Neprávem zapomenutý velikán filmových grotesek, Lupino Lane. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Britský komik a zpěvák, který se proslavil v Hollywoodu v době „zlatého věku grotesky“

Miloval jsem ho od dětství a to díky – jak jsem se teprve po letech dozvěděl – dnes bohužel již nežijícímu legendárnímu filmovému historikovi Myrtilu Frídovi, kterému se v padesátých letech podařilo Lupinovy grotesky zařazovat občas do programů po republice rozšířených kin, zvaných Čas. Jako dospělý jsem si také všiml, že na Lupina, později nakonec zapomenutého komika, občas vzpomíná ve svých textech nejedna z našich známých osobností – Janem Werichem počínaje a třeba Bohumilem Hrabalem konče.

Lupino v civilu. V Londýně jsem si „uškudlil“ 16 liber, abych si v jednom antikvariátě mohl koupit tuto fotografii s autogramem. Kdy to bylo? Ach jo - v osmdesátých letech minulého století. 

A tak jsem se začal pídit po dalších milovnících němých filmových grotesek, kterým jméno Lupino Lane uvízlo v paměti. A ejhle, co jsem se dočetl například u moderátora a herce Jana Krause:

„V Národním technickém muzeu byly v sobotu od deseti hodin grotesky. Sál kina jako by měl od dětského smíchu trochu jinou vůni. A profesoři smíchu Chaplin, Keaton, Lupino Lane, Harold Lloyd - dávali svoje nejlepší hodiny. Obdivuji je dodnes. Nemohl jsem tenkrát pochopit, proč už se grotesky netočí, a myslel jsem si, že je to jen krátkodobý výpadek.“ 

Vzpomínka dalšího z našich známých filmových historiků, Karla Čáslavského, mě ani moc nepřekvapila:

„K mým oblíbencům patří Lupino Lane, drobný rtuťovitý komik, který prožíval filmová dobrodružství mezi lidojedy, piráty i na Divokém západě. Pro Ameriku jsme ho ale objevili my, respektive náš archiv: vůbec ho neznali! Ačkoli byl Lupino Lane Angličan, ve Spojených státech natočil dvě série grotesek. Žádná z nich se tam nezachovala, záhy po příchodu zvukového filmu je zlikvidovali. V Čechách grotesky s Lupinem uchovali potulní kinaři, kteří napříč vlastí vozili němé filmy v nůši na zádech ještě v roce 1940. V pozdějších dobách, když jsme navázali styky s newyorským Muzeem moderního umění, Američané užasli, že kdysi mívali tak vynikajícího komika.“

Lupino jako d‘Artagnan 

Jednou jsem si o komicích povídal s Milanem Lasicou a na koho jsme v řeči narazili?

„V Bratislavě bylo kino Čas, a tak jsem v takových třinácti-čtrnácti letech poprvé grotesky viděl. Lupino Lane - to je prvé jméno, které si z té doby pamatuji. Chodil jsem na něho v době vyučování, protože se promítalo od rána. Lupino, to byl pojem! Pro nás kluky byl vůbec nejslavnější, dokonce slavnější než Frigo nebo sám Chaplin! S klukama jsme se snažili napodobovat Lupinovy kousky a vždycky se někdo Lupino jmenoval…“

Najdete nad hlavami toho obřího davu vztyčený černý klobouk? Ve zdvižené ruce jím zdraví všechny své příznivce Lupino Lane, který se právě natrvalo vrátil z Hollywoodu zpátky do Londýna.

No a nakonec, když jsem se svěřil svému sourozenci Jiřímu, že budu psát medailonek Lupino Lanea a prozradil mu, kdo všechno v něm bude na tohoto komika vzpomínat, pravil: A co já? Mě se na Lupina nezeptáš?

Samozřejmě, že jsem se zeptal. A tady je jeho odpověď:

„Lupino trosečníkem. Na plátně se zjevil drobný mužík s velkýma očima. Hned v prvním okamžiku si mě získal svou vizáží. Líbil se mi. Samozřejmě jinak než o pár let později Brigitte Bardotová, ale líbil se mi. A když rozpoutal gejzír gagů, které obohatil artistickými prvky, byl jsem jeho. Dneska už mě nerozesměje, když někdo na plátně upadne, tak jak to bývalo důvodem ke smíchu v těch docela raných groteskách, ale když sebou flákl Lupino Lane, byl jeho pád něco mezi gymnastickým výkonem a moderním baletem. Jeho filmy na těch artistických kouscích nestály, měly svůj příběh – obvykle prostinký (jejich naivita však měla svou poezii) ale ten fysical bussiness, jak se takovým výkonům říká, byl jejich ozdobou.“ 

Lupino Lane přijel do Ameriky se svým bratrem po první světové válce. Ve dvacátých letech natočil v Hollywoodu nejen dvě desítky krátkých grotesek, ale díky své všestrannosti se uplatnil také v počátcích zvukového filmu. V hudební komedii Přehlídka lásky prý v několika scénách přímo exceloval. Když se pak ve třicátých letech vrátil zpátky do Anglie, zapsal se tam - dle slov Myrtila Frídy - do historie lehké divadelní múzy neuvěřitelným rekordem: Od roku 1936 deset let vystupoval den co den a ve středu a v sobotu dvakrát, v hlavní roli hudební komedie Já a moje děvče! 29. listopadu roku 1945 došlo pak k památné repríze tohoto představení, v níž po pětitisící zatančil a zazpíval píseň Lambeth Walk, která se mezitím stala hitem po celém světě (u nás ji zpíval např. R. A. Dvorský).

CD, které se prodávalo koncem devadesátých let i u nás. 

Čím končit jinak, než povzdechem: Škoda, že už u nás není pro komiky, jako byl Lupino Lane (a další jemu podobní bardi filmových a grotesek), věnována trocha pozornosti. Je to snad proto, že je kolem nás legrace dost a dost? No, to snad ne! 

Já jsem svůj „hold“ Lanemu, který zemřel v roce 1959, vzdával mnoho let aspoň tím, že jsem jeho jménem pojmenovával postupně tři naše psí miláčky - pražské krysaříky. Proč? Protože byli tak krásně veselí, okatí a každý z nich dovedl předvádět neuvěřitelně směšné akrobatické kousky. A tak se mnou Lupino Lane a jeho „jmenovci“ žijí ve vzpomínkách natrvalo.

Lupino Lane, vtělený do pražského krysaříka…

Vložil: Ondřej Suchý