Utajeným přítelem Josefa Škvoreckého. Album Ondřeje Suchého

Když mi náš rodinný přítel, výstřední karlovarský farář Dan, půjčil knížku Zbabělci, za kterou zaplatil pod pultem neuvěřitelných 500 Kčs, protože byla vzápětí zakázaná a stahovala se ze všech knihkupectví, psal se rok 1958 a mně bylo třináct. A když jsem v ní narážel každou chvíli na jedno sprosté slovo, které v ní opakoval hlavně Benno, jedna z hlavních postav, měl za to pan spisovatel okamžitě můj nebetyčný obdiv.

V devatenácti letech jsem si tu knížku koupil, už za původní cenu - probíhala „zlatá léta šedesátá“ a cenzura přestala být tak přísná – a konečně jsem autora začal obdivovat i za děj a hloubku příběhu jeho románu.

V pětačtyřiceti letech jsem si začal s panem spisovatelem dopisovat stále častěji, a když mi bylo čtyřiapadesát, vepsal mi do těch Zbabělců krásné věnování. Tehdy už jsme si psali stále častěji a po našem osobním setkání v roce 1999 mi pak nabídl, abychom se oslovovali křestními jmény. Přihodilo se mi tak něco, o čem se mi v životě ani nesnilo: Spřátelil jsem se nejen se svým oblíbeným spisovatelem, ale zároveň s vlídným, skromným, a jak pozdější léta ukázala, i pokaždé pro mě vstřícným a nezištným člověkem – Josefem Škvoreckým.

Následující řádky jsou malou vzpomínku na spisovatele, který ve 20. století patřil k našim nejvýznamnějším poválečným prozaikům, proslaveným i za hranicemi naší země. Dne 27. září uplyne už 100 let od jeho narození.

 

V šemanovickém kulturním stánku, kde se odehrávala veřejná rozhlasová nahrávka Nostalgické muzeum zábavy, čekala na Škvorecké hned u dveří podpisová zeď, kde se naši hosté podepisovali. Podepsali se mezi ně rádi, tím spíš, že mezi podpisy uviděli jména řady svých přátel: Waldemara Matušku, Jiřího Menzela, Ferdinanda Havlíka, Martu Kubišovou, dirigenta Libora Peška…

Sedím nad hromádkou dopisů a ještě větším množstvím mailů (prožili jsme s Josefem Škvoreckým oba v průběhu devadesátých let onen rychlý technický pokrok, od klasické pošty přes fax až k poště elektronické) a teprve s odstupem času si uvědomuji, jak poctivě a obsáhle mi tento Pan spisovatel odpovídal na otázky všeho druhu. Ptal jsem se ho většinou na lidi, o nichž jsem měl v úmyslu psát, a chtěl jsem o nich vědět co nejvíc neznámých či méně známých podrobností. Končíval proto obvykle nějakou povzbudivou větou a nikdy se mne v budoucnu nezapomněl zeptat, jak jsem s tím či oním daleko. Díky těmto jeho pobízením vznikly mé knížky Inka Zemánková, dívka k rytmu zrozená, Tři životy Lídy Baarové a Čemu se smála Adina Mandlová. Bohužel, vydání knížky o Adině se už nedožil…

 

Po natáčení přišla na řadu neplánovaná autogramiáda. A Josef (stejně jako paní Zdena) ochotně podepisoval a podepisoval – knížky, památníčky, papírky.

Ve svém prvním dopise jsem se v roce 1990 vyptával na Škvoreckého přátele Jiřího Šlitra a Jiřího Voskovce. Můj dopis zastihl adresáta až v Austrálii, kde ve městě Canberra působil na The Australian National University. A k tomu ovšem mám hned jednu historku: Josef Škvorecký neznal moji adresu, a tak dopis poslal letecky s nápadnými „cizokrajnými“ známkami do divadla Semafor, které tehdy ještě sídlilo na Václavském náměstí.

