Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Malíř šokuje. Žádný jeho obraz nemá cenu, žádný totiž není za žádnou cenu na prodej. Album Ondřeje Suchého

26.06.2024
Malíř šokuje. Žádný jeho obraz nemá cenu, žádný totiž není za žádnou cenu na prodej. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: V tichu jedné venkovské chalupy vzniká obraz. Jak se asi bude nakonec jmenovat?

V kraji proslulém loupežníky Petrovským a Klemperou, rozervaným básníkem Karlem Hynkem Máchou, zasmušilým pacientem Franzem Kafkou a dle nálezu cimrmanologa Jiřího Šebánka místem posledního odpočinku Járy Cimrmana, žije a maluje Petr Pěnkava. Jelikož v tomto kraji žijeme oba už pár desítek let, je logické, že jsme se stali přáteli a posléze i realizátory různých pošetilých nápadů. Víska se jmenuje ŠEMANOVICE a je částí obce Kokořín.

Petr Pěnkava, památkář, se například podílel na renovaci kostela svatého Jana Nepomuckého z roku 1803, já pro změnu začal „vydávat“ strojopisný „Šemánovický kulturníček“, pídil jsem se po zajímavostech z Kokořínska a začal do místního hostince „U Montiho“ přivážet ty přátelé, kteří si nedělali žádný nárok na honorář. Přijela Ljuba Hermanová, Felix Slováček s Dádou, Zita Kabátová, Jára Kohout, bratr Jiří s Jitkou Molavcovou, Láďa Garandáš, Vladimír Svitáček…no, bylo jich hodně. Tou dobou jsem měl v České televizi svůj pořad a podobný také v Českém rozhlase a známostí a přátel přibývalo, až se schylovalo k mému a zároveň i Petrovu projektu největšímu. 

A v tomto místě už dělám tečku s dovětkem, že vše následující najdete časem v jiných Albech, a slibuji, že to nezřídka budou velmi zajímavé a napínavé i legrační kapitoly, plné známých lidí i událostí!

 

Vracím se k malíři Pěnkavovi ukázkou jedné z jeho mnoha pozvánek na výstavy, které často realizuje každý rok.

A tady pro začátek zatím jen dva z obrázků, které hned tak nikde neuvidíte:

 

„VÝROBA KAMÍNKŮ DO ZAPALOVAČŮ“

 

„KRAJINA S JÁTROVÝMI KNEDLÍČKY“

Před léty jsme se si u skleničky dobrého vína začali povídat o kreslení a malování; já kreslíř vtipů - on malíř obrazů. Tenkrát jsem mu vyprávěl historku z dětství. Odehrála se v roce 1952. Když nás v první třídě učitelka v hodině kreslení vyzvala, abychom namalovali jablíčko, přihlásil jsem se s dotazem, zda mám namalovat jablíčko surrealistické nebo kubistické. Můj zájem o tyto ve své době zavrženíhodné výtvarné směry vysvětlovala maminka posléze řediteli školy existencí svého druhého, tehdy již jednadvacetiletého syna Jiřího, který byl propagačním grafikem a s výtvarnými směry se seznamoval údajně proto, aby se vyvaroval těch nežádoucích a lépe pochopil ty žádané. Nu a já, dítě zvídavé, bylo naneštěstí u toho. Ředitel nám prohřešek odpustil a mně se pak dostalo od rodičů poučení, že nemusím taky všechno, co doma slyším a vidím, honem ve škole vykecat. 

Na mé vyprávění Petr navázal: „To já jsem ve škole často chyběl. A moje matka – pokud vím – na třídních schůzkách chyběla taky. Takže jako žák základní školy jsem se seznamováním s moderními výtvarnými směry nezdržoval. Začal jsem při vyučování kreslit různé legrační rádoby komiksy, které pak po třídě putovaly pod lavicemi a rozveselovaly spolužáky.“ 

Takže na počátku vlastně bylo něco, k čemu ses po padesátce nakonec vrátil – humor v obrázcích, ne? 

