Hana Brejchová – naivní, nerozumná, a nakonec nešťastná holka. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Hana Brejchová na počátku své herecké kariéry (foto z jejího rodinného alba)

Před několika dny nás zastihla smutná zpráva: Ve věku 77 let zemřela někdejší filmová herečka Hana Brejchová.

Začaly se mi vybavovat vzpomínky na kamarádku, s níž jsme se poznali kdysi na prahu dospělosti. Spřádali jsme spolu první společné „umělecké“ plány a zakládali v Praze ne zrovna příliš úspěšné divadélko DDT (Divadlo Dědečka Tadeáše), pro které jsem tenkrát napsal hru Malíř a devět slunečnic. Hanka v ní hrála hlavní roli. Předváděčka se konala v pražské Redutě a dr. Ivan Vyskočil mi tehdy řekl, že je ta hra blbá. Nakonec pak představení přece jen bylo pro něco dobré - na Hanku se totiž během generálky přišel inkognito podívat Miloš Forman. (Zajímavost: V knížce vzpomínek, které s Hankou sepsal publicista Dušan M. Spáčil, jsem se dočetl, že se na představení přišli podívat můj bratr s Jiřím Šlitrem, což ovšem není pravda; trémou bych se asi z této skutečnosti zhroutil. Naopak na to, že tehdy do Reduty zavítal Miloš Forman, na to si Hanka nevzpomněla.)

Dobový výstřižek z roku 1964, věnovaný našemu pokusu o dobývání „prken, která znamenají svět“.

Rok po krátkém životě divadélka DDT raketově odstartovala filmová kariéra Hany Brejchové. Ten start byl skutečně úžasný - Formanův film Lásky jedné plavovlásky, v němž Hanka hrála hlavní roli, byl nominován na Oscara a devatenáctiletá herečka s ním coby členka řady filmových delegací projezdila velký kus světa. Po úspěchu na filmovém festivalu v Benátkách navštívila Holandsko, Anglii, Finsko, Německo, Rakousko, Ameriku. Nabídky filmových rolí se jí jen hrnuly.

Osud však chystá lidem v životě různá rozcestí, na nichž se musejí rozhodovat, aniž by dopředu věděli, zda bude jejich rozhodnutí šťastné, či ne. Mladá holka Hanička, před níž se otevřel „velký svět“, začala se svou slávou nakládat poněkud nerozumně.

První nešťastné rozhodnutí – dle mého soudu – bylo, že Hanka přijala nabídku, kterou jí učinil jugoslávský režisér Jože Pogačnik a odjela natáčet film s názvem Zámečtí býci. Rok (!) strávila v Jugoslávii, v Lublani, kde v ateliérech Viba-Filmu točila ve slovinštině svou druhou hlavní roli. Při jedné své návštěvě Prahy mi v rozhovoru, který jsem s ní jako začínající novinář dělal pro kterýsi časopis, řekla: „Film Zámečtí býci má být příští rok uveden na filmovém festivalu v Benátkách, kde jsem po uvedení Lásek získala u filmových diváků opravdu krásnou pozici. Lidem jsem se tam dost líbila a je proto pochopitelné, jestliže se napřesrok objevím v Benátkách znova, v novém festivalovém filmu, tak se ode mne bude čekat zase o něco víc - něco lepšího. Z toho mám šílený strach…“

Dnes je víc než jasné, že ten strach byl oprávněný.

O rok později, v roce 1967, jsem o Hance Brejchové a jejím druhém filmu napsal: „Dodnes sama neví, jaký film je, jaká byla premiéra, jaký má v Jugoslávii úspěch. Nezbývá než konstatovat, že jednání jugoslávského Viba-Filmu je v tomto případě přinejmenším neseriózní…“ Škoda promarněného roku.

Fotografie z doby, kdy Hanka ještě netušila, jaké životní turbulence ji čekají.

V době, kdy se Hanka rozhodla zmizet našim filmařům z očí v Jugoslávii, jsem se jí v jiném rozhovoru ptal: „Proč netočíš v Praze? Po filmu Lásky jedné plavovlásky jsi měla dostat roli ve filmu Ostře sledované vlaky - to by snad měl být dobrý film, ne?“

„Neříkám, že ne!“ odpověděla. „Nabídli mi roli v Ostře sledovaných vlacích, ale já ji odmítla. V té roli byla totiž scéna, kde jsem měla přehnutá přes psací stůl dostávat na nahou zadní část těla německá razítka. Když jsem se to dozvěděla, tak jsem řekla panu Menzelovi, ať se na mě nezlobí, ale že bych v budoucnosti nerada dostávala jenom role, kde bych se měla objevo­vat nahá. O takovouhle popularitu nestojím…“ 

Roli staniční telegrafistky Zdeničky, jejíž scény jsou dodnes připomínány jako „charakteristické epizody tohoto velkého filmového díla“, vytvořila nakonec Jitka Zelenohorská. Jitku po uvedení Ostře sledovaných vlaků čekaly podobné cesty po světě jako kdysi Hanku a film Jiřího Menzela, na rozdíl od Lásek, nakonec Oscara získal.