Divadlo mělo zadní vchod, kterým přicházeli účinkující herci, hudebníci, technický personál, blízcí přátelé. Všichni museli chodit okolo vrátného a míjeli zároveň něco jako nástěnku, na které byl vyvěšen ferman, co se kdy hraje, případně v čí alternaci, oznámení zkoušek, vzkazy členům a občas i nějaký dopis, adresovaný někomu ze souboru. Nu a jednoho dne tam byl napínáčkem připnutý tlustý dopis Josefa Škvoreckého, odeslaný z Austrálie, se zpáteční adresou a adresovaný mně.

Objevil jsem ho tam čirou náhodou, když jsem šel jednou kolem a zastavil se za některým známým. A nevěřil jsem svým očím! Ten dopis, odeslaný 18. října 1990, si mohl kdokoliv z nástěnky odšpendlit, aniž bych se o jeho existenci někdy dozvěděl. Mohl to být pro někoho přece pěkný suvenýr, ne? Jenže dopis tam celé dny (možná týdny) čekal na mě! Považte: Takoví byli v tom Semaforu tenkrát poctivci!

 

Na co jsem dnes hrdý, to je informace, kterou lze dohledat na Internetu: „Desku s karikaturou od Ondřeje Suchého a podpisem Josefa Škvoreckého vytvořil grafik Jan Dvořák. Byla odhalena u příležitosti 90. výročí spisovatelova narození, na domě č.1707/101 v Patočkově ulici v Praze 6 - Břevnově, kde pobýval s manželkou Zdenou Salivarovou v letech 1960 až 1969.“

Vracím se ke zmiňovanému australskému dopisu:

„Pokud jde o Šlitra a Voskovce, s oběma jsem se často stýkal, oba snad mohu označit za přátele. Jirka Šlitr ilustroval několik mých věcí, mezi nimi Zbabělce, a ti s jeho ilustracemi vyšly v Našem vojsku někdy těsně před Invazí. Dánské vydání (které měl Šlitr také ilustrovat – pozn. autora) je mnohem dřívější, předtím než Jirka udělal ty ilustrace. Existuje však velmi pěkná knížečka, kterou vydala Veřejná knihovna v Olomouci (za přesný titul instituce neručím) a která obsahuje mou kdysi populární povídku „Píseň zapomenutých let“ s Jirkovými ilustracemi. Taky ilustroval Baasaxofon (vyšel pod názvem Babylónský příběh – pozn. autora) pro nakladatelství Melantrich. Mezi mými ambicemi byla na jednom z předních míst ta, napsat film, který by pro budoucnost zachoval kumšt, do té doby existující převážně jen na jevišti, Suchého, Šlitra a Evy Pilarové. Výsledek byl film Zločin v šantánu, ne zrovna moc podařený, ale snad zachycující ty tři, když byli mladí a na vrcholu svých sil.

Pokud jde o Voskovce: Znal jsem se s ním už z raných šedesátých let, kdy jsme si začali dopisovat, pak jsem ho navštívil v roce 1966 ještě v jeho bytě na Washington Square, a když jsme přijeli do Kanady, navštívil jsem ho několikrát v New Yorku a sešel se s ním i jinde. Někdy v roce 1970, v jednom newyorském baru, jsem mu řekl, že moje žena zakládá nakladatelství, a že by tedy měl napsat Paměti, protože teď bude možnost je česky vydat v Kanadě.  Jiří řekl, že tou myšlenkou už se dlouho zabýval, ale odkládal to, právě proto, že nebylo kde to česky vydat. Odjel jsem z New Yorku a asi za týden (!!!) mi Jiří poslal asi sedmdesát stránek první kapitoly, kterou pak otiskl Pavel Tigrid ve Svědectví. Řekli jsme si se Zdenou, že myšlenka Voskovce zřejmě chytla, on nás telefonicky ujistil, že na věci pracuje a bude pracovat, dokud to nedopíše, a my jsme tedy ty paměti, měly se jmenovat Stín svobody, ozná­mili v prvním katalogu. Objednávky pršely.          

