především představujícího paní Šejbalovou v novém světle, zůstalo opět, jako po celá dlouhá předchozí desetiletí, opominuto jako něco nedůležitého, nepodstatného, vedlejšího.
Paní Šejbalová by byla jistě v nejrůznějších talk show mnoha představitelů této dnes nejrozšířenější televizní zábavy zaručeně toužebně očekávaným hostem. Byla totiž velmi pohotová a nesmírně vtipná vypravěčka divadelních historek, byla bystrou glosátorkou událostí, dokázala skvěle charakterizovat své kolegy a přátele, což konečně nejednou dokázala – ať už jak fejetonistka v někdejším literárním týdeníku Kultura anebo v neposlední řadě ve své kuchařce Vaříme na chatě, která vyšla v roce 1969 v nákladu 50.000 výtisků, po nichž se tehdy na knihkupeckých pultech jen zaprášilo.
Jiřina Šejbalová byla vlastně herečkou, která své kulinářské umění - a také kulinářské umění lidí jí blízkých, počínaje manželem, přes Bohuše Záhorského, legendárního malíře a kulináře Oťase Nejedlého, až po paní Zdenku Werichovou a jejího Jana - vydala u nás knižně vůbec jako první. Já tu knížečku zdědil po své mamince, která ji chránila jako oko v hlavě. Četl jsem si v ní nedávno a žasl jsem nad tím, jak zábavně, ale i nenásilně poučně lze předložit čtenářům recepty většinou neběžně zpracovaných jídel. Paní Jiřina Šejbalová nám tu měla zanechat ještě také své memoáry!
Lituji, že jsem se s paní Šejbalovou nedokázal seznámit. A stačilo jen jít a zazvonit v protějším domě…
Mnohé detaily bych se jistě dozvěděl navíc, než co mi ze střípků své pamětí po létech napsala paní Alena Jonášová-Hellerová. Například:
Dům „U dvou Malorusek" je rohák v Praze 1, Pařížská 16 (ve válce se jmenovala Norimberská). Tam jsem se narodila v roce 1940. V 2. patře byly dvě partaje - herečka Jiřina Šejbalová s manželem JUDr. Jaroslavem Pipkem, s babičkou, služkou a fenkou jezevčíkem Kikinou, a my - bez táty, byl v Terezíně. Chodila jsem k ní často a ráda, také za její služkou. V Pražském povstání odpoledne přišli Němci - vojáci a celý dům musel do sklepa, jenom s peřinami. Kdo v době byl třeba na návštěvě, musel do sklepa též a tam zůstat. Němečtí vojáci nás hlídali, také na WC jsme chodili s nimi.
Rodiče už nežijí, tak se nepamatuju, kolik lidí - i herců - bylo také ve sklepě od Šejbalů. Myslím, že tam byl i Eduard Kohout. Protože jsem asi zlobila, tak si se mnou hráli a povídali pohádky. Za 5 dní nás osvobodili a mohli jsme jít domů. V bytě to vypadalo hrozně a strašný nepořádek. Celý týden jsme uklízeli a hledali věci, které jsou naše, a věci byly u jiných sousedů.
Když jsem chodila k Šejbalům, vždycky jsem se zastavila u obrazu, který visel v předsíni, byl to posměšný obrázek. Na silnici s patníky byla německá helma na patníku a pes, který čural na tu helmu. Ten obrázek zůstal na zdi a nic se mu nestalo.
Pak vyhráli komunisti, táta jezdil s károu a nás pak vyhodili z bytu a z Prahy a neměli jsme kam jít. Přišli tito naši nejlepší sousedé a nabídli nám jejích chatu v Senohrabech, to nikdy nezapomenu. Ale nešlo to. Pak rozdělili jejich byt - JUDr. J. Pipek dělal závozníka. Všechno skončilo.
Ten dům a ta ulice… od té doby se ji vyhýbám. Po malíři Kremličkovi tam bydlel krátkou dobu básník Vítězslav Nezval - to ale vím od rodičů. Byl obézní a jeho šofér také. V domě byl výtah - úzký a malý. Když chtěli jet oba, musel jet každý zvlášť.
Tady vzpomínky paní Aleny Jonášové-Hellerové končily. A já jí touto cestou za ně – také s letitým zpožděním – děkuji!
Vložil: Ondřej Suchý