Jak jsem se narodil do filmařské rodiny. Album Ondřeje Suchého

Strýc, otec, bratr, švagrová, bratranec, bratrancův syn a několik dalších, vzdálenějších (například dětská filmová herečka Jana Hrdličková anebo filmový architekt Karel Vacek a několik dalších) – přiznám se, že mapování naší „filmařské rodiny“ mi zabralo nečekaně hodně času. Ostatně přesvědčíte se o tom sami a věřím, že se dočkám vašeho uznání. Tedy uznání těch z vás, které mé dnešní téma v Albu bude zajímat.

Na počátku byli dva bratranci

Pyšně zde mohu prohlásit, že František Rubáš (1902-1979)  byl jednak významným průkopníkem československé kinematografie a jednak naším strýcem, bratrancem našeho tatínka. S každým z nás se jednou tatínek vypravil za „strejdou od filmu“, aby nám poradil anebo pomohl, protože oba, jak Jiří, tak i já, jsme měli touhu „dostat se k filmu“.

 

František Rubáš si v naší kinematografii vysloužil přezdívku český Fred Astaire. A skutečně, podoba v knize kreslíře Ivana Sorse z roku 1932 (Panoptikum čs. filmu od žet do a), tady určitě byla.

Nakonec jsme se s Jiřím k filmu dostali sami, aniž bychom potřebovali strýcovu protekci. Pomohl nám však dobrými a důležitými radami:

Jiří zatoužil dostat se ke Kreslenému filmu. Technologie kreslených filmů v polovině minulého století byla následující – cituji z Googlu: „Výtvarník vytváří předlohu vizuální podoby díla. Na výsledném záběru se však podílí několik dalších profesí. Animátor vytváří skicu, předobraz filmového okénka, vystihující pozici i proporce postavy (předmětu) v určitém okamžiku, tzv. balvánek. Tyto balvánky se nasnímají kamerou a zkontroluje se plynulost a rychlost pohybu, dosažení zamýšleného dojmu a další aspekty. Pokud je vše v pořádku, přiloží fázař na balvánek průhlednou fólii – ultrafán, na kterou kreslí definitivní obrys, který musí vystihnout jak nastavení, určené balvánkem, tak styl autorského výtvarníka. Koloratér pak obrázek postavy vybarvuje. Na fólii jsou pouze pohyblivé postavy a předměty, zbytek zůstává čirý. Děj se pak odehrává na statickém pozadí, které tvoří malíř…“

Strýc Rubáš řekl tatínkovi, že Jiří jako začátečník by v ateliéru kreslených filmů neměl hned tak šanci rozvíjet svůj výtvarný talent. Myslím, že z profesí, od nejdůležitější – výtvarníka dále přes animátora, fázaře, koloratéra až po malíře pozadí, by to mohl „dotáhnout“ asi jen na fázaře nebo koloratéra. Dobře, že nakonec Jiří zakotvil v Propagační tvorbě, kde se záhy dostal k mnohem zajímavější práci (plakáty, prospekty, reklamní letáky), a dokonce ho tam mezi staršími, zkušenými kolegy čekala po čase nečekaná příležitost. Založili pod vedením grafika a kreslíře Viktora Sodomy staršího Akord Club, kde začal hrát na basu, psát texty písniček a nakonec je i zpívat.

Za strýčkem Rubášem jsem šel pak o pár let později s tatínkem já. Nechtěl jsem nikam do učení a tak, abych si začal hned po škole vydělávat, napadlo mě, že bych mohl být zaměstnaný ve Filmových laboratořích. I dostalo se nám od strýce opět důležité dobré rady: Mám prý se snažit dostat k filmu jinudy, než přes filmovou laboratoř. Čekala by tam na mě ta nejhorší práce nekvalifikovaného pomocného pracovníka, a navíc v prostředí na zrovna pro mě nejzdravějším. Byl jsem zklamán, avšak ne nadlouho. Shodou okolností jako hráč na kontrabas (na který hrál předtím Jiří) jsem se dostal do rokenrolové skupiny Mikiho Volka Crazy boys a při nejbližším hraní při jakési příležitosti ve Filmovém klubu jsem dostal nabídku zahrát si v komparzu studenta ve filmu Dva z onoho světa, který režíroval Miloš Makovec (který čirou náhodou obsadil v roce 1957 Jiřího jako „studenta s basou“ do svého filmu Snadný život). Tehdy jsem ještě nevěděl, že se tam setkám s Oldřichem Novým, který ve filmu hrál dvojroli.