Jenže Jiří, po prvopočátečním nadšení, šel do sebe, řekl si, že nebude psát „obyčejné“ paměti, ale knihu, která by spojila paměti s estetikou a filozofií divadla a kumštu vůbec, jak ji vyznává on, a za tím účelem opustil původní chronologické vyprávění a počal snovat umnou konstrukci z flashbacků a flashforwardů, kombinoval esej se scénami atd., a nikam se nedostal. Pořád psal, pak to trhal, zahazoval, a zase psal, a prostě dospěl do ukázko­vého „writer´s blocku“. To se ještě kombinovalo s nutností se živit: Jiří nebyl žádný chuďas, ale taky to nebyl bohatý člověk.

V newyorském divadelním světě si ho všichni vážili, ale nebyl divadelní, natož filmová hvězda, a musel proto brát role, jak šly, aby se slušně uživil. Jeho poslední role v životě vůbec byl německý kuchař Nerona Wolfa v nezdařeném pokusu o seriál podle románů Rexe Stouta. Ačkoliv natočili jenom asi šest pokračování, a pak to stopli, řekl mi – a to byl snad můj vůbec poslední telefonický rozhovor s ním, tehdy už žil v Kalifornii – že za tenhle štěk (Fritz Brenner skutečně v tom seriálu málokdy řekl něco víc než „Yes, Sir,“ nebo „As you wish, Sir,“) dostal víc peněz než za většinu rolí, které v Americe měl, a mezi nimiž byl i Strýček Váňa (za to dostal broadwayského Oscara – Obie Award), několik shakespearovských partů a role (jedna z hlavních) v broadwayské produkci Kabaretu. Prostě zbylo jen těch asi sedmdesát stránek, jinak jsem už nikdy žádný další rukopis, s nímž by byl Jiří spokojen, neviděl.

Naštěstí se stala jedna věc. Měl jsem na Torontské universitě česko-novozélandského studenta Michala Schonberga, jemuž jsem supervizoval doktorskou práci na téma srovnání stalinského a nacistického dramatu. Michal s tím měl po­tíže, jednak se ukázalo, že neumí číst švabach (většina raných nacistických her byla ještě tištěna švabachem), jednak sehnat nacistické materiály bylo nesmírně těžké. Dostal jsem tedy nápad seznámit ho s Voskovcem, když hrál v jakési předpremiéře v Buffalu. Jeli jsme tam, byla to láska na první pohled a Michal se rozhodl místo té komparatistické práce napsat knihu o Osvobozeném.

To jsem schválil, protože tehdy (vlastně asi dosud) neexistovala historie toho významného divadla, která by nebyla poznamenána ideologicko-cenzurní situací v Československu. Navíc moje dávná učitelka angličtiny se provdala za pana Mikotu, jenž byl před válkou obchodním ředitelem Osvobozeného, a od něho Michal získal prakticky celý archiv divadla ve fotokopiích. Co ale bylo nejdůležitější: Michal bydlel asi tři neděle u Voskovců v New Yorku a natočil s Jiřím na pásky rozhovor v délce asi 30 hodin. Ten pak dal přepsat. Je to text, který by mohl vyjit, tak jak je, vintage Voskovec, jak říkají v Americe, neb Jiří byl velký vypravěč.

Nakonec nevyšel, protože to zakázala vdova Christine, která nám (Sixty-Eight Publishers) dokonce vyhrožovala soudní žalobou, že jsme části toho rozhovoru otiskli v Michalově knize Osvobozené, kterou jsme vydali (je to radikálně zkrácená jeho disertace, přeložená do češtiny). Bohužel vdovy, ve chvályhodné snaze ochránit památku svých manželů, zejména když nemluví jazykem těch manželů, někdy nadělají víc škody než užitku.

Po dlouhých úvahách jsem Michalovi poradil, aby práci koncipoval jako co nejdetailnější historii divadla a jeho her, ne jako analytickou práci, zhodnocující, kritickou apod. Michal to přesně tak napsal, disertace má asi 1500 stránek ob řádku na stroji. A tady začal malér s Jiřím. Protože šlo o vědecké dílo, Michal víceméně musel – a ze zájmu taky chtěl – vypátrat co nejvíc pramenů her V&W. Jak víte, ti dva nenapsali snad ani jednu původní hru, všechno to jsou adaptace různých knih, starších her, legend atd., nanejvýš jsou to parodie, ale zase na existující díla. V tom ohledu byli V&W jako Shakespeare. Voskovec se už na spoustu pramenů přesně nepamatoval, a tak Michal, po způsobu učenců, se snažil zjistit, která konkrétní díla mohla být předlohami té které hry.

