Doktor Swing, recesista, zpěvák s velbloudem… zkrátka Arnošt Kavka, idol Karla Gotta. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Arnošt Kavka a Sestry Allanovy při koncertě orchestru Karla Vlacha v pražské Lucerně v roce 1942.

Bylo to někdy v polovině osmdesátých let, kdy mě a mou ženu Johanu upozornil bratr, že v kavárně hotelu Ambasador zpívá a hraje k tanci žijící legenda swingu Arnošt Kavka. Když si šel Jiří zatančit s mojí drahou polovičkou, která mu během tance prozradila sladké tajemství, totiž že je v jiném stavu, zareagoval na tu informaci v duchu Kavkova humoru: „Nepovídej! A s kým?“

Po sérii písní seběhl Arnošt Kavka z pódia a šel se s Jiřím pozdravit. Tak jsem si s ním i mohl podat ruku. Pak se u nás objevil ještě Ivan Štědrý, bratr Karla, a kdosi z publika se přišel zeptat, jestli si nás dohromady může vyfotografovat. Nevíme, kdo to byl a žádný z nás tu fotografii nikdy neuviděl. K naší lítosti. Tolik vzpomínka na mé jediné setkání s Arnoštem Kavkou… 

Od mládí žil jen pro hudbu, hrál na saxofon a na klavír, na bicí nástroje už v předválečném orchestru Gramoklubu Jana Šímy. V roce 1937 nazpíval s orchestrem Karla Vlacha svou první písničku, slowfox Jen tys moje láska. Z vážné hudby poslouchal nejraději Debussyho, ze sportů rád lyžoval a plaval, zpíval v Německu, Jugoslávii, Polsku, Bulharsku, Rumunsku a Maďarsku, ze zahraničních zpěváků nejvíc obdivoval Binga Crosbyho a z našich nejvíc fandil Karlu Gottovi, který se mu od první chvíle líbil „svým projevem a přemýšlením při práci“. Když Gott vyhrál poprvé Zlatého slavíka (1963), sám se tehdy umístil na 23. místě (hned za začínajícím Pavlem Bobkem). Jeho nejznámější hity byly Už nikdy víc milovat nebudu, Hm, hm, Povím to tancem, Šeptám ti do ouška, Měsíc to zavinil, Plaménky v očích tvých, Doktor Swing.

V roce 1970 vyšel ke zpěvákovým padesátinám se zpožděním singl (Kavka se totiž narodil v roce 1917).

V šedesátých letech, kdy se Kavka snažil držet krok s dobou, mě nezajímal. Nedospěl jsem tehdy ještě do věku, kdy bych docenil, jak významnou a výraznou zpěváckou osobností v historii naší populární hudby a jazzu je. Patřil jsem tehdy k „bigbíťákům“, a tak například Kavkův twist Móda mně připadal přímo trapný. Teprve po létech, kdy jsem poslouchal staré desky tohoto zpěváka, kterému se přezdívalo Doktor Swing, pochopil jsem jeho výjimečnost i to, čím se stal vzorem pro mladého Karla Gotta.

Ostatně vybavuje se mi nyní jiná vzpomínka: V roce 2004 jsme vydali s dcerou Rudofa Cortése Dášou knížku o jejím otci – Rudolf Cortés milovaný i zatracovaný. Požádal jsem tehdy Karla Gotta, aby se stal jedním kmotrů. Přišel a knížku pokřtil. Když jsem se ho pak zeptal, jestli by byl ještě někdy kmotrem jiné mé knížky, odpověděl: „Jedině když napíšete knížku o Arnoštu Kavkovi!“ Bohužel, v tomto případě mě předběhli můj bratr s Ferdinandem Havlíkem, kteří o Arnoštu Kavkovi napsali a vydali knížku svoji. Její křest se nekonal, a tak knížka s názvem Historky Ferdinanda Havlíka, věnovaná z větší části Kavkovým bláznivinám, přišla o slavného kmotra…

Dáša Cortésová se svým otcem Rudolfem Cortésem 

Vracím se ještě k Dáše Cortésové. Jako zpěvačka začínala v mládí po boku svého otce a s Arnoštem Kavkou se proto dobře znala. Ta mi také vyprávěla, jaký to byl recesista:

V té době už Arnošt Kavka vystupoval sám. Hrál na elektronické varhany, měl automatického bubeníka, k tomu zpíval, používal různé píšťalky a zvukové efekty. Jeho hlavní cíl byl strhnout publikum, aby se společně bavilo. Každý večer prožíval a držel náladu až do konce. Všude tam, kde hrál, rozhodně nuda nebyla, na jevišti to byl živel! Protože ovládal cizí jazyky, nebyl pro něho problém vystupovat pro mezinárodní publikum.

