Rozdával radost, rozdával úsměvy, rozdával pohodu a jmenoval se Josef Bek. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Poprvé jsem ho viděl koncem padesátých let na filmovém plátně - bavil jsem se na veselohře Florenc 13.30, v níž hrál řidiče autobusu jedoucího na trase Praha - Karlovy Vary a zpíval svou později nejznámější písničku - Šoférskou. Na snímku je s herečkou Sylvou Daníčkovou. Pamatujete?

Dny šťastné a smutné prožívá každý z nás. Nic nového pod sluncem. Někdy je událostí moc, někdy méně, jindy převažují ty šťastné, druhdy zase ty smutné, kterých – zdá se – stále nějak přibývá. V poslední době stále častěji večer uléhám s přemítáním nejen nad tím, co přinesl uplynulý den, ale i nad tím, co přinesly dny, týdny, ba i měsíce předchozí. Události, se kterými se chci s vámi někdy podělit, se hromadí a já před usnutím přidávám ke svým rekapitulacím a úvahám další a další, nové, aniž bych se o ně nakonec s přáteli dělil. Nezřídka pak sáhnu po prášku na spaní…

Tentokrát, než jsem usnul mě napadlo jméno herce, který v minulosti uměl rozjasnit nejednu naši tvář. Byl skvělý herec, osobitý zpěvák, velký pohodář Josef Bek.

Josef Bek (na kterého se zrovna obdivně dívá Antonín „strýček“ Jedlička) ve veselohře Hudba z Marsu.

Připomněl jsem tu písničku Šoférskou, ale přiznám se, že ještě víc mi od něj tenkrát uvízl v paměti šanson Modré paraple, v němž Josefa Beka doprovázela skupina Jiřího Maláska:

„Malý deštníček
bleděmodré paraple
co s ním udělá
a kam s ním dneska jde?"

Píseň se zvláštní, podmanivou melancholií, píseň od zvláštní autorské dvojice - spisovatele Ludvíka Aškenazyho a skladatele filmové hudby Wiliama Bukového.

V červenci roku 1987 jsem měl příležitost pozvat Josefa Beka do televizní Kavárničky dříve narozených. Tam nám ovšem zazpíval píseň pro tento pořad příhodnější.: Kdybych tak byl aspoň o rok mladší. Můžete si ji ostatně také poslechnout…

První osobní setkání s panem Bekem ním mě čekalo v roce 1975, kdy jsem ponejprv nakreslil jeho karikaturu a šel pak za ním s jednou otázkou pro svůj seriál v časopise Dikobraz.

Otázka zněla: Kterak lze pěstovat sport? Pan Bek si mě objednal už na půl devátou ráno, že prý mi svou odpověď bude diktovat cestou na zkoušku v divadle. Když dnes vzpomenu na ten moment našeho tehdejšího setkání, vybavuje se mi silný, hlaholivý hlas, svižný krok a úsměv od ucha k uchu.

V karikatuře jsem jeho tvář nakreslil trochu vážnější, i když náznak úsměvu se v ní přece jen snad objevuje.

„Ptáte se mě, kterak lze pěstovat sport?“ zopakoval po mně a zasmál se. „Pokud člověku slouží nohy, ruce a alespoň částečně i hlava, nic mu nebrání provozovat sport aktivně. V mém případě to byly volejbal, fotbal a atletika. Teď už ale sportuji pasivně. Kamarádi mě na to připravovali, že když se člověk přehoupne přes padesátku, bolí ho pak v tělíčku všecko. Prý, když se po padesátce člověk ráno probudí a nic ho nebolí, tak je vlastně mrtvej.