Pamatuju se, že např. kapitola o Golemovi byla nesmírně zajímavá právě proto, že to bylo vlastně učené pojednání o téhle staré legendě. Jenže Jiří – už byl asi taky starý nebo co – najednou v téhle zcela legitimní snaze literár­ního vědce začal vidět snahu jeho a Wericha „shodit“, že vlastně jenom opiso­vali a nevytvořili nic původního. Bylo to samozřejmě absurdní, ale Voskovec se prostě namích, prohlásil, že nechápe, jak někdo o tématu tak zajímavém, jako je Osvobozené divadlo, může napsat tak nudnou knihu. Prostě z lásky byla nechuť, pak Jiří umřel, jeho žena si přála disertaci číst (původní výtisk jim někdo ukradl), Michal tedy pořídil novou kopii, a Christine mi pak volala, že ji kniha velmi bavila a neví, proč Jiří měl takové výhrady. Při té příležitosti mi taky řekla, že Jiří si přál, abych já byl pořadatelem jeho české literární pozůstalosti, a všechno vypadalo v pořádku.

Jenomže jak to v českém emigrantském Kocourkově bývá, na Christině zřejmě zapracovali čecháčci. Nevím kdo a nevím, co se stalo, fakt je, že Christine radikálně změnila názor na Michalovu disertačku, a když jsem se asi za dva roky na to nesměle přihlásil, že bych tedy rád udělal něco s tou literární pozůstalostí, prohlásila, že mi nikdy nic takového neříkala, že Jiří nic takového neřekl jí, atd., prostě nic není písemně, takže nemá cenu se o to hádat. Potom požádala Jirku Plannera (redaktor Svobodné Evropy a bývalý provozní ředitel divadla Semafor, nyní manžel vdovy Waldemara Matušky – pozn. autora), aby uspořádal Voskovcovu korespondenci s Werichem. Ten ji tajně nabídl k vydání nám, a když se o tom Christine dozvěděla, začala vyhrožovat soudní žalobou Plannerovi, zbavila ho funkce editora a pověřila edicí Voskovcovy literární pozůstalosti Vítka Hrubína (syn básníka Františka Hrubína, režisér a scenárista, zemřel v roce 1995 ve věku 49 let – pozn. autora), žijícího v Hollywoodu.

Protože mezitím zanevřela na naše nakladatelství, když se dozvěděla, že vydáme Michalovu knihu Osvobozené, a začala vyhrožovat, jak jsem napsal, žalobou, že v knize jsou dlouhé citáty z her a z natočeného interview, aniž jsme se jí dovolili apod., nabídl jsem jí, že místo Michalovy knihy bychom vydali Michalův třicetihodinový rozhovor s Jiřím. Jenže to se zas pohádala s Michalem o copyright – no prostě „A fine mess“, jak říkal Oliver Hardy.

Takže tak to je…

Po této obsáhlé citaci z dopisu bych si vás dovolil pozvat ke zhlédnutí filmu, který zůstal také víceméně utajen. Těch několik tisíc diváků na You Tube nejspíš přitáhlo jen šťastně uvedené jméno toho, jemuž byl film věnován – TO BYL JOSEF ŠKVORECKÝ. Natočili jsme ho ve dvou s kameramanem a režisérem Václavem Fořtem, členem ČKK (Českého klubu kinoamatérů), aniž bychom si dělali ambice, že by mohl někdy spatřit světlo světa na televizních obrazovkách.