Hančina kariéra mohla mířit strmě k dalším výšinám, ale začala naopak pomalu mířit směrem opačným.

Úsměvně po létech působí skutečnost, že o dva roky později, v roce 1968, se Hanka nakonec objevila celá v Evině rouše ve filmu režiséra Jaroslava Papouška Nejkrásnější věk.

Další nešťastné rozhodnutí učinil za Hanku sám život. V knize Lásky té plavovlásky Dušan M. Spáčil napsal: „V osmašedesátém roce mohla kariéra Hany Brejchové vyvrcholit. Dostala nabídku na hlavní roli mezinárodního filmu po boku superhvězdy doby Alaina Delona! Místo toho se odstěhovala do Postoloprt a stáhla se z filmového světa. Důvody takového rozhodnutí jsou čistě osobní a stojí za nimi muž. Natáčení s Delonem totiž překazil Hanin první manžel Jaroslav, respektive jejich dcera Světlana. Tou dobou byla Hana těhotná. A to se stalo dostatečným impulsem k tomu, aby odmítla cokoliv, co by mohlo ohrozit šanci mít dítě a vést rodinný život…“ Manželství se ovšem nevydařilo, což se stává.

Co se dělo dál?

Po návratu z Jugoslávie dostala Hanka nabídku středně velké role ve filmové detektivce Jak se zbavit Helenky a již zmiňovanou „nahatou“ roli ve filmu Nejkrásnější věk. Pomineme-li hlavní roli v „dětském“ filmu Žirafa v okně, natáčeném v tehdejším Gottwaldově, následovaly pak už jen role nevýznamné. Přišel konec kariéry, zbývaly na ni už jen malé role, až po kompars ve Formanově filmu Amadeus.

V devadesátých letech se rozhodla pro změnu nepříliš úspěšně podnikat. Pak už se dostavily zdravotní problémy.

Svou malou chvilku slávy prožila Hanka Brejchová naposled při jednodenní návštěvě karlovarského filmového festivalu v roce 1997, kam jsme jeli spolu, abychom uvedli za přítomnosti Miloše Formana supraphonské cédéčko písniček z jeho českých filmů. Měl jsem tu čest album sestavit, opatřit komentářem a dát mu nakonec i název „Písničky jedné plavovlásky“. Hanka se vrhla Formanovi kolem krku a já měl před očima dojemný obrázek toho, co pro ni její objevitel a první režisér znamená. Nejednou o svém vztahu k Miloši Formanovi hovořila: „Píšeme si a on se vždycky ozve v tu pravou chvíli, když jsem šťastná, ale i když jsem nešťastná. Miloš byl a je mým největším a jediným důvěrníkem. Mám vlastně dodneška jenom jeho.“

Asi tři roky po naší cestě do Karlových Varů jsem Hance zavolal, abych ji pozval jako hosta do rozhlasového pořadu Nostalgické muzeum zábavy. Byl jsem přesvědčen, že uslyším v telefonu její nadšený souhlas, jenomže hlas, který se mnou vedl krátký rozhovor, jako by patřil někomu úplně jinému. „Nezlob se, já už nikam nepojedu.“ Nevzpomínám si, že by se vymluvila na nemoc, myslím, že mi to odmítnutí ani nevysvětlila. Zeptal jsem se, jestli něco nepotřebuje. Že děkuje, ale nepotřebuje. Rozloučili jsme se chladně. Časem se ukázalo, že to přece jenom nebyl náš poslední kontakt. V roce 2018 nám zorganizovala Česká televize setkání pro pořad 13. komnata Hany Brejchové. Setkání to bylo dojemné, povídali jsme si, vzpomínali na všechno hezké, což tvůrci televizního cyklu nejspíš nepovažovali za dost „skandální“ a tak se celé naše setkání nakonec ve 13. komnatě neobjevilo. Hanku na natáčení přivezli tehdy z Buštěhradu, kde žila v Domově s pečovatelskou službou.

Když začátkem roku 2006 vypukl požár jejího bytu od hořící svíčky, žila už tehdy sama, pobírala invalidní důchod, okolní svět ji nezajímal. Z tisku jsme se dověděli, že „herečka kvůli požáru přišla o všechen majetek a málem i o život“. Jestliže v bytě shořelo dočista všechno, pak v plamenech nejspíš zmizely i dopisy od Miloše Formana, určitě to nejcennější, co jí z dob její filmové kariéry zbývalo. Já se jí na to radši neptal.

V roce 1992 jsme Hanku zpovídali spolu s Láďou Gerendášem v Kavárničce dříve narozených, s podtitulem Dlouho jsme se neviděli.

Sešlo se tu několik kdysi známých filmových hereček, které už delší dobu nenatočily žádný nový film. Jednou z nich byla - vedle Hany Brejchové - také tehdy stále ještě druhá manželka Miloše Formana, herečka a zpěvačka, dnes známá výtvarnice, Věra Křesadlová. Jestli si spolu něco pověděly, nevím. Ale asi ne.

Vložil: Ondřej Suchý