Na letní sezónu jezdíval hrát do Bulharska. Aby si zpestřil svůj pobyt, tak si vymýšlel srandičky a recese, což bylo pro něho typické. V hotelu, kde bydlel, se rádi slétávali holubi. On jim sypal krmení, pomalu je naučil létat k němu na okno a oni si na něho začali zvykat. Vůbec se ho nebáli. Po určité době se mu podařilo jednoho z holubů chytit. Nádherně ho pomaloval vodovými barvami a pak své „umělecké dílo“ vypustil zpět do přírody. Problém byl v tom, že ostatní holubi ho odmítali mezi sebe přijmout, dávali to hlasitě najevo a nechovali se k němu zrovna přátelsky. Tohoto neklidu pohotově využil bulharský průvodce, který se začal chlubit turistům holubí raritou, která není nikde jinde na světě k vidění. (Musím uklidnit milovníky zvířat, že po prvním dešti se všechna barva smyla a holub byl zase přijat mezi své druhy.)

Arnoštek tak rád maloval, že se také jal vylepšovat obrazovou dekoraci v hotelích, kde byl ubytován. Když se v ranních hodinách vracel z vystoupení do hotelu, byl klid, nikde ani živáčka. Na chodbách visely reprodukce starých obrazů a Arnošt se rozhodl tuto „nudnou podívanou“ trochu vylepšit. Třeba do zátiší s květinami a ovocem domaloval usmívajícího červa vykukujícího z jablka. Do lázeňské promenády, kde byli dámy a pánové v dobových kostýmech z 18. století, domaloval moderní telefonní budku. Nebo do romantické krajinky zakomponoval těžní věž uhelných dolů.

Vím, že v Praze kdysi existoval klub recesistů, ve kterém Arnošt Kavka figuroval jako jeden ze zakládajících členů. K jednomu z jeho nejslavnějších kousků patří atraktivní příjezd na velbloudu na svatbu pana kapelníka Karla Vlacha, která se konala na Staroměstské radnici. Psalo se o tom v mnoha novinách…

Výstřižek jedné z novinových zpráv o nečekaném příjezdu Kavky na velbloudu k Staroměstské radnici, kde se ženil Karel Vlach.

Arnošt Kavka patřil k vůdčím členům legendárního klubu recesistů (byl v něm například i režisér Jiří Krejčík) a k jeho učenlivým žákům patřil tenkrát i člen jeho orchestru, Ferdinand Havlík. Od Havlíka jsem pak slyšel leckteré Kavkovy neuvěřitelné hlášky, například když se na začátku svého vystoupení představoval publiku slovy: „Zpívat vám bude Arnošt Kapavka!“ Mnohem víc Kavkových výstředností vyslechl pak od Havlíka můj sourozenec a zapsal je do již zmíněné knihy. Neuvěřitelná alotria vyváděl Kavka se svým věrným psíkem, kterému říkal Pitíček, v tramvajích. „Jednou se Kavka a Pitíček postavili v tramvaji za záda řidiče,“ vyprávěl Havlík, „a Kavka začal náhle hlasitě vzlykat. To byl pokyn pro Pitíčka, který do toho začal hlasitě výt. Pak se zeptal řidiče: „Prosím vás, pane řidič, jedete na Balabenku?“ A když řidič přikývl, padl Kavka na kolena a sepjal ruce: „Pane řidič, prosme Pánaboha, ať tam šťastně dojedeme!“ Na to řidič zastavil a s pomocí průvodčího Kavku i s Pitíčkem vytlačil z tramvaje se slovy: „Dej Pánbůh, ať na tu Balabenku šťastně dojedete!“ Kavka mu za to dal dvacet korun…“

Při vystoupení v brněnské kavárně Evropa 

První poválečný orchestr Arnošta Kavky měl osm členů. Během let se jeho kapela zmenšovala, ale hudebníci, kteří jí prošli, byli excelentní – například Jiří Bažant, Jiří Verberger, Ladislav Bezubka, Jiří Jirmal, Luděk Hulan, Miroslav Kefurt a celé čtyři roky i Ferdinand Havlík. Padesátá léta nebyla swingu příliš nakloněna a v šedesátých letech už stál Kavka „mimo kolej“. O té době v jednom rozhovoru na konci sedmdesátých let řekl:

„Můj soubor se neustále zmenšoval, mimochodem proti přesvědčení těch dob, kdy ani mnozí muzikanti nevěřili, že lze hrát v malých partách. V tom směru jsem dotáhl maxima. Dneska hraji sám a vlastně jako celá kapela. Říkám tomu „eintet“, vystupuji jako Alleinunterhalter, jediný muž na pódiu se svým „kombajnem“, jehož pomocí doprovázím vlastní zpěv hned čtyřmi nástroji současně. Pořídil jsem si tu věcičku, stálo to nějaké dva fiaty, ale nelituji. A se mnou snad i moji posluchači, kteří se chodí ke mně bavit, u nás i v zahraniční.“

Jediná LP deska vyšla Arnoštu Kavkovi v roce 1977.

Ano, Arnošta Kavku s jeho „eintetem“ jsem tedy zažil na vlastní uši i oči tenkrát v oné taneční kavárně hotelu Ambasador.

Do muzikantského nebe odešel Arnošt Kavka v roce 1994. Bylo mu 77 let. Jaké recese tam nahoře asi vyvádí?

V roce 2000 vyšlo v Supraphonu CD s Kavkovými písničkami, o kterém se zpěvák (často i autor) už nedozvěděl…

Vložil: Ondřej Suchý