Vracím se zpět k našemu strýčkovi, na nějž oba s Jiřím rádi vzpomínáme. A byli jsme pyšní na fotografii, na které byl vyfotografován při návštěvě Hollywoodu ve společnosti tvůrce nesmrtelného Mickey Mause, Walta Disneye (vyšla v Kině č.39, v roce 1947)!

 

František Rubáš stojí na konci vpravo a má na sobě světlé sako

František Rubáš tedy zastává v naší „filmařské rodině“ jednou provždy první místo. Byl ředitelem laboratoří Čs. státního filmu a kdysi, v roce 1922, si ve filmu dokonce i zahrál. Byla mu svěřena role herce Celerina Kucmocha ve filmu Sázka o hubičku, který se celý natáčel na dvorku divadla Uranie v Holešovicích. Dál už jen telegraficky:

Vyučil se fotografem. Začínal jako laborant ve Wetebfilmu (1919), pak v Pragafilmu (1920), u bratří Deglů (1921), k nimž se vrátil po kratší činnosti v AB, kam pak opět přešel (1931-1935). Zúčastnil se projektu architekta Urbana na výstavbu barrandovských ateliérů a laboratoří. Byl šéfem laboratoří Grafofilm (1935-1943) a po osvobození šéfem správy filmových laboratoří ČSF. Podnikl několik studijních cest do ciziny (Německo, Francie, Itálie, SSSR a USA), v roce 1955 dostal vyznamenání Za vynikající práci, byl členem FITES a často také publikoval své zkušenosti v odborném tisku.

 

Náš tatínek zvaný Jáša. V té době se mu už blížila devadesátka.

Jaroslav Suchý (1903-1995) se narodil v Klatovech, stejně jako strýc Rubá, a stejně jako jedna z jeho sester Jana. Ta, později provdaná za Ericha Soeldnera, přivedla na svět Jiřímu a mně skvělého bratrance Ivana (na kterého zde také přijde řada).

Tatínek se vyučil truhlářem, ale brzy z tohoto povolání zběhl. Ve dvacátých letech minulého století zmizel na čas ve Francii, kde v Belfortu pracoval jako modelář. Jeho největší celoživotní láskou bylo ovšem nakonec loutkové divadlo. Vedl malý amatérský soubor v letech 1949 až 1988. Jmenovaly se postupně Modrá trojka, Modrá scénka a Kukátko.

Filmu se věnoval v polovině padesátých let, kdy pracoval jako asistent režie ve Filmovém studiu Ministerstva dopravy. V té době natočil s kameramanem Formánkem instruktážní film Z malé jiskry, pro Sbor požárníků v Klatovech. V roce 1969 se pak postavil za kameru sám a natočil na námět zdravotnické agitky MUDr. J. Pětivokého  loutkovou pohádku  Chaloupka na močále, ke které namluvil komentář Jiří.

Než tatínkova dvě filmová dílka byla pro nás, pro Jiřího a pro mě, nejzajímavější skutečnost, že přinášel domů filmovou kameru na šestnáctimilimetrový film a spolu s ní na černých cívkách zbytky neexponovaných filmů. Dospělý Jiří se hned pustil do svého „pozoruhodného“ filmu Napříč a nazpět, zatímco já jsem si směl natočit občas na dvoumetrové filmové „přebytky“ záběry labutí a loděk na Vltavě.