Kterak ráno vstávat? Jakmile se člověk probere, je dobré začít nejprve hejbáním palců u nohou; pak se pomalu v pelíšku vztyčit (velmi pomalu, aby vás neranila mrtvice!), a posléze volnými, šetrnými pohyby přivádět k poslušnosti celou tělesnou schránku. Nejkrásnější v kmetském věku je právě to takzvané pasivní sportování. Spočívá především v tom, že se člověk účastní všech možných druhů sportu - samozřejmě, jako divák. U mě jsou to především fotbal (jsem fanda Sparty), házená, volejbal, basketbal, ovšem nejhezčím způsobem pasivního sportování jsou návštěvy dámských sportovních utkání. Já vždycky žasnu nad tím, jak se může v takovém dívčím tělíčku skrývat tolik energie. Když jdete třeba na takový fotbal, málokteré utkání skončí tak, abyste mohli být zcela spokojeni; aby onen neznámý režisér zrežíroval hru tak, že je utkání do poslední chvíle napínavé neboli že je to nervák. To se stává málokdy. Takže si člověk svou přítomnost ‚na té nudě‘ omlouvá tím, že je na čerstvém vzduchu, anebo, že třeba v neděli na Viktorce Žižkov nádherně vytráví k nedělnímu obědu. U dámského sportu ale nikdy nuda být nemůže! Všimněte si, že ty ženský hrajou vždycky, jako by šlo o život. A i kdyby se snad stalo, že by se přece jen dostavila ‚obvyklá nuda‘, tak přece jen zbývá ještě krásný pocit z pohybu hezkých ženských těl. A to je přece hodně, ne?

Mým snem by bylo dělat jednou trenéra sportovním gymnastkám a neustále jim poskytovat ochranu a pomoc." 

V roce 1958 hrál Josef Bek hlavní roli s krásnou polskou herečkou Barbarou Polomskou. (Vzpomínal: „Když už jsem se měl konečně vyjádřit, tak jsem jí nakonec musel říct, že miluju – Polsko.“) Na titulu časopisu Kino zleva: Polomská – Hurvínek – Bek.

Josef Bek byl každým coulem sympaťák. Však také proto - když se naskytla příležitost - pozval jsem jej do televizní Kavárničky dříve narozených dvakrát. Poprvé jsme si povídali o jeho filmových začátcích:

„Víte, já měl to štěstí, že když jsem začal v sedmačtyřicátém filmovat, setkával jsem se postupně snad se všemi bardy českého filmu a českého divadla. A všichni byli známí svým vtipem. Pro mě byl králem humoru Saša Rašilov se kterým jsem měl společnou šatnu.

Jak víte, my herci máme to krásné prokleté povolání, že se pořád pereme o práci. Když dlouho nehrajeme a nezkoušíme, tak jsme nešťastní, zoufalí, pořád se chodíme koukat na ferman, kdy už tam uvidíme své jméno. A jednou zrovna Rašilov takhle celý rok ‚stál‘ a po té roční pauze dostal malou (i když krásnou!) roličku ve hře bratří Čapků, Ze života hmyzu. Měl hrát chrobáka, který tam valí tu svou kuličku, to hovínko, ten svůj majeteček. Jenomže Rašilova se nějak dotklo, že dostal takovou ‚čurdu‘ a tak si na tu svou roli napsal ve verších:

‚Ač mezi vámi král a herec prvních kvalit, celý rok jsem hovno hrál a teď ho budu valit!‘ 

Byli jsme celoživotní přátelé s herečkou Barbarou Polomskou a tak mě v roce 1992 napadlo, že bych mohl v televizní Kavárničce zprostředkovat setkání Barbary s jejím filmovým partnerem Josefem Bekem. Díky pochopení dramaturga Karla Spurného se to setkání uskutečnilo a bylo kouzelné! Josef Bek ‚perlil‘ a Barbara-Bášenka Polomská propadala záchvatům smíchu nad tím, co všechno tam na nás všechny pan Bek vychrlil!

Prostě mohu opakovat o něm pouze to, co v titulku tohoto Alba: Rozdával radost, rozdával úsměvy, rozdával pohodu. A lidi ho milovali!

„…a Pepíček povídal a povídal a povídal a bylo to krásné setkání!“ řekla rozněžněle Barbara Polomská po natáčení.

Vložil: Ondřej Suchý