„I tak je možné si to vykládat. Mě jsi svého času překvapil, když jsi mi začal přeříkávat názvy obrazů, které malovali Josef Hlinomaz nebo Jiří Sehnal alias Jethro Spencer McIntosh, kterého v těch názvech inspiroval pro změnu zase Miloslav Švandrlík. Já ale opravdu začal malovat a pojmenovávat své obrazy tak, jak mě začaly jednoho dne napadat, aniž bych věděl, že by někdo někdy dělal něco podobného!“ 

To ti rád dosvědčím. Dodnes vidím tvůj údiv, když jsem ti přeříkával názvy některých obrazů jmenovaných naivistů. McIntosh namaloval dokonce obraz přímo z našeho kraje! Jmenoval se „Staroslovanský jáhelníček, nalezen babičkou Ošťádalovou na Kokoříně, když šla z lesa, kde sbírala chrastí“. A na jeho výstavě v New Yorku si ho koupila princezna Yasmin, dcera Agy Chána a Rity Hayworthové!

Petr si zapálil doutník a upil vína:

„Na princezny já mám smůlu. A přitom taková „Krajina bez klíšťat a myslivců“ nebo „Sčítání kobylek lučních na moravsko-slovenském pomezí“, ty by přece nějakou princeznu vzít za srdce mohly, ne?“

 

Malá odbočka - Jethro Spencer McIntosh, dříve Jiří Sehnal, do roku 1961 člen divadla Semafor a pak do až devadesátých let emigrant. Když se vrátil, dávno už nemaloval – chtěl být filmovým scénáristou, hercem, žel díky své nepříliš šťastné povaze zemřel opuštěn téměř všemi, v Domově seniorů v roce 2006. Tolik na vysvětlenou a nyní titulek k jeho fotografii s obrazem, nazvaným „Buffalo Bill práskající bičem svůj monogram“.

Nechápu, Petře, že vystavuješ, ale běda, kdyby se někdo chtěl tvůj obraz koupit. Proč? 

„Protože se s nimi nedokážu rozloučit. Navíc mám stále ještě druhé povolání - stavební firmu na opravy památkových objektů (rozhovor jsme spolu vedli až po roce 2000. Pozn. O. S.)  Takže nemusím prodávat obrazy z existenčních důvodů. S těmi obrázky to je tak: První výstava, na níž jsem měl dvanáct obrázků, dopadla tak dobře, že jsem hned dostal nabídky k výstavám dalším. Jenomže dvanáct obrázků je na samostatnou výstavu málo. A tak maluji a maluji…“ 

Já osobně mám z tvých obrazů nejradši „Krajinu s játrovými knedlíčky“, „Bludné kameny“, „Průnik esenciální substance vědomím éterické bytosti anebo Jak zlobivý chlapeček nakopl hodného chlapečka do prdelky“ a „Přírodní vepřové na houbách“, což jsou kanci motající se v lese kolem hříbků. To je přesně z rodu švandrlíkovských názvů „Světová výstava bičů“, „Žoužel nemusí být vždy měkká“ anebo McIntoshových obrazů „Prvý hokejový zápas světa“ či „Pokus o tlučení na vznášející se destičku“. 

„S panem McIntoshem, kterého jsem poznal díky tobě na své vernisáži v pražské Malostranské besedě, jsme se dohodli, že si zasoutěžíme, kdo z nás udělá lepší obraz s názvem „Litva na Bílé hoře“. Ovšem já uvažuji o tom, že se před ním ještě nejdřív vytáhnu s obrazem „Bohatým bral a chudým nadával“. Škoda že se se svým „soupeřem“ už nesetkám… 

Ta výstava v Malostranské besedě byla patrně ze všech Tvých výstav tehdy nejvýznamnější. 

„To určitě. Předtím jsem vystavoval zprvu jen tady, v Šemanovicích, pak v Okresním muzeu v Mělníce, v kolínské galerii Pod hradbami a v internetové kavárně v Břevnově. Po výstavě v Malostranské besedě se najednou začaly rýsovat i výstavy nejen u nás, ale i v zahraničí, v Kanadě, Austrálii, což mi velmi lichotí. - Ale poslyš, nechtěl by ses mne náhodou zeptat, proč jsem začal malovat?“ 

A ty bys mi chtěl na to náhodou odpovědět? vrátil jsem mu tu drobnou ironii. 