Takže za to, že jsme propadli s bratrem celuloidovému světu, může částečně i ta tatínkova vypůjčená kamera. 

 

Při své poslední návštěvě u nás v Šemanovicích, v dnes již neexistující hospůdce U Montiho, se tatínek Jáša podepsal na zeď a ohraničil svůj život dvěma daty. Udělal v nich chybu – odešel do říše svých snů a nesplněných plánů o rok později.

Pokračují tři bratranci a…

Na počátku této další životní etapy jsme byli tři bratranci, kteří se v životě ocitli ve světě filmu: Jiří a já, bratranci Ivana, a Ivan, bratranec Jiřího a můj. Tak tedy nejprve:

Jiří Suchý (1931), narozený v Plzni. Soupis jeho dosavadních profesí by zabral nejméně tři řádky, a tak pominu-li divadlo Semafor, které vede už 64. sezónu, zaměřím se jen na počty jeho aktivit v oblasti filmu a televize. Jako filmový herec, zpěvák a režisér natočil (dle výpočtů z filmových databází FDB a ČSFD) ve své filmové společnosti asi 23 titulů (včetně celovečerních filmů). V televizi hrál, zpíval, byl autorem písní, namluvil komentáře, vystupoval v seriálech, byl autorem námětů, režíroval a vystupoval v dokumentech – bylo to přibližně 60 titulů. Kdybych rozepisoval jednotlivé díly seriálů (jako byly například Album Supraphonu, Grandsupertingltangl, Semafor atd., Život je ples), šlo by o číslo, překračující stovku. Ne, nebudu vypisovat názvy sourozencových filmů. Myslím, že mnohem zábavnější pro vás bude, když vám ho představím jako podnikatele, kterým se stal s nástupem divokého kapitalismu v Čechách.

 

…jo, abych nezapomněl, už o tom byla zmínka v odstavci věnovaném našemu tatínkovi. Jiří býval v neposlední řadě i kameramanem! Jeho snažení na fotografii shovívavě sleduje Jiří Šlitr, zatímco zpěvačka Jana Malknechtová ho nesleduje vůbec.

Z kraje let devadesátých založil sourozenec filmovou společnost s názvem PERPLEX. O její historii napsal časem roztomilou brožurku s názvem PERPLEX aneb Průvodce od ničeho k ničemu. Vybral jsem pro vás dva úryvky, tady je první:

„Měl bych sto chutí napsat doplňující esej O vymykání – je to velmi vzrušující téma, které jsem si v praxi mnohokrát prověřil – dokonce si někdy říkám, že jestli něco opravdu ovládám, je to právě vymykání. Mé krédo je všechno dělat jinak. Což se dílem vyplácí a dílem nevyplácí. Vymykal jsem se vlastně od samých začátků – amatérský film Napříč a nazpět z roku 1955 se vyznačoval tím, že jsem si tu dělal nejen režiséra a herce, ale zároveň i kameramana. To, že jsem kameru nejprve spustil, a pak vběhl do zorného pole jejího objektivu, aby se zde ze mne stal na chvilku herec, to bylo tak trochu symbolické a předznamenávalo to můj extrémně neortodoxní přístup k další filmové činnosti – dodnes totiž dělám všechno, co je zrovna třeba. Ostatně i mé začátky profesionální měly v sobě rovněž cosi symbolického. Byl jsem filmovým fanatikem, a tak když mi jednoho dne roku 1958 přišel telegram, který oznamoval mé obsazení do malé role ve filmu Snadný život, zalil mě pocit neskonalého štěstí. Toho dne, kdy jsem se měl ponejprv dostavit k natáčení na Barrandov, probudil jsem se ještě za tmy, a když jsem se podíval do zrcadla, zjistil jsem, že mi na čele vyrazil přes noc velmi zřetelný furunkl. Viděl jsem do té doby stovky filmů nejrůznější provenience, ale v žádném z nich nevystupoval herec s furunklem na čele – snad jen v němém filmu Král králů, ve scéně Kristus mezi malomocnými. Já však měl o svém vstupu na stříbrné plátno poněkud jiné představy. Zkrátka osud mi zasadil první ránu pod pás. Nebo to snad bylo varování? Tým maskérů se pokusil věc zamaskovat – podařilo se to jen částečně. Cosi mimo mne si nejspíš nepřálo, abych si začal s filmem. Já jsem si však začal. Nazpíval jsem tu spolu s Josefem Zímou písničku Dáme si do bytu, dáme si vázu, do vázy kytici, pod vázu stůl... Během prvního týdne premiérového promítání prohlásila tehdejší strana a vláda píseň za ideologicky zhoubnou, a tak jsem byl z filmu vystřižen. To všechno nebylo příliš dobrým vkladem do počátku mé filmové dráhy. Cosi se zřejmě bránilo proti mému vstupu do filmové branže, ale neubránilo se. (Po listopadu 1989 byla vystřižená píseň navrácena zpět na původní místo a od té doby bývá film občas odvysílán v televizi kompletní).“