 

„Já bych měl taky prosbu,“ končil Josef Škvorecký své obsáhlé psaní, „Váš bratr Jiří slíbil napsat nový český text k písni Old Folks At Home, kterou za svého amerického pobytu zaranžoval a s orchestrem a smíšeným sborem National Conservatory of Music provedl Antonín Dvořák. Pokládalo se to za ztracené, ale jedna černá paní v Detroitu to objevila, a my to chceme vydat v anglicko-českém vydání jako faksimile s doprovodnými studiemi a k tomu přidat kazetu s českou a americkou nahrávkou. Pro tu českou právě potřebujeme nový text. Váš bratr to slíbil do konce roku, ale kdyby to bylo dřív, velmi bych to uvítal…“

Vyřídil jsem Josefovo přání a bratr skutečně napsal ten text s předstihem, takže audiokazeta s oběma nahrávkami vyšla.

 

Obal MC s písní, natočenou jak v originále, tak i s českým textem: STEPHEN FOSTER „Old Folks at Home", Arranged for Orchestra and Choir by ANTONÍN DVOŘÁK, „Ten, jehož dům tu stál", Czech lyrics by Jiří Suchý, Recorded in Detroit on January 19, 1991

Po létech jsem se Jiřího ptal na podrobnosti vzniku české verze původního amerického textu. Řekl mi tehdy následující: „Já byl strašně rád, že ten Škvorecký nesmírně citlivě pochopil, oč mi v tom textu šlo. Totiž ten americkej text, to jsou tři sloky, který jsou o ničem. Je to prastará písnička, která je jen o rodném údolí, který je krásný, a otec že stojí před domem a mává, já putuji po světě, ale nejkrásnější přece jenom je to rodné údolí − prostě blábol. Já si však nechtěl pouštět fantazii na špacír a dělat na to bůhvíjakou poému, když by to neodpovídalo tomu originálu. A přeložit originál jenom do češtiny, tak to by zase bylo asi veliký zklamání, a tak jsem balancoval; vyšel jsem z toho originálu, ale trošičku jsem ho tak jako okrášlil. Přidal jsem tam takový metafórky, který tam nebyly, ale netroufl jsem si zase moc, říkal jsem si, že to musí být umírněný.

Tak jsem to napsal a čekal na rozsudek od pana Škvoreckého. On to přesně pochopil a napsal mi: Vím, že kdybyste chtěl, pustil byste vlastní fantazii na špacír, jak píšete a jak jste to v mnoha textech na americké písničky dokázal, a tím víc se nám líbí, jak jste to udělal důstojně a uměřeně.

Čili že ocenil to, že jsem se udržel na uzdě a že jsem vlastně respektoval tu nevalnou úroveň originálu. Jo a pak jsem ho dojal, protože mi poslal šek asi na 200 dolarů a já jsem si ho nevybral. Tak když to asi po půlroce zjistil, poslal mi balík všech knížek z jejich torontské produkce.“ Tolik od mého sourozence k písni Ten, jehož dům tu stál. Josef Škvorecký mi pak napsal: „Děkuji Vám za pomoc u svého bratra: text, jak víte, dodal včas, a je vynikající. Rovněž tak nahrávka Bambini di Praga, která je technicky lepší, než ti černoši z Detroitu.“

V následujících letech jsme si s Josefem Škvoreckým vzájemně vyměňovali informace o různých umělcích; už jsem se zmiňoval, jak mi pomohl při vzniku knížek o Zemánkové, Baarové a Mandlové, já mu zas odpovídal na dotazy na zpěváky Václava Irmanova, Jiřinu Salačovou, Helenu Blehárovou, muzikanty Erika Knirsche, Zdeňka Bartáka, Ferdinanda Havlíka nebo Ladislava Habarta. A tak jsme se přes muzikanty dostali i k jedné zvláštní postavě:

Roku 1955 získal v Praze politický azyl americký basista Herbert Ward se svou manželkou, tanečnicí Jacquelinou. Tou dobou chystali Josef Škvorecký a Lubomír Dorůžka s Pražským dixielandem pořad Opravdu blues. Jediná možnost, jak dostat jazzovou show na pódium, byl tehdy argument, že program povede Američan, který k nám utekl z Ameriky.

Příběh Herberta Warda je stejně kuriózní jako písnička, kterou u nás složil a kterou za doprovodu orchestru Karla Vlacha nazpíval na gramofonové desky Rudolf Pellar – jmenovala se Říkají, co prý s tou mládeží.