„Já začínal surrealismem, ze kterého jsem časem přešel k abstrakci. Žil jsem tehdy ve Švýcarsku a vydělávat si tam pouze manuelní prací mi nepřipadalo zrovna nejatraktivnější. První výstavu jsem měl v Laussane. Po nějakém čase jsem si však to malování sám sobě nakonec vymluvil - rozhodl jsem se, že budu v malování pokračovat, až budu chytřejší. Trvalo to celkem pětadvacet let. Nedokážu odhadnout, jestli jsem dnes chytřejší, ale fakt je, že jsem v roce 2001 začal malovat nanovo. Vděčím za to kamarádovi, kterému jsem během jednoho našeho posezení slíbil, že mu do Velikonoc namaluji obrázek. Velikonoce se blížily a já musel slib splnit. Když jsem ten obrázek maloval, zjistil jsem, že je to bezvadný únik z reality. A tak jsem se rozhodl v malování pokračovat.“ 

A dal jsi ten obrázek kamarádovi? 

„Nedal. Ale pravda je, že ho po mně tenkrát nechtěl. Dnes už chce, a tak mu ho asi k některým Velikonocím budu muset nakonec dát.“   

Letos jsi mě v Malostranské besedě poctil důvěrou a já ti za podpory muzikantů Ládi Gerendáše zahajoval výstavu. Na závěr svého projevu jsem o našem vztahu řekl: Jsem rád, že jsme s Petrem Pěnkavou přátelé a že jako sousedé žijeme ve stejné vesnici. Kdysi jsme si plánovali s jedním mým přítelem, že spolu napíšeme knížku o opravdovém přátelství. Přítel se mi však po letech kamsi ztratil, a tak ta kniha nevznikla. Nyní mě ale napadá, že bychom ji možná mohli sepsat s tebou. Na obálce bych viděl obraz s krásnou zelenou krajinou, kterou by protínala krásná šedivá dálnice s krásnými čoudícími auty. Knížka by se jmenovala: JDI PRVNÍ, KDYBY NĚCO JELO aneb PŘÍBĚH RYZÍHO PŘÁTELSTVÍ.

Myslíš, že takovou knihu spolu jednou napíšeme? 

„Já myslím, že bude stačit, když spolu jednou v sousedství ulehneme na zdejším šemanovickým hřbitůvku, ne? Vzpomínáš si, jak jsme si tam už před léty, okouzleni zdejším krajem, vybírali místa posledního odpočinku? Nejprve jsme si na to u místního hostinského Tondíka Límana přiťukli a pak jsme se vydali ta svá místa hledat. Paradoxně jsme největší prostor našli mezi hroby dvou významných výtvarníků, kteří jsou zde pochovaní; jsou to sochař Martin Reiner a malíř Alois Fišárek. Lehli jsme si tam tenkrát na travou zarostlé prostranství a mžourali do nebe. I výhled se nám líbil! Ty jsi z Prahy a mohl bys třeba ležet na Olšanech. Já jsem z Kralup a mohl bych se ocitnout v blízkosti takového Jaroslava Seiferta. Jenomže oba jsme nakonec usoudili, že neskončit na tak kouzelném hřbitůvku, jaký je v Šemanovicích, by byl vysloveně hřích!“ 

A moji ženu Johanu napadlo, že nám k Vánocům ta pohřební místa na úřadě v Kokoříně předplatí! Krásný fór, který dovedla až do konce – máme ta místa předplacená! 

„Poslyš, nechceš ale končit ten náš rozhovor na hřbitově, že ne? 

To víš, že ne! Musíš přece namalovat spoustu nových veselých obrázků! A já bych měl také jít něco dělat. Tak díky za víno i za rozhovor a závěrem si dám ještě pár Tvých obrázků na dobrou náladu!

 

„SOLÁRNÍ NABÍJEČKA MOBILNÍCH TELEFONŮ“

 

„ODCHYT A KROUŽKOVÁNÍ ANDÍLKŮ“ 

 

P.S. „Kniha Ptákoviny konečně, po čtyřech letech psaní a úprav pro oko, spatřila v březnu 2024 světlo světa. Na 278 stranách je nahuštěna převážná část obrazů, které jsem namaloval,“ oznámil na svém webu můj kamarád.

 

QRcode

Vložil: Ondřej Suchý