A tak chcete-li, můžete si teď onu chuligánskou písničku pustit:

 

 

A zde prosím úryvek druhý, který mám z té Jiřího knížečky nejradši:

„Peníze jsem si poctivě vypůjčil od banky, nějakým záhadným způsobem se mi podařilo nakonec půjčku splatit a vyrobit určité množství zboží. Co vám mám k tomu dál říct? Snad to, že moje filmová společnost má řadu konkurentů, které je třeba zlikvidovat. Mezi ty největší patří Hollywood. Původně jsem měl za to, že s ním budu hotov poměrně rychle. Vymyslel jsem si docela zajímavou metodu, kterou se tu hned pokusím nastínit. 90 % amerických filmů jsou filmy akční. Z nich 63 % obsahuje scénu, v níž se auto řítí ze skály a nakonec vybuchne. Odhaduji, že průměrný český divák vidí takovouto scénu asi 80x do roka. Nabídnu-li mu místo téhle okoukané podívané něco nového, nevídaného, mám vyhráno. Jsem si myslel. To jsem ještě netušil, že náš člověk chce zásadně vidět jen to, co už někdy viděl, a že sebekrásnější poetický bonmot, jakých jsem měl v zásobě tucty, ho nezajímá, pokud není pronesen v autě, padajícím ze skály. Takhle selhávala jedna má teorie za druhou, zatímco filmů ve skladu přibývalo. A tak jsem se jednou rozhodl a zašel jsem za jedním svým starým přítelem, který je tč. velmi úspěšným podnikatelem, že ho požádám o radu. Když jsem mu dopodrobna vylíčil situaci své neprosperující firmy, zeptal jsem se ho zcela otevřeně, co by na mém místě dělal. Zamyslel se a pak řekl: Oběsil bych se. Tak jsem poděkoval a šel jsem domů, aniž bych si jeho radu vzal k srdci. Nemám ve zvyku se věšet kvůli každému nezdaru. Doma pak ve mně uzrála myšlenka: Svůj příští zamýšlený projekt, lyrickou grotesku Plachá dívka z Nekázanky, přepracuji na akční film. Děj jsem výrazně pozměnil, připsal jsem pár tvrdších scén a v závěru jsem po zralé úvaze přidal i auto, padající ze skály. V touze zavděčit se našemu člověku vyměnil jsem i název: Nikoliv Plachá dívka z Nekázanky, ale Rozbij mu držku, Same! V závěru filmu jsem vymyslel scénu, jak Sam ujíždí v autě, pronásledovaném helikoptérou. Helikoptéra ho drží v šachu a jeho auto se posléze zřítí ze skály a vybuchne, tak jak to má být. Když jsem udělal aproximativní rozpočet, zjistil jsem, že tato scéna mi vyjde dráž než celá má dosavadní filmová produkce, a tak jsem začal redukovat. A došel jsem k názoru, že helikoptéra není zase tak moc nutná, auto by mohlo být pronásledováno policistou na kole. A nezřítí se ze skály, ale dojde mu benzín. Vyjde to o dva a půl milionu levněji. Z původního záměru zlikvidovat Hollywood jsem samozřejmě nakonec slevil, ale chtěl bych ho aspoň srazit na kolena.“