 

Pro soudruhy v Československu byl útěk manželů Wardových z amerického kapitalismu úžasnou událostí. Však také hned uspořádali velkou tiskovou konferenci, kterou zaznamenal i rozhlas a kde si mohl náš lid poslechnout, jak to v té prohnilé Americe chodí.  

Josef Škvorecký mi o pořadu Opravdu blues napsal krásný mail, ze kterého cituji: „Bylo to první jazzové show v Praze od Února zvaného Vítězný. A bylo nádherné. Dixieland byl ve velké formě, azylník brnkal na basu, výrobek Amati Kraslice, zpíval protiamerické blues vlastní výroby a jeho manželka sehnala dva taneční páry z baletu Národního divadla a naučila je tančit charleston. Pořad Opravdu blues měl asi tři reprízy, všechny vyprodané.

Tehdy si Wardovic uvědomili, že jsou hvězdy, a chtěli přidat na honoráři. Jenomže na to byly normy a naše honoráře ve srovnání se zájmem o tyto programy manžele Wardovy poměrně brzy vyléčily ze socialistických idejí. Tak požádali o politický azyl v Polsku, ale řekli jim, že kdo má politický azyl v jedné socialistické zemi, nemůže žádat o totéž v jiné socialistické zemi. A tak se Herbert a Jacquelina Wardovi vrátili zpátky do Ameriky, kde se Herb živil hlavně importem českých bas.“

 

Bohužel, lepší kopii plakátu na pořad Opravdu blues se mi nepodařilo nikde nalézt...

Tolik vzpomínka spisovatele Josefa Škvoreckého, k níž bych dodal ještě pár zajímavostí – například to, že ve Wardově pražském orchestru hrál mladičký František Ringo Čech, a třeba že na deskách v Supraphonu vyšla ještě jedna Wardova píseň, ukolébavka Půlnoční král z filmu Roztržka, na níž bylo zajímavé jednorázové spojení – s orchestrem Karla Krautgartnera píseň nazpívala zpěvačka Věra Racková.

Informace o pozdějším osudu manželů Wardových mi pak doplnil ještě v Austrálii žijící muzikolog John Pear-Václav Hruška: „Wardovi nakonec žili na Havaji, kde dodnes jistý jazzový muzikant hraje na basu po Herbertovi a kde Jacqueline dlouho po smrti manžela pořádala jazzová jam-sessions v jejich domě, zvaném Ward Rafters (rafters = šikmé trámy ve střeše). Právě tam se u Wardů pořádaly koncerty někdy až pro 60 lidí. Co se málo u vás ví, je to, že po návratu působil na Havaji Herbert Ward jako hráč na basu v Honolulu Symfonickém Orchestru. Ward’s Rafters jsou jakýmsi kulturním střediskem typu Šemanovice, kde se ledacos koná: místní folkové zpěvačky, tanečnice, jazz, prostě cokoliv zajímavého.“

 

Smutná fotografe: Loučím se s Josefem, aniž bych tušil, že se s ním už nikdy v životě nesetkám…

Josef Škvorecký zemřel 3. ledna 2012.

Moc mi od té doby chybí. Byl to jeden z nejobětavějších a nejtrpělivějších mých rádců a povzbuzovatelů při psaní biografií. Chtěl ode mě, abych ještě napsal knížku o zapomenutém prvorepublikovém filmovém milovníkovi Antonínu Novotném, o herci a zpěvákovi Václavu Irmanovi, o herečce Anny Ondrákové, kterou měl v plánu, ale to už mu ubývaly síly i elán.  Ani já žádnou z nich nenapíšu. Už tu nemám „za zády“ Josefa Škvoreckého, přítele, který dokázal sílu a elán dodávat.

 

Obálka posledního dopisu, kterým se se mnou jeho pisatel z Toronta rozloučil. Znal můj podpis a ponejprv, jistě s úsměvem, se pokusil ho napodobit: Kytičkou nad O a spirálou v písmeni S.

 

Vložil: Ondřej Suchý

HP, Album Ondřeje Suchého, Josef Škvorecký,