 

Když jsem spatřil tuto fotografii, kterou mi poslal David Soeldner z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech 2019, kde film o mém bratrovi dostal Cenu diváků, myslel jsem si, že jde o nějakou srandu, třeba o koláž, ale byl jsem vyveden z omylu. David mi napsal: „Ne, ne, to je realita… takhle to během festivalu bylo vylepeno na stěně v průchodu skrz hotel Thermal.“ Tak mě teď napadá, že by tu třeba mohl být v podobné společnosti vylepen jednou plakát na nový film: Plachá dívka z Nekázanky.

Ale teď už zase vážně. Nevím, zda si někdo z vás někdy všiml u  filmů jména kostýmní výtvarnice. Asi ne. Tím spíš tu musím připomenout, ve kterých známých filmech se v titulcích právě u této profese objevilo další jméno, patřící do naší „filmařské rodiny“.

Běla Suchá (1939-1985) grafička, scénografka a textilní výtvarnice, manželka mého bratra a moje milovaná švagrová, která zemřela po neúspěšném boji s leukémií ve věku 46 let.

S Jiřím se seznámila v Propagační tvorbě, v době, kdy se chystal spoluzakládat Divadlo Na zábradlí a ona po něm zdědila stůl. Poté co se vzali, vytvářela od roku 1959 návrhy scény a kostýmů, především pro divadlo Semafor, a později i návrhy kostýmů do filmů.

 

Takhle Bělinu, jak jsme jí říkali, vyfotografoval při jedné její návštěvě sestry, žijící v Londýně, Vladimír Pucholt, bývalý úspěšný český herec a v té době jednou budoucí úspěšný dětský lékař v Kanadě.

Naši Bělu si ke spolupráci na filmech vybírali režiséři z nejlepších. A tak její jméno nacházíme v dílech Jiřího Menzela (Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková), Karla Kachyni (Vlak dětství a naděje, Sestřičky), Vladimíra Síse (Jonáš a Melicharová). Šestidílný slovenský pohádkový seriál Piesočná potvůrka a třináctidílný koprodukční seriál (Československo/Západní Německo/Rakousko/Švýcarsko) Připoutejte se, letíme nad Atlantidou. To vše stačila Bělina, mimo mnoha svých dalších výtvarných aktivit, za svůj nedlouhý život. Její život s filmem trval od roku 1982 do roku 1985.

A nyní konečně přichází na řadu slibovaný bratranec, na kterého jsem už v několika Albech vzpomínal, protože to byl především on, kdo mě nadchnul pro filmovou historii, filmové herce a herečky, zkrátka pro ten fascinující svět filmu.

Jmenoval se Ivan Soeldner (1939-1970) a v šedesátých letech se proslavil jako český publicista – novinář, fotograf, filmový kritik, dramaturg, scenárista a režisér dokumentárních filmů. Myslím, že jsem toho za sebe o něm v minulosti napsal snad vše, co jsem s ním prožil, a tak si to tentokrát dovolím usnadnit a ocitovat něco z toho, co o něm napsala v jednom svém článku spisovatelka a publicistka Blanka Kovaříková, moje kamarádka, kterou mám rád pro její urputnou snahu přinášet ve svých článcích a knihách pokaždé něco nového, neznámého a pro čtenáře zajímavého. Také o našem Ivanovi jsem se od Blanky dozvěděl leccos, o čem jsem ani nevěděl. A tak cituji:

Osud mu vymezil pouhých třicet let života. Jeho syn David (57), který se věnuje sportovní novinařině, se v čase covidové pandemie pustil do získávání informací a podkladů pro knížku o tatínkovi a zároveň o něm natáčel filmový dokument. Hodně toho znal z vyprávění maminky, ale mnoho nového se dozvěděl od otcových přátel a kolegů. Naštěstí mohl vycházet z bohatého rodinného archivu, protože Ivan Soeldner si své články poctivě vystřihoval a lepil. Minimálně osm let také intenzivně fotil a zanechal po sobě odhadem kolem 33 000 negativů. Ty začal David skenovat. Ví, že si jeho otec pozornost zaslouží, a tak mu nyní chce za společnost splatit dluh.

Ivan Soeldner se narodil 18. 11. 1939 v Bělehradě. Jeho otec Erich Soeldner (1905-1942) působil jako advokát chudých na Sokolovsku a ve svých rodných Kartových Varech. Po křišťálové noci 10. listopadu 1938, kdy byla nacisty ve Varech vypálena židovská synagoga a zatčena většina židovských obyvatel, odjel i s novomanželkou Janou do Prahy. Zde se zapojil do domácího odboje ve skupině Morávek-Mašín-Balabán. Když ale i jemu hrozilo zatčení, přesunul se s těhotnou manželkou v dubnu 1939 do Bělehradu. Tady pomáhal jako styčný důstojník na francouzské ambasádě utečencům z Československa vyřizovat pasy a víza.

V srpnu 1940 ho zatklo gestapo a o dva roky později byl jako Žid za svou protinacistickou činnost popraven ve věznici Plotzensee v Berlíně. Jeho žena byla i se synem Ivanem v březnu 1941 evakuována do Palestiny, kde zůstali až do roku 1946. Pak se vrátili do Karlových Varů, kde rodina vlastnila dům Heluan na Zámeckém vrchu, ale bydlení ve Varech mělo své nesporné výhody. Když Ivan povyrostl a stal se zvídavým gymnazistou, začal se zajímat o Mezinárodni filmový festival a zpovídat herce. V roce 1956 začal studovat na pražské FAMU na katedře filmové vědy a zpočátku bydlel u svých bratranců Jiřího a Ondřeje Suchých, respektive u jejich rodičů. Je proto logické, že se zajímal o divadlo Semafor, které Jiří Suchý založil, a psal o něm. Pro mladšího Ondřeje byl Ivan vzorem a dodnes říká, že právě on ho inspiroval k tomu, aby nejprve na karlovarském festivalu sbíral autogramy, a posléze se začal věnovat osudům známých osobností.

Soeldner vyčníval i na FAMU. Někdo na něj vytáhl, že se odmítl připojit k jakési akci proti farářům na Karlovarsku, sám ostatně po léta ministroval v kostele. Přišel příkaz, že musí se studiem skončit, zachránil ho ale profesor Lubomír Linhart, který docílil, že školu pouze přerušil. Odešel na dva roky na vojnu a v roce 1963 dostudoval.

Záhy se svými články pronikl do časopisů Kino, Mladý svět, Film a doba, Literární noviny, Kultura, Host do domu a dalších. Redakce oceňovaly, že přináší kompletní příspěvky, nejen text, ale i doprovodné fotografie, a to vše nápadité a neotřelé, někdy i lehce bulvární. Od počátku si fotil zpovídané osobnosti sám. Nikdo ho to neučil, byl samouk. Byl ale zdravě drzý a bez problémů se vždycky dostal tam, kam potřeboval. Zároveň pracoval ve Zpravodajském filmu, kde se podílel na vzniku žurnálů, filmových týdeníků, které mapovaly nejaktuálnější dění v zemi. (…)

V roce 1968 se věnoval natáčení všech významných okamžiků Pražského jara včetně tragického srpna. Později z těchto záznamů vznikl středometrážní film Československé jaro 1968.“

 

Trojice Černík, Dubček, Smrkovský a s nimi zachmuřený dokumentarista Ivan Soeldner (snímek z archivu Ivanova syna Davida)

„S kameramanem Vladimírem Holomkem natočili první záběry tanků, řítících se uprostřed noci z letiště v Ruzyni do centra Prahy, a ráno nato se jim podařilo před budovou ÚV KSČ natočit kulometnou dávku, kterou nervózní posádka obrněného transportéru č. 002 skosila první oběti...

Počátkem srpna 1970 dokončil televizní seriál o dějinách populární hudby Grandsupertingltangl. Byl to zábavný, odlehčený seriál, kterým provázel Jiří Suchý. Soeldner věděl, že se lidé potřebují bavit. Začínalo totiž přituhovat a i on už začal mít problémy. Sčítaly se mu hříchy jeho svobodomyslné tvůrčí minulosti. Psal už jen pod pseudonymem Jan Michal.

Patnáctého srpna 1970 jel za svou ženou a ani ne pětiletým synem Davidem do Olomouce. Chystali se na dovolenou k moři do Rumunska. Nedojel. Osm kilometrů za Svitavami se srazil s trambusem, jehož řidiči bylo posléze naměřeno 2,3 promile alkoholu. Se Soeldnerem zahynula i stopařka, matka dvou malých dětí, kterou nabral chvíli předtím.“

Konec života třicetiletého, mimořádně talentovaného Ivana Soeldnera naší rodinou otřásl. Smutně se probírám jeho filmografií, která by dnes už mohla být jistě pořádně obsáhlá. A tak závěrem připomenu to nejzajímavější, co se v databázích ukrývá: Nejpozoruhodnější krátké filmy, které vzbudily velký zájem diváků, byly snímky Horečka (1964) dokument – vystoupení zpěváků Pavla Bobka, Mikiho Volka, Josefa Laufera, Olympiku a diváckých reakcí, Hello Satchmo (1965) o pobytu legendárního trumpetisty Louise Armstronga v Praze (společné dílo s Janem Špátou) a Striptérka (1968), zpověď mladé ženy z Düsseldorfu, která se deset let živila striptýzem po západoněmeckých barech. Jako autor i režisér zrealizoval Ivan v roce 1967 portréty zahraničních zpěváků včetně Mireille Mathieu, Jugoslávce Ivo Robiče  a Poláka Wojciecha Mlynarského. Ale nejrozsáhlejší dílo, které nám po něm zůstalo, je čtrnáctidílný seriál z dějin české populární hudby Grandsupertingltangl.

 

Rád se smál, měl věčně dobrou náladu a rád si zavtipkoval ve svých novoročenkách. Tady je jedna z nich.

Měl bych teď správně přijít na řadu já, ale přenechám nakonec místo tomu nejmladšímu, tomu, kdo kráčí ve stopách svého otce. Jeho jméno už tu padlo, je jím David Soeldner (1965), se kterým jsem vedl korespondenční rozhovor.

Davide, ty jsi – jak jsem se dočetl – sportovní žurnalista a spisovatel, příležitostný fotograf a kameraman, který se specializuje na lední hokej, motorismus a sport handicapovaných. Čeho si nejvíce považuješ ze své sportovní tvorby v České televizi?

„Že jsem jako naprostý samouk (vždyť jsem nestudoval ani FAMU ani novinařinu, ale VŠCHT), natočil cca 200 zhruba dvouminutových fejetonů ze zákulisí sedmnácti MS světa v ledním hokeji (o maskotech, fanoušcích a dalších zajímavostech) – spočítej si, jak dlouho by trvalo jejich teoretické odvysílání v jednom kuse.... Nebo že jsem z vrcholných her handicapovaných sportovců, zejména těch neslyšících, natočil pro někdejší Paralympijský magazín řadu shrnujících speciálů, až patnáctiminutových, ze zcela rozdílných odvětví (atletika, cyklistika, střelba, golf, plážový volejbal, lyžování... atd.), a myslím, že to pak při sledování nikdo nepoznal, nebo si myslel, že to dělá několikačlenný štáb (minimálně redaktor a kameraman, ale ne jako jedna osoba), že např. při letní deaflympiádě v Brazílii 2022 (olympiáda pro neslyšící – pozn. autora) jsem to natáčel nejen malou kamerou ‚do dlaně‘, ale souběžně pro svaz neslyšících i fotografoval, což je myslím unikát, ve stejnou chvíli pořizovat pohyblivé obrázky pro magazín nebo denní sportovní zpravodajství, aby to bylo na nejvyšší úrovni, a zároveň u toho na co nejvyšší úrovni fotit... Mimochodem, svoje příspěvky – v podobném duchu jsem už 4x dělal pro ČT reportáže o našich hokejistech, působících v zámořské NHL (do sportovních zpráv, a především do přestávek z hokejových reprezentačních utkání) – si sám nejen natáčím, ale i namlouvám a stříhám, a odevzdávám vlastně hotové ‚na klíč‘.... a opakuji, nemám ani na novinařinu ani na filmařinu žádnou školu...“

 

Filmař David Soeldner v akci

Jaké máš plány do budoucna? Nechtěl bys natočit nějaký dokument o tátovi?

„Ty mi čteš myšlenky, už na něm pracuju. určitě bych ho rád dotáhl do konce, ve smyslu někde ho zveřejnit... A pak o něm napsat a rovněž někde nechat vydat knihu, i když i to bude těžký úkol, a budu tam potřebovat asi nějakou pomoc, jen nevím kde a od koho... Nu a pak případně natočit zase nějaký jiný dokument, možná menší, ale zajímavý, o rodině Cee (tatínek, mistr republiky v hokeji se Spartou v r. 1953 a 1954, zároveň vystudovaný lékař-gynekolog, před rokem 1968 emigrovali, jeho syn, také původně sportovec, který žije v New Yorku a znal se s kdekým včetně největších hokejových nebo tenisových světových hvězd a v Praze vlastní rodinný hotel na Těšnově.)“

Pro Deníky (Deníky Bohemia), Večerník Praha a později i pro Deník N jsi psal od přelomu Milénia sérii obsáhlých ohlédnutí za děním na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Je mi jasné, že sis chtěl odskočit od sportovní tematiky k tematice, která byla kdysi vlastní tvému otci. Musím ti vyseknout poklonu, tvoje festivalové postřehy jsou skvělé a já si na závěr z jednoho tvého článku, který vyšel pod názvem ‚Konec starých filmových časů?‘ v Deníku.cz, po karlovarském festivalu v roce 2018, stáhl krátký úryvek:

„Dojemný příběh matematicky nadaného autisty v podání skvělého Dustina Hoffmana, jemuž v roli nevyzrálého, po dědictví lačnícího sourozence zdárně sekundoval začínající Tom Cruise, paradoxně, nebo příznačně, vyhrál diváckou anketu o nejlepší film MFF KV 2018! Američan Levinson však podotknul: Dnes už by takový film nebylo možné natočit. Proč? Je příliš humanistický a v Hollywoodu jsou v módě příběhy superhrdinů, dobrodružné nebo hororové filmy. Bohužel. Silná témata, dobré scénáře i nezapomenutelné herecké výkony se v kinematografii, aktuálně vyznávající kult rychlého střihu, roztřesené kamery, explicitního násilí, vulgárního jazyka a glorifikující podle genderových kritérií všemožné výstřelky a úchylky, často a snadno míjejí. Částečně nebo úplně.“

Gratuluji, Davide!

 

My tři, z naší „filmařské rodiny“ poslední. Když jsme tyto fotografie dostali, David k nim dodal: „Řekl bych, že jste s Jiřím pro mne takoví ‚strýčci přes jedno generační koleno‘. Ano, to je fakt. A jsme tomu rádi.

 

Vložil: Ondřej Suchý

HP, Album Ondřeje